Sólstafir jsou kultovní, protože jsou jedineční, neznám žádnou kapelu, jako jsou oni. Jejich hudba možná přijde mnohým i jako divná – ostatně popisují svou hudbu jako „Pink Floyd metal“.
Moje osobní historie se Sólstafir začala, když jsem si před pár lety všimla, že někteří z mých oblíbených muzikantů nosí jejich trička. Nejdříve jsem ani nevěděla, co je Sólstafir vůbec zač a když jsem si konečně pustila jejich repertoár, zamilovala jsem si jejich emotivní melodie, hlas, který se zaryje hluboko do duše a ponurou atmosféru, která provází i světlé pasáže jejich písní.
The Prophecy Fest je malý festival v jeskyni Balve v srdci Německa a Sólstafir byli hlavní hvězdou prvního dne. Už jen fakt, že festival se odehrává v jeskyni, byl sám o sobě dost lákavý.
S Adalbjörnem jsem se setkala uprostřed noci po jejich vystoupení, kdy už jsme měli jeskyni téměř sami pro sebe. Björn si zapálí a můžeme začít. Kapela dorazila až večer přímo z jejich vystoupení na Metal Days ve slovinském Tolminu, což znamená dlouhou cestu do srdce německého venkova. „Sice jsme přiletěli letadlem, ale vyrazit jsme museli už v šest ráno a sem jsme dorazili v sedm večer, takže jsme strávili sedmnáct hodin na cestách. Ale jsme tu a tenhle koncert byl zábava.“
Hrajete raději v klubech nebo na festivalech?
„Oboje! Oboje. Je to úplně jiný. Mám rád velká pódia. A mám rád publikum, které není naše, musíte si je získat. Jezdíme na všechny možné festivaly, metalové, alternativní a je super, že i metaláci nás mají rádi. Je to skvělé. Je taky fajn hrát pro nemetaláky a vidět, že i je naše hudba baví. Do klubu na nás přijdou hlavně naši fanoušci, přijeli na náš koncert a v klubech tak děláme intimnější koncerty. Takže, mám rád oboje.
Co pro Tebe znamená metal? Je to druh hudby, přístupu, nebo něco úplně jiného?
„Já nevím. Nedávno mi bylo čtyřicet a metal jsem začal poslouchat jako dvanáctiletý. Ten kluk, co objevil metalový svět, je teď někdo úplně jiný. Už je to fakt dlouho, co jsem se do heavy metalu zamiloval a ve svých čtyřiceti se teď můžu vtělit spíš více do myšlení dvaadvacetiletého než dvanáctiletého. Když jsem v onom dětském věku slyšel sólo v Angel of Death od Slayer, bylo to něco neuvěřitelného. Těžko se mi to vysvětluje. Je to široký pojem – třeba AC/DC nejsou metal, ale jsou s tím spojení. A Thin Lizzy, to taky není žádný metal, je to prostě jeden aspekt rock’n’rollu. Guns’n’Roses, to je taky rock’n’roll. Pak přišla Metallica a Slayer, metalový kapely, ale všechny mají ten společný feeling.
V rámci metalové komunity už jsi byl na mnoha místech. Je to všude stejné, nebo se liší?
„Ano, rozhodně bych řekl, že je to velmi podobné. Přístup k heavy metalu, lidi, děcka, všichni jsou tak trochu vyděděnci. Nejsou to týpci, co si to rozdávali s největší kočičkou na střední, není to nagelovaný fotbalista. Je to prostě kluk, který hledá kamarády, aspoň teda já je hledal. Většinu kamarádů mám od těch dvanácti. Jsou to takoví ti kluci, co se vždycky styděli bavit s holkama, tak jsme se dali dohromady. A tak to vidím, čím tlustší chlap, čím větší bradka – tím větší srdce.
Určitě jsi na turné viděl spoustu kapel, jak dlouho už jste na cestách, sedm týdnů? Co musí kapela udělat, aby na Tebe udělala dojem, když zrovna nejsi na pódiu, ale postáváš v publiku?
