Každý rok je něčím zajímavý, ale především je jiný. Ten letošní je pro mnohé z nás hodně jiný, ale jak moc byl jiný a jak se ta jinakost podepsala na autorech recenzí, článků, ale i korektorů nebo dalších lidí, bez kterých by Obscuro nebylo? Těžko říct či napsat, ale nebyli bychom to my, kdybychom se v tom tak trochu nepovrtali. Docela pěknou představu o tom, jak hodnotíme rok 2020, by vám mohl ukázat přehled toho, co se nám zdá jako to nejlepší, co hudební průmysl loni vygeneroval.
Protože hudebních akcí bylo poněkud poskrovnu, budou zřejmě převyšovat v hodnocení hudební lahůdky v podobě nových desek. Ale třeba se objeví i něco jiného. Ostatně, přesvědčte se sami. Všimněte si, že leckdy existuje mezi námi i shoda 🙂

Toto je TOP 10 nej od:

Miklaras – redaktorka

Tento rok si finská alba ušetřím na desítku Finského koutku a podívám se někam jinam než do oblasti svého zájmu:

The Ocean Collective: Phanerozoic II: Mesozoic/Cenozoic

Wiesbadenští čarodějové pokračují v nastoupené cestě k pomyslnému vrcholu toho nejlepšího, co se dá v post metalových formách vytvořit. Nové album „Phanerozoic II: Mesozoic/Cenozoic“ navazuje na předchozí „Phanerozoic I. Palaeozoic“, 

a rozvíjí jeho motivy. Současně si ale zachovává tvůrčí jedinečnost. Hudebně jde o silný zážitek, který démoničtí hráči dokázali podat stejně přesvědčivě jako předchozí alba. Jsou prostě dobří a to, co vytvořili, je unikátní, originální a skvělé. Hostovačka Jonase Renkseho z Katatonie už je jen třešnička na paleodortu.

 Haken: Virus

Progresivní britská kapela Haken vydala album s jednoduchým, aktuálním názvem „Virus“. Špičková záležitost, která obsahuje šest samostatných skladeb a koncepční projekt „Messiah Complex I. – V.“ Jedná se o absolutně nabušené a technicky brilantní album. Jeho dokonalost a bezchybné podání vyniká nad ostatními dokonce i na poli progressivu. Navíc Haken v duchu progressivního puritánství vyladili i design alba, videa, celé promo a dokonce i vánoční virové svetříky k dokonalosti. Jejich žlutá mě provázela od vydání alba denně. A zhruba po první stovce přehrání mohu prohlásit, že tohle se neoposlouchá.

Burden of Life: The Makeshift Conquerer

Tihle Němci o sobě říkají, že hrají melodic death metal. Ve skutečnosti má ale nové album „The Makeshift Conquerer“ k melodeathu trochu dál. Pestrobarevný karneval technicky vyspělé hudby vybuchuje jako tisíce konfet. Na albu se dá najít všechno: technický rock, progressive, death, možná i pop a pasáže, které připomínají pixarovský snímek „Coco“. Je to úžasná performance šílících muzikantů, kteří se nebojí ničeho. Naprostý unikát.

Katatonia: City Burials

Vím, že švédská Katatonia nepřišla s ničím tak převratným, abychom si z toho sedli na zadek. Na druhou stran je novinka „City Burials“ potvrzením melancholické dominance ikonických Švédů a zároveň vzpomínkou na jejich vrcholnou éru. Osobně jsem album zařadila mezi ta, která si pravidelně přehrávám. Má klasicky pojatý zvuk, obsahuje poctivou porci kvalitních songů a rozhodně v diskografii kapely nepředstavuje ubohou Popelku.

The Corona Lantern: Certa Omnibus Hora

Česká metalová tvorba rozhodně není tak mizerná, jak by se mohlo zdát z návštěvnosti kapel, které hravě vyprodají i fotbalový stadión v Horní Dolní a za hodinu všechen merch s českými lvíčky. Český doom metal má obvykle menší publikum, pěknější merch a hlavně tvorbu, která obstojí i v mezinárodním srovnání. The Corona Lantern hodili na sklonku roku do stojatých vod českého metalu album, které má nesporné kvality. Vzhledem k tomu, že budu psát ještě recenzi, více si schovám do ní. Už teď je ale jasné, že „Certa Omnibus Hora“ je orel v českém kurníku.

Clouds: Durere

Doomový velkoprojekt, který vede rumunský tvůrce Daniel Neagoe, jsem už opěvovala v recenzi na začátku roku. Mezinárodní Clouds tentokrát sáhli do domácích vod a nahráli překrásný doomový opus, který zní všemi odstíny týrané duše. „Durere“ je jedním z největších zážitků na poli doomu. Naprosto originální, odlišné, jiné a vybroušené.

Pain of Salvation: Panther

Jako jejich fanoušek vím, že se ostatní fanoušci Pain of Salvation na sociálních sítích hádají do krve, jestli je to nejlepší, nebo nejhorší album švédských progressivních experimentátorů. Vím, že se lidé hádají o tom, jestli rap patří do metalového alba. Do alba, které neobsahuje jen výše zmíněný rap. Za sebe můžu říct, že „Panther“ je zážitková gastronomie. Album, které nevzniká jednou do měsíce, ale jednou za deset let. 

Draconian: Under A Godless Veil

Srdcervoucí album švédských Draconian patří k jejich tradičnímu pojetí a od prvního tónu nás nenechává na pochybách. Vím, že alba Draconian jsou v mnoha ohledech především elegantně líbivá, ale zrovna v jejich případě je gotická estetika nejen únosná, ale i žádoucí.

Turia: Degen Van Licht

I když název alba zní spíš jako nadávka nebo jméno pro čivavu s dlouhým rodokmenem, jde o fascinující atmosférickou blackovou záležitost. Holandská skupina Turia opět vnesla do světa temnotu, která rozvinula křídla nad vyprahlou krajinou uzamčené země. Album, které dost přesně vystihuje pocity většiny obyvatel zavirované planety, doporučuji poslouchat bez žiletky v ruce.

Ulver: Flowers Of Evel

Patří už k dobrému tónu ve vyšší metalové společnosti, že při sklence šampaňského s kuličkou Fereera Rochere zmíní kritik buď Ihsahna nebo Ulver. Oba tyto fenomény vydali letos album, ale tentokrát byli Ulver poněkud variabilnější, a proto vyšoupli velikána z norského experimentálního trůnu. Jestli Norsko představuje tavící kotlík metalových nápadů, pak se zdá, že tentokrát všichni tahouni vsadili na zvuk osmdesátkového popu. Asi tím směrem se tedy budeme ubírat v příštím roce v mezižánrových položkách. Ulver rozhodně nevypadají, že by se jim chtělo zabalit fidlátka, a já doufám, že jejich zrušený koncert v Praze přeci jen proběhne.