Decline of the I - Rebellion (2015)

Chodba, v níž jsem se ocitl, působí znepokojujícím dojmem. Smrtelně bílé zdi plné pavučin, popraskané kachličky odpuzují již na první pohled. Podlaha se rovněž skládá z kachliček bílé barvy, ale je zašpiněná od krvavých stop a všemožného odpadu, až se mi zvedá žaludek. Světla poblikávají jako umírající duše, jež vyhasínají a odchází na věčnost. Z temnoty přede mnou mě ovšem lákají prapodivné, zlé, ovšem vábivé tóny a melodické kresby. Zní jako hra černých, smutných stínů. Přitahují mě nemilosrdně směrem k sobě, vykročím tedy vpřed do oné tmy. Světla jsou čím dál více utlumená a uhasínají, vše je více a více poničené a v místnosti, do které vkročím, je jen veliké množství hnusných černých krys, které vypadají jako podivný hlodavec na obalu alba, které recenzuji. Jejich oči jsou hladové a nepřirozené. Puch hniloby zasahuje můj čich. Světla zhasínají, praskají a hudba zní najednou strašně hlasitě, a mě pohltí temnota spolu s tóny, které mi pronikají nemilosrdně do uší jako ostré jehly – upadám do prapodivných stavů. Srdce mi buší na maximum, stejně jako v šílenosti zvané „Hexenface“. Kytarové žiletky mi projíždí bubínky, až mám pocit, že krvácí, a industriální šílenství „Deus Sive Musica“ mi způsobuje závratě. Válím se v křečích na podlaze a vidím jen tmu…

DECLINE OF THE I je jednočlenný projekt takového nadaného multiinstrumentalisty, který si říká A.K. Tento Francouz si k sobě přizval další šikovné přisluhovače temnot a šílenství. Největší zajímavostí tohoto projektu nesoucího se ve vodách post/experimentálního black metalu je ta věc, že se na materiálu podíleli krom A.K. ještě dva vokalisté. Tímto vám představuji G. a S. Sestavu dále doplňuje bubeník N. Než se více rozpovídám, chtěl bych dodat, že „Rebellion“ je druhou deskou kapely a narážím na to, že debutovou fošnu jsem neměl tu čest slyšet, tudíž srovnání nechám pro ty, co ji znají. „Rebellion“ je na první poslech velice chaotickou hudbou, která se ovšem po čase stráveném s ní mění v docela chytlavou a návykovou záležitost. Komplikovanost a šílený chaos se vám rázem začne jevit jako chytlavá a ne tak složitá muzika, která vás ovšem bude bavit velmi dlouho. Za to může množství detailů a vrstev, které jdou ruku v ruce s onou chytlavostí. Nejvíce mne na kompozicích baví ono používání elektronických stop. Například v první písni „Lower Degree of God’s Might“. Zde vše začíná francouzskou mluvou, vyprávěným textem, při kterém ani netušíte, co se bude dít, aby nastala velmi rychle utichající black metalová chaotická smršť, jež se ihned přetransformuje v chytlavou a atmosférickou elektroniku, kterou rovněž doprovází temné vypravěčství. Chlad na vás v této pasáži dýchá ze všech stran a skupina zde dokazuje, že lze s industriálními pasážemi vytvořit perfektní atmosféru. Naopak v již zmíněné kompozici, která je pro mě vrcholem celého šílenství a agonie „Deus Sive Musica“, je elektronika doslova psychopatická. Nepředvídatelné sekané elektronické zvukové záblesky, jež vám rozervou vaši podstatu na částice, se změní v epičtější zvukovou stavbu až s hymnickým nádechem. Tohle vás opravdu nenechá v klidu. Co vás zasáhne poté, jsou agresivní kytarové zvukomalby, ovšem ty se mi také rázem zdají vcelku chytlavé a zapamatovatelné. Jejich melodie je útočná a žene se kupředu, spolu se zlým a nenávistným zpěvem disponuje schopností omráčit posluchače.

