Kolem páté hodiny večerní se brněnský klub SONO začal plnit lidmi. Mohli jste zde narazit jak na typické hardcoraře s tunely v uších, tak na skejťáky v šátcích, či thrashery ve vestách a flanelkách. Ty všechny spojovalo jedno – láska k tvrdé hudbě. Krátce před šestou začala hrát první kapela – Mizery, kterou jsem bohužel nestihla. Ačkoliv jsem měla dost velkou časovou rezervu, České dráhy a banda podnapilých přátel způsobily, že jsem do klubu dorazila až před začátkem druhé kapely. Druzí vystupující – Burn – se role předkapely zhostili se vší energií. Frontman tohoto newyorského uskupení lítal po pódiu, válel se po zemi i skákal ve vzduchu. Bohužel kromě náruživého projevu zpěváka kapela nenabízela nic moc nového. Následující Down to Nothing byli již o něco zajímavější. Stále tomu však chyběla atmosféra takové té pospolitosti, kdy všichni hromadně zpívají oblíbené písně, kterou přinášejí známé kapely. Poslechla jsem si pár písniček a rozhodla se, že si trochu projdu klub. V patře, kde se nacházel merch, to vypadalo jako na tržišti. Kapely nabízely nová trička, desky, šátky a spoustu dalšího. Po úