S Bjornem Stridem jsem se setkala v backstagi festivalu Tuska Metal Open Air, což vůbec není ideální místo pro rozhovor. Pořadatelé ale zjevně nebyli schopni zajistit klidnější místo pro rozhovory, a tak sedíme víceméně přímo za pódiem a doléhá k nám ruch ze silnice za areálem, což mi notně ztěžuje porozumění.
Zatímco Bjorn si stěžuje na vedra v předchozího týdne, který strávil na festivalech po Evropě, já si s ním docela ráda vyměním pár upocených historek za ty mé z deštivě chladného Nummirock festivalu. Počasí v Helsinkách Bjornovi vyhovuje a cítí se báječně. „Jojo, tam jsme hráli, když bylo snad šest stupňů nad nulou,“ komentuje Bjorn svou vlastní zkušenost z Nummirock se Soilwork v roce 2016. To už se ale dostáváme k samotným otázkám našeho interview a mě zajímá, jaké je jet turné se čtyřmi kapelami a zda nedává přednost komornějším koncertům, kde kromě headlinera hraje jen jedna předkapela.
Bjorn: „Turné většinou jezdí čtyři kapely spolu. Nestává se často, že na tour jedou jen dvě kapely, a tahle sestava byla myslím fakt zajímavá. Aborted jako předkapela byla jedna z nejbrutálněji znějících skupin, které jsem kdy slyšel.
„Rozhodně!“ souhlasím.
Bjorn: „Jsou šílení, hudebně i technicky, prostě úplně nejvíc, takže pro nás byl každý večer velkou výzvou, jít na podium po nich. Po nás pak hrály dvě klasické kapely, Kreator a Sepultura, tyhle kapely poslouchám snad od třinácti let, takže to bylo úplně super turné. My jsme jezdili v tour busu s Aborted, zatímco Kreator i Sepultura měli každý svoje tour busy, takže logisticky to vyšlo úplně perfektně. Skvělé turné se skvělými kapelami.“
„Takže i chemie fungovala a všechno vyšlo podle představ?“
Bjorn: „Jasně, byla to pohoda.“
„Je jasné, že čím víc lidí cestuje takhle pohromadě, tím větší je pravděpodobnost, že se najdou lidé, kteří spolu vycházet nebudou. Turné je navíc tak intenzivní událost, že se takové osobě prostě nemůžeš vyhnout, jako bys to normálně udělal.“
Bjorn ale chválí celé turné i všechny účastníky. „Nene, bylo to úplně v klidu, šlo to hladce, žádné zádrhele. Prostě boží.“
„Myslíš, že Soilwork získali nové fanoušky z řad fandů ostatních kapel na tour?“
Bjorn: „Myslím, že ano, teda aspoň doufám. Je to ostatně jeden z důvodů, proč vůbec jet na turné s takovouhle sestavou kapel. Každá ze čtveřice kapel má vlastní styl, a navíc Kreator se daří s novým albem bodovat i v tabulkách prodejnosti desek. Je to skvělý způsob, jak to všechno dát dohromady a získat i nové fanoušky. Je to pro nás zajímavá výzva a vydali jsme ze sebe to nejlepší.“
Když už je řeč o výzvách, chtěla bych vědět, jestli Soilwork mají raději turné, nebo festivaly. „Hrát na festivalech znamená, že přijedeš na jedno místo na relativně krátký set, uděláš nějakou tiskovku nebo autogramiádu, což je v porovnání s turné nesrovnatelně náročnější. Takže máte raději festivaly nebo turné?“
Bjorn: „S festivalama máme takový vztah nahoru dolů. Všechny ty přelety letadlem a ranní vstávání si vybírá daň na těle i duši, takže mám k festivalům takový rozporuplný vztah. Odehrát koncert je ovšem vždycky skvělé a potkáš kamarády z jiných kapel.“
„Je to vždycky něco jako rodinná sešlost, že?“
Bjorn: „Jo! Z tohohle pohledu bych ale radši dal přednost tour busu, protože si můžeš líp ohlídat spací režim. Můžeš se jít vyspat, kdy jen chceš, nikdo tě nikam nehoní, žádné vstupní prohlídky. Takové věci dokážou zkazit náladu.“
„To si rozhodně myslím také. Na druhou stranu jsem slyšela jiné muzikanty stěžovat si, že na turné je příliš mnoho prostojů a čekání a že je to nuda…“
Bjorn: „No, to je taky fakt. Tohle je boj, který nemůžeš vyhrát.“
Zamračím se a říkám: „Nebo nemůžeš prohrát? Záleží přeci na perspektivě.“
Bjorn: „Asi jo.“
„Poslední turné bylo dost dlouhé, to bylo skoro šest týdnů?“
Bjorn: „Ano, necelých šest týdnů.“
„Co Ti na turné nejvíc chybělo z domova?“
Bjorn se na chvíli zamyslí a pak říká: „I když jsem dost společenský člověk, tak mi rozhodně chybělo soukromí. Jen tak nic nedělat. Je docela těžké se každý večer namotivovat na koncert, není to vždycky legrace. Když šest týdnů děláš stejnou věc, může to být dost náročné, tím si ale nechci nijak stěžovat.“
Rozumím, každý den nemůže být svátek. „Samozřejmě.“
Bjorn: „… namotivovat se, naladit pocity. Pro mě to nikdy nebyla fyzická záležitost, nikdy jsem neměl fyzické problémy se vyrovnat se zátěží. Je to víc o hlavě, všechno je to o hlavě.“
„Takže když se vracíš z tour, je to tak, že cítíš že si musíš odpočinout a vrátit se zpátky do domácích kolejí, nebo je to spíš takové ‚Bum, jsem doma‘?“ Bjorn zjevně potřebuje na tuto odpověď trochu víc času, tak mezitím doplňuji, že mnozí muzikanti mívají problémy se vrátit do zajetých kolejí, na což mi Bjorn přikyvuje.