Tři hlasy v písních zní velmi dobře. Důvod je ten, že se navzájem neruší, ba naopak, doplňují se a sedí k sobě zabarvením. Najdeme zde různé odstíny hlasu, které mapují snad všechny druhy black metalové muziky, dokonce je zde i párkrát k nalezení vokál ve stylu depressive black metalu, šílený jekot ve třetí položce „Le rouge, le vide et le tordu“ vám rozerve tělo i duši na milion kousků a máte pocit, jako kdybyste se opravdu svíjeli v bolestech někde uprostřed hororového opuštěného blázince, ze kterého se nikdy nemůžete dostat, protože vás tyto šílené tóny připoutají k lůžku a mučí vás zevnitř. Ozvučení CD je velmi precizní, čitelný zvuk, který je čistý v rámci správného black metalu. Disponuje určitou špínou, která ale nevylučuje kvalitu soundu. Songy jsou velice proměnlivé, a tak zde můžete slyšet jak šílená tempa v maximální rychlosti, tak pomalé až doom metalové pasáže, protkané melodickými hudebními kresbami středního tempa. Ty jsou zde zastoupeny asi v nejhojnějším počtu. Vedle elektroniky se zde setkáte také se zvláštně zkresleným vokálem („The End of Prostration“) a podobnými zajímavými detaily, které dokazují profesionální aranžérskou práci hlavního strůjce projektu. Tohle vše má vliv na atmosféru desky, jež je někdy opravdu skličující a tíživá. Má jistou nepředvídatelnost; chvíli na vás album působí spíše agresivně a vnímáte instrumentální vrstvy kompozic a progresivitu, ale poté přijde nějaká ta pasáž, jež vás strhne na psychické dno a drtí vás depresivními emocionálními vyvrcholeními. Obejme vás chlad a skličující náruč temnoty. Líbí se mi to právě proto, že člověk je při poslechu muziky neustále překvapován, jak si s ním nahrávka hraje, a jak se mění intenzita atmosféry. Dále na pestrosti přidává střídání angličtiny a francouzštiny, alespoň jde poznat, odkud že tohle dílo pochází. Francouzský jazyk je nejvíce zastupován v oněch mluvených úsecích, ve kterých zní vznešeně. Ještě bych rád zmínil krásně nahranou věc, a to kompozici pojmenovanou „Pieces of a Drowned Motion“. Tato skladba je asi nejvíce reprezentativní písní, ve které se vystřídají snad všechny rychlosti, aranže zní naprosto šíleně; tak, že máte pocit, že jste se zbláznili, a celé dění zakončuje úsek, který se nese v utahaném doomovém tempu, a prapodivné matoucí zvuky ukončují celou hudební stopu.

Probírám se po tomto divném zážitku, ovšem nemohu se hnout a nakonec ani nechci, jelikož zjišťuji, že jsem celé té špinavé a temné síle propadl a že není tak zlá, i když pořád netuším, co je vlastně zač. Připoután na lůžku tak pevně, že nelze uniknout, pode mnou proudí ono množství krys, jež mě hladově pozorují a jsou všude, kam dohlédnu. Mně se ovšem z tohoto temného šílenství nechce a tak ležím a prosím ony síly, abych to celé mohl prožít znovu a znovu. Možná jsem se opravdu zbláznil. „Rebellion“ je návyková droga, která vás nakonec ovládne, a musíte ji mít každý den, i když se napoprvé zdá nestravitelná. Pozitivem je, že se deska pro svou rozmanitost, pestrost a nepředvídatelnost ne a ne oposlouchat. Je v ní neustále co objevovat. Nemohu porovnat se starší tvorbou, ale osobně po poslechu tohoto díla postrádám síly si debutové CD sehnat ze strachu, že nebude tak dobré jako placka, kterou recenzuji. 8/10!

Album vyšlo u Agonia Records v roce 2015.

Tracklist:
1. Lower Degree of God’s Might
2. Hexenface
3. Le rouge, le vide et le tordu
4. The End of Prostration
5. Pieces of a Drowned Motion
6. Deus Sive Musica
7. On est bien peu de chose