Metal – Česká scéna 1. díl

Jako recenzent slyším týdně desítky alb a setkávám se s tvorbou špičkových interpretů. Vnímám posuny žánru, nové vlivy, nové tendence, bavím se u fantastického kaleidoskopu toho, co jde v rámci metalu vyprodukovat. Málokdy narazím na technicky špatné album. A snad i proto jsem se instinktivně české scéně vyhýbala, jak jen bylo možné.

Podobný útěk lidí orientovaných na kvalitní produkci má hned několik důvodů. Samozřejmě. Domácí metalová scéna se vyvíjela trochu jinak než ta zahraniční, měla ztížené podmínky a složitější možnosti růstu. Nicméně od dob, kdy se na černých burzách vydávaly obrovské částky za alba Black Sabbath a na vesnicích se „řezalo do kytar“, už jsme se posunuli v čase a oproti maďarské nebo třeba polské scéně stále dost výrazně zaostáváme. Jak tedy skutečně vypadá český metal?

Na první a trochu děsivý pohled se zdá, že česká metalová hudba nevyžaduje ani hudební sluch ani náročnost na poslech. To, co bývá považováno za oficiální vlajkové lodi naší „tvrdé hudby“, většinou zní jako hodně jednoduchý rock, říznutý heavy metalem 80. let. Zatímco ostatní hudební žánry se v devadesátých letech někam posunuly, viditelná a slyšitelná metalová produkce z českých luhů a hájů zní mnohdy jako slepenec laciného sentimentu, prázdného vlastenčení a hrozivého hráčského neumětelství.

Ne, že by se člověk občas rád nepobavil při „agrometalové dřevní retro show“, ale když zjistí, že návštěvnost takových koncertů je vysoká a že mnoho fanoušků otírá slzy dojetí a hluboce prožívá všechna ta laciná klišé, úsměv zamrzne na rtech.

„Zbytečně tu svádíme boj o mládí a stáří
hlavní je že ladíme, nikdo se nepřetváří.
Na poznámky pod čarou nebudem zřetel brát
a vlastní hudbou troufalou je přijdem rozehřát.“

Trochu jsem si probrala české metalové texty a našla perly, vypadané dívkám z šedých vlasů, za které by se nestyděl kdejaký zarputilý tramp sjetý bránickou desítkou. Sázka na jednoduchost postrádá nadhled a mnohdy i základy češtiny.

„Krásné je žít, stoupat k novým zítřkům
a svý plány mít,
žijem si jak na zámku tak hlavně neskuhrej,
makej lůzo líná, máme tady jůesej.“

A není to jen sázka ne jednoduchost textu, ale i posluchače. Nic proti, každá hudba má své posluchače a není radno někoho odsuzovat, smutné je jen to, že právě tahle jednoduchost stojí v popředí naší metalové tvorby.

„Hřiště zejou prázdnotou, jsou prázdný kina, kluby, divadelní sály
Do tmy ze všech oken září obrazovky, na nich síť pro sociály.“

To, co se prezentuje jako český metal, je ve skutečnosti spíš sbírka politických protestsongů, které využívají žánr jen jako vhodné pozadí k proklamacím a fňukání nad tím, že krásné včerejšky pominuly. Hudební hodnota je často nulová, instrumentace natolik bídná, že není vlastně co hodnotit. Udělat z metalu představení angažované písně pro nekomplikovaného posluchače je skoro hřích, protože se tím ničí celý jeden zajímavý a mnohavrstevný žánr.

Ti, kteří se nerozpláčou štěstím nad infantilní rýmovačkou: „ …dokud se lid neprobudí, nenalezne řešení, kanály se budou ztrácet a rozkrádat lešení,“ prožívají stud ve chvílích přiznání, že poslouchají metal. A nejde jen o ty skutečně jednoduché, nenáročné rýmy, čerpající inspiraci z leporel ilustrovaných Helenou Zmatlíkovou. Jde i o to, co by na metalu mělo být nosné, o hudbu samotnou.

Když je interpret brilantní, posluchač mu často odpustí i to, že je třeba divný, politicky angažovaný, nebo že si zahrává s ožehavými tématy. Protože i taková témata jdou zpracovat kvalitně. V mnoha případech se ale podobné metalové kapely naprosto nestarají o kvalitu své instrumentace a melodiky. To už je horší. Zapomeňme na dětské říkanky, mělo by jít o hudbu. O skvělou hudbu. Která se ale v takových případech neděje. Tyhle protestsongy těží jen z ideologie a ta je skutečnému posluchači naprosto ukradená.

Další skupinou témat je láska, nevěra a další vztahy v různé podobě. V jádru popové náměty zpracované tak, aby byly použitelné od rocku po mazurku. Hodně rádoby metalových songů je tak ve skutečnosti pop 80. let s lepší sestavou bicích.

Nemá cenu kníkat nad tím, že čeští metaloví fanoušci vypadají pro ostatní jako sbírka primitivních zvířátek se schopností vnímat hudbu v intencích: „um cárárá… tydlidum…“. Když se obrátíme zády k produkci, která stojí blíž dechovce s rádoby rockovým podbarvením, můžeme najít jinou tvář českého metalu. Tvář hudby, která by asi nezabodovala na festivalu politické písně, ale která má svoje nepopiratelné kvality.

Ve skutečnosti to, co se prezentuje jako „česká metalová hudba“, není nic než brčálově zelený latexový nátěr zajímavého domu, který má hodně klenutých chodeb a různorodých místností. Bohužel, kvůli špatně nastavenému systému, ti nejlepší nedostávají prostor v rádiích a v televizi. Situace se pomalu zlepšuje, ale s tak šnečí pomalostí, že mezitím hodně dobrých muzikantů své snahy vzdá a přenechá místo postarším chlapíkům s vyšeptalými hlasy a legračními osmdesátkovými oblečky.