„To je dobrá otázka, to moc kapel nedokáže. Když sleduju Nicka Cavea, kterému je přes šedesát a přesto tomu dává na prdel a vydává desky, které mají co říct, je to úžasný, to na mě dojem udělá. Nebo Neil Young, je mu pětasedmdesát a když hraje pětadvacetiminutovou „Rockin‘ in the Free World“ a přetrhne přitom struny, to je něco! A lidi mají pořád možnost přijít s něčím novým, když zůstanou, tím, kým jsou a i když to třeba vypadá směšně nebo to vypadá, jako něco úplně jiného, to mě prostě dokáže oslovit. Někdy slyším písničku a řeknu si, hergot, proč jsem to nenapsal já. Může to být jakákoliv muzika, pop, rock, metal. Na koncerty už skoro nechodím, není na to čas, ale když už jdu, často nasbírám nějakou inspiraci.“
Rozhovor se odehrál jen několik dní po sebevraždě Chestera Benningtona a Adalbjörn uvedl na koncertě písničku „Necrologue“ velmi emotivně, a tak mě zajímá, jestli se ta písnička v setlistu objevila právě jako reakce na tehdejší události:
„Ne ne, je to jen o vymezeném čase. Většinou hrajeme kolem sedmdesáti minut, někdy šedesát, někdy devadesát, ale většina písniček zůstává, jen čas od času nějakou přidáme. Když hrajeme samostatné koncerty, hrajeme kolem dvou hodin, ale pro letošek jsme změnili jádro playlistu, loni byl ten základ trochu jiný a na další turné ho zase trochu pozměníme. Teď hrajeme tak dvě nové věci, na příštím turné jich bude třeba pět.“
Často čtu o tom, jak islandská příroda ovlivňuje vaši hudbu. Jednou z nejsilnějších sil na Islandu je všudypřítomná sopečná činnost, což je metaforicky vzato takový Fénix, který nese sílu zrození i zmaru. Hraje tento živel nějakou roli ve vaší hudbě?
„Tuhle otázku dostáváme dost často a myslím, že otázka je složitější, než realita, ve které žijeme. Pro nás je přirozené žít mezi vulkány a čas od času zažít zemětřesení, těch vlastně máme stovky každý den, ale většina z nich je malá. I když náhodou jde o velké zemětřesení, jsme na ně zvyklí, s tím nebezpečím jsme vyrostli. Zatím jen jednou v životě jsem musel pozavírat okna, protože v Reykjavíku bylo moc popela. Vyrostl jsem v malé rybářské vesnici, kde hrozily neustálé laviny, ale pro nás je to přirozené. Když žiješ v Austrálii, taky víš, že tam jsou jedovatí hadi a pavouci, tohle povědomí je pro nás vrozený. Hádám, že to nás taky dělá tím, čím jsme, vždyť stačí skočit do auta a za dvanáct minut jsme v měsíční krajině v oblasti zemětřesení. Spousta těchto nehostinných míst formuje naše myšlení. Písničky samozřejmě nepíšeme na takových místech, ale přichází to zevnitř, píšeš, co jsi slyšel, co tě zasáhlo, co tě inspirovalo. Můžeš se do toho víc ponořit, být duchovnější.“
Stále ještě mám pocit, že si Adalbjörn v hlavě přebírá mou předchozí otázku a hledá, jak na ní odpovědět lépe ve světle nové otázky: „Je islandská kulturní historie také součástí hudby? Nebo je to spíše skrytý vliv?“
„Nevím, protože často zacházíme do osobních a přírodních záležitostí. Příroda je víc podobná tomu, kým jsme. Většinu věcí píšeme o tom, jací jsme a jak prožíváme naše životy. Na jednom albu máme písničku o lavině, která se stala před deseti, patnácti lety. Většina je o věcech, které tě v životě potkají, smrt, deprese, zlomené srdce, prostě všechno možné.“
Nedávno jsem dělala rozhovor, který mě přinutil hodně přemýšlet. Ten člověk měl za sebou zážitek se smrtí a řekl, že smrt je příliš jednoduchá na to, aby se dala převést do slov. Když se snažíš převést své zážitky a emoce do slov, stalo se Ti někdy, že jazyk a slova nestačila k vyjádření toho, co cítíš?“
„Jo. Na desce máme písničku o domácím násilí. Když takový příběh posloucháš a je to někdo blízký, kdo Ti to vypráví a ten někdo ani nedokáže ty věci nahlas pojmenovat, domyslíš si, co se dělo a trvá dlouho, než se to z té osoby dostane ven. Když o tom mluvíš, mozek se prostě vypne. Tu písničku jsme ani nikdy nehráli naživo, je pro mě těžké to i poslouchat, protože jde o hodně ošklivé, tragické věci, takže ani nevím, jaké by bylo to zpívat live. Někdy si to pustím, ale kloužu jen po povrchu, protože to, co je pod povrchem, je tak… Mozek si nepospojuje všechna ta otřesná fakta tohohle dramatu. Stalo se to.
„Je bolestivé psát takové věci? Potřebuješ se přeci dostat do toho příběhu, vcítit se do něj a najít vhodná slova…“
„Někdy ano, ale tenhle text o domácím násilí přišel lehce. Když začnu psát text, je to vážně těžké, s klukama za dvě hodiny složíme klidně pětadvacetiminutovou skladbu, ale textování je těžké. Trvá dny i týdny, než napíšu jeden text. Je to těžké a čím je to osobnější, tím bolestivější to bývá a je těžké to vyjádřit. Vidíš před sebou ten obraz, ale je složité přijít se slovy, která jej vyjádří, takže musíš takové výrazy vybírat hodně pečlivě, protože to pak budeš dlouho zpívat. Ukazuješ lidem, co si myslíš a nemůžeš jim říct o všem, co máš v hlavě, to by tě úplně vyřadilo.“
Přemýšlím o textech a jejich poselství a jak to převést do slov, až do bodu, kdy přemýšlím o tom, který jazyk a proč je pro Sólstafir nejvhodnější. V jejich případě je to islandština. Vím už z dřívějška, že texty zpívané v mateřštině vnímá domácí publikum srdcem.
