Co se stalo dne 25.10. 2014 za události ve světě, nevím. Ale co za metalovou událost se toho dne stala ve Zlíně, to se vám pokusím popsat a že je o čem psát.
Do zlínské sportovní haly přijela kapela, která po obnovení své činnosti zažívá neskutečný boom. Ano, řeč je o německé heavy legendě – ACCEPT. Přiznám se, že jsem jim v minulosti nevěnoval pozornost, ale po poslechu desky Blood of The Nations se vše změnilo. Když v srpnu vydali desku Blind Rage, očekával jsem, zda-li se ještě letos v rámci koncertní šňůry objeví v ČR. Samozřejmě, že Česká republika na seznamu nechyběla a za místo konání byl vybrán Zlín.
K hale jsem se dostal před začátkem první předkapely, která byla tuzemská power metalová stálice Salamandra. Jelikož jsem ale potkal přátele za zahraničí, tak jsem vystoupení Salamandry strávil v přilehlé restauraci… Později jsem se dozvěděl, že Salamandra nezklamala a zahrála podařený set, takže jsem mohl litovat své neúčasti. Co už mi ale neuteklo byla kapela z daleké Austrálie – Damnation Day. Tato čtveřice se prezentovala melodickým heavy metalem, který se příjemně poslouchal. Zpěvák Mark Kennedy dokazoval, že i u protinožců se rodí lidé s klasickým heavy ječákem a zbytek kapely taky nijak nezklamal. Jelikož mají na kontě jen jednu desku (Invisible, the Dead, 2013), bylo jasné, co od nich můžem očekávat. Osobně mě nejvíc oslovily skladby I, am a titulní Invisible, the Dead. Jejich třičtvrtě hodinka hezky uplynula a čekalo se na zlatý hřeb večera.
Toho se skoro zaplněná hala dočkala 4 minuty po 22. hodině. Stefan Schwarzmann usedl za svou bicí soupravu a heavy jízda mohla začít. Jako první song Accept do publika vpálili otvírák alba Blind Rage, Stampede. Neskutečné podání Wolfa Hoffmana muselo donutit každého přítomného aspoň podupávat do rytmu. Po Stampede přišel Stalingrad a mě opět z této pecky naskočilla husí kůže. Té jsem se po dobu show nezbavil, neboť hlas Marka Tornilla je prostě luxusní. To potvrdil při následující skladbě Hellfire a kotel se definitivně rozhořel. Výborná atmosféra ani na chvíli nepolevovala a po každém songu následoval bouřlivý aplaus. I nové songy, kterých bylo naservírováno celkem 6, byly přijaty pozitivně. Samozřejmě zazněla i Acceptovská klasika jako Princess of the Dawn, Fast as A Shark, hymnus Metal Heart, ale co mě dostalo nejvíce byla pecka No Shelter a souboj basy s kytarou, nebo chcete-li souboj Petera Boltese s Wolfem Hoffmanem. V té chvíli jsem snad zažil hudební vyvrcholení, protože tak dokonalou souhru jsem dlouho neslyšel. Silný hudební okamžik, na který nezapomenu. Zapomenout nesmím ani na druhého kytaristu Hermana Franka, ktarý odehrál celou dvohodinovku ve slušivém kulichu a i jeho kytara byla slyšet. Celý koncert byl odehrán na velice vysoké úrovni a kapela si jej očividně užívala. Jsem i rád, že Mark Tornillo neměl dlouhé proslovy mezi jednotlivými songy a tak se celá hala mohla radovat z poctivé heavy muziky. Ovšem i hezké okamžiky musí bohužel skončit a tak tomu bylo i v tomhle případě. Po Teutonic Teutonic Terror, kterou mám velice rád přišla záverečná Balls to the Wall a pak jen dlouhá děkovačka od fanoušků kapele a naopak. Několik štastných si odneslo domů jako vzpomínku trsátko nebo paličku, na mě zbyl zase setlist. Po cestě z haly byla i zachycena glosa od cca 65i letého pána, jenž pronesl: ,,Tak tohle byla výuka heavy metalu.“ A to byla sympatická tečka za výbornou akcí.