Podpora zajímavých lokálních kapel je na bodu mrazu, dokonce i tak snadný úkon, jakým je sdílet vynikající českou muziku na Facebooku nebo Twitteru, pro posluchače znamená nepřekonatelně těžké zadání. O kupování alb nebo návštěvě koncertů se nemá cenu ani bavit.

Samozřejmě se i v téhle „oficiální“ skupině najdou docela dobré písně, ale světové úrovně opravdu nedosahují. Ohánět se množstvím fanoušků je v tomto případě zbytečné, fanoušky mají na facebooku i knedlíky s vajíčkem, a operovat tím, že metal je hlavně hudba „pro obyčejné lidi“ a ne pro fajnšmekry, to znamená vrazit metalu kudlu hodně hluboko do oka. Z logiky věci by měla být hudba pro lidi dobrá a lidi by měli být na kvalitní hudbu pyšní. Taková logika ale nefunguje ani náhodou. Často v diskuzích vidím a slyším, že někteří lidé jsou pyšní na své právo poslouchat hudbu stupidní a veskrze špatnou. Budiž jim tenhle zenový přístup požehnán bohy agrometalu.

Doufat, že kvalitní hudba si najde cestu z undergroundu na výsluní, je dost naivní. Víme, že to se neděje. A pokud se nezmění přístup vydavatelství, organizátorů festivalů, promotérů a manažerů, tahle bídná situace hned tak neskončí. Řeč není o těch obětavcích, kteří se snaží, dřou a zoufale doplácejí na svou lásku k dobré muzice (ale těm se budeme věnovat jindy). Recenzenti a redaktoři mohou dělat jen to, co často bez úspěchu dělají. Nabízet kvalitní hudbu, propagovat ji a opakovat, že u nás máme i skvělý metal světové úrovně. Ale o něm až příště.

Photo: ©miklaras

Podobné články

Metal – Česká scéna 1. díl

About The Author
- - reviews focused on Finnish metal - Rubrika: Finský koutek

7
Komentujte

avatar
3 Vlákno komentářů
4 Odpovědi ve vlákneš
3 Odběratelé
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
4 Autoři komentářů
miklarasGordMortKeagan Poslední autoři komentářů

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Odběr  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Gord
Admin

Prakticky v tomto článku není nic, co bych dvakrát nepodtrhl, ale zoufale mi při takovém postesknutí chybí nadhled a vize. Něco, co by každému, kdo si to předčte a je jedno do jaké patří skupiny posluchačů , zůstalo na hodně dlouho v hlavě. Aktuálně totiž panuje názor, že Systém je nastaven a my s tím nic nezmůžeme.. To ale není pravda, jde o to jak se na celou věc člověk podívá.

Keagan
Admin

Ámen bratře

Mort
Host
Mort

Je velmi těžké se vyjadřovat pouze k první části článku, nicméně je zde, podle mě, tolik chyb, že se o to přesto pokusím. Nejprve k poznámce autorky v diskuzi. Je mi líto, ale nemáte nadhled, ani nemůžete mít, protože jak sama píšete v úvodu článku české scéně se instinktivně vyhýbáte a pokud nemáte o něčem přehled nemůžete logicky získat ani nadhled. To jen na úvod a teď k tomu v čem spatřuji hlavní problém tohoto textu. Srovnáváte zde dvě neporovnatelné věci, českou a světovou scénu a to je velmi nešťastné. Česká scéna je v podstatě ryze lokální. Každá země takovou… Číst vice »

Gord
Admin

I tato reakce obsahuje zcela neoddiskutovatelnou pravdu, kterou je především fakt, že ve světovém metalu se najde tzv. protestSongu obrovské množství. Jenomže nic není jenom černobílé a vnímat názor jednotlivce či skupiny jako za jedinou pravdu asi nelze. Polemika právě nad těmito otázkami, vnáší naprosto zbytečnou rivalitu mezi fanoušky tvrdé hudby. Nicméně je to špatně? Na jednu stranu asi ano, protože ve finále je to přeci stejně jenom něco, co se mi libí a druhému to muže být u prdele. Na druhou stranu je takováto rivalita právě tím, co metal o něco obohacuje. Kdybychom všichni hráli stejně líbivé texty na tři akordy , tak by nejspíš peklo zamrzlo a tenká hranice mezi popem a rockem by zanikla.
Každá kapela, chce mít pod pódiem spousty fanoušku a pokud možno co nejdříve vyrobit hit. Pokud to budu dělat v popu , tak mi to příliš práci nedá, čím více se budu od mainstreamu vzdalovat, tím více se bude vzdalovat kýžený cíl.
Ruku na srdce, i ke mě se dostane hodně alb k poslechu a stejně jako u nás, i tady se najdou kusy, které mě neoslovili. No a co. Líbit se mohou jiným.
Argument, že

Mort napsal
Nicméně jsem si na 100% jistý, že na oslavách narozenin, nebo jen na pařbách s kamarády bude nejvíce znít právě ta vámi opovrhovaná hudba
, je opět jenom domněnka. Já dělám oslavy celkem často a mám ve svém okruhu spousty těch, kteří poslouchají třeba právě mnou opovrhovanou muziku, ale rovněž mám přátele, kteří jsou na tom podobně jako já. Takže dám na akci prostor všem. A čím více je toho alkoholu , tak maximálně dojde k tomu, že se volume otočí doprava.
Závěrem bych chtěl jen dodat, že neexistuje nic, co v muzice určuje konvence a pokud je to metal, tak pro ten to platí několikanásobně. Život je příliš krátký na to, abychom se čílili nad tím, kdo, co, kdy a jak poslouchá.