Zajímá mě tedy, jestli Sólstafir cítí rozdíl, když hrají doma, kde jim publikum perfektně rozumí, a když hrají v zahraničí.
„Je to velký rozdíl. Koncerty doma na Islandu bývají mnohem těžší. Ten dnešní koncert, ten těžký nebyl, užili jsme si to! Kdybychom hráli doma, bylo by to mnohem těžší, protože lidé vědí, kdo jsi, bývá tam spousta kamarádů a ti berou některé věci osobně: ‚To je fakt tenhle kluk/holka? Proč o tom vůbec zpívá? Stalo se to před pětadvaceti lety a nikdy o tom nemluvil.‘“
Této myšlence perfektně rozumím a uvědomuji si, jak malý islandský národ je. Musí to být pocit, jako bys znal každého v publiku, když už jsi na scéně dvacet let v rámci tak malé komunity. Vracím se ale k otázce více zaměřené na žánr. Nejsem fanoušek škatulkování a Sólstafir je těžké zaškatulkovat jinak než „Sólstafir.“
Zajímalo by mě, jestli kapela došla vědomě k nějakému rozhodnutí překlenout žánry a obecněji, vymezit se ze škatulkování jejich hudby.
„Jo! Nenávidíme pravidla v muzice. Nuda! Většina mých oblíbených kapel hraje dost jednoduchou muziku, třeba AC/DC, ale na žánry nehledím, pro mě neexistují. Můžeme začít písničku ovlivněnou popem a doprostřed nasypat D-beatový nahul. Nepoužíváme ani sloky nebo refrén. Spousta muzikantů to používá, když skládá hudbu. Když to tak cítíš, je to v pohodě, prostě si to užíváš a dostane tě to do nějaké nálady. Když můžeš riff hrát půl hodiny, tak víš, že je to dobrý riff. Několikrát jsme zkoušeli psát kratší písničky, ale prostě nám to nešlo. Krátká písnička, to je výzva, to nedáme.“
Připomíná mi to situaci, kdy musím napsat krátké, ale chytlavé shrnutí, tak to zmíním nahlas s poznámkou, že spousta informací se do shrnutí prostě nevejde.
„Ano, je to jako když vezmeš film a zkusíš ho sestříhat do čtyř minut.“
Protože spoluhráči z kapely už mávají, že je na čase odjet, je čas na poslední otázku. Ptám se opatrně, abych nezasáhla příliš hluboko do soukromí, když se ptám na neviditelné kamarády a smyšlená dobrodružství z dětství.
„Ač nerad, musím tě zklamat, bývalo by mnohem víc sexy, kdybych měl co odpovědět. Vyrůstal jsem v malé rybářské vesnici a kamarádil se s klukama z vedlejší ulice. Nikdy jsem neměl… Ne, teď do toho míchám knížku pro děti, kde imaginárního kamaráda měla hlavní postava, já ale ne.“
Loučím se a Adalbjörn se ještě jednou omlouvá za pozdní čas rozhovoru a že jeho odpovědi nebyly perfektní, já ale důvody pro omluvy nevidím. Kapela strávila spoustu času na turné a má za sebou dlouhou cestu. Festivaly jsou občas nepředvídatelné a jsem ráda, že se rozhovor vůbec uskutečnil , takže pozdní hodina není na překážku.
Mojí hlavní motivací pro dělání rozhovorů je uznání pro kapely, kterého se obecně nedostává a o umění se často myslí, že je zdarma – nejen zdarma bez placení, ale i zdarma bez uznání a bez respektu k umělci. Adalbjörn si dal s odpověďmi na mé otázky na čas, několikrát se zdálo, že se v duchu ještě k některým otázkám vrací, aby odpověděl podle nejlepšího svědomí. Jinými slovy, otázky mu stály za zamyšlení, i když třeba delší. Beru to jako velký kompliment a povzbuzení.
Protože konec se pamatuje nejsnáz: Adalbjörn uvedl písničku „Necrologue“ emotivní výzvou, abychom se starali o své rodinné příslušníky, tím víc, pokud zrovna bojují s depresí nebo závislostí. Řekl, že každý z nás může být ten rozhodující faktor, který člověka v nesnázích odvede od myšlenek na sebevraždu, když budeme naslouchat. Souhlasím. Pojďme na to!
Autor původní anglické verze je naše redaktorka https://obscuro.cz/author/ms-cesar-little/