Bjorn: „Je to docela úleva, když se vrátíš domů. Vždycky pak přijde taková přechodná doba, tak týden, než si zvyknu na to, že jsem zase doma, a že je úplné ticho. To taky slyšíš svůj tinnitus, pííííísk. Na tour taky samozřejmě taky piješ, každý den. Sice už nepiju tolik co kdysi, ale to je taky taková přechodná doba, taková odvykačka, když se vrátíš domů, i když vůbec nemám problém s tím, přestat pít. Vždycky je to takový Jé, hele, já už nemusím pít. Tak po týdnu si ale začneš říkat, že by bylo super se s někým sejít, nejlíp s lidma mimo muziku, s kamarádama doma. Pokaždé, když se vrátím, volají mi a tahají mě někam pařit, ale já na to říkám jen, že tomu musí dát pár dnů. Je to vždycky taková trochu divná rovnováha. Každopádně je super hrát šest neděl den co den a pak se vrátit domů, cítím se vždycky hrdý na to, co jsme dokázali.“
To je perfektní nahrávka na moji další otázku, protože se chci zeptat, jestli je stále ještě nějaký hudební cíl, nějaká meta, které by chtěl dosáhnout, něco velkého, ale dosažitelného?
Bjorn: „Jo, určitě jet tour s nějakými legendami, vždycky jsem třeba toužil po Priest Tour. Bylo by to super a vím, že Halford je náš fanoušek. To by se možná zařídit dalo.
„To by bylo super turné, vážně super,“ říkám. Dívám se na své poznámky a další otázka mi vloudila úsměv na tvář. „Jezdit na turné a hrát festivaly s sebou určitě nese spousty podivných situací. Dostal jsi někdy od fandů nějaký fakt divný, ujetý nebo vysloveně hnusný dárek?“ Bjorn se hlasitě nadechl a chvíli zamračeně přemýšlel. Nakonec ze sebe vyrazil prosté „Ne,“ jako kdyby byl sám překvapený vlastní odpovědí. „Nic vyloženě ujetého, nic co bych si pamatoval. Ale byli lidi, co si mě chtěli podrbat na hlavě, na mojí oholený hlavě, a pak začali brečet. To je docela strašidelný. Teda, ne že by ta situace byla nějak děsivá, ale prostě je to divný. Ale jinak asi nic, žádný mrtvý krysy v poště nebo podobný věci.“
Uklidňuji ho konstatováním, že mám pro něj poslední otázku, a protože se Bjorn trochu otevřel, vybírám sloní otázku: „Představ si, že tu nejsem a místo mě je tu najednou slon. Opravdický, velký slonisko, žádný zakrslík, a tenhle slon jde všude za Tebou. Za chvíli začíná Tvoje vystoupení, ale slona se ne a ne zbavit. Jak zařídíš, aby Ti slon, který ze Tebou vleze i na pódium, úplně nezruinoval koncert?“
Bjorn se snaží zuby nehty udržet vážnou tvář, zatímco mu vysvětluju celu situaci. Nakonec vydechne: „Teda, tohle je nejdivnější otázka, jakou jsem kdy dostal.“ Vypadá dost vykolejeně, a tak neodolám a dodám: „To doufám.“ Bjorn bojuje s řešením tohoto sloního problému. „Pošlu ho…“ Ale já trvám na svém: „Ani se nehne!“ „Aha, ani se nehne. No, tak asi by byl skvělý nápad přemluvit Royal Kopenhagen (tradiční dánský výrobce porcelánu, založený v roce 1775, pozn. překl.), aby sponzorovali celý koncert.“ Asi je to i fakt dobrý nápad, ale nedokážu to ani říct nahlas, jak se směju, zdá se ale, že si Bjorn uvědomil, že by zabralo dost času takovou věc dohodnout, a dodává: „A ten slon rozbije veškerý porcelán na pódiu, tím celý koncert začne.“ „Takže žádná sloní muzika?“ ptám se. „Ne, ale bylo by super, kdyby třeba z chobotu střílel kopí.“ „Jo, to zní jako dost superefekt!“ A upřímně přiznávám, že tohle by opravdu bylo super.
Děkuji Bjornovi za jeho čas. A nemůžu si pomoct, ale mám pocit, že po poslední otázce se mu dost ulevilo, že už další v rukávu nemám. Potřeseme si tedy rukou na rozloučenou a já jdu rychle na kafe, než půjdu fotit další koncert – koho jiného než Soilwork!
Více fotek z Tusky najdete na našem Facebooku.
Autorem rozhovoru je naše zahraniční redaktorka Cesar Little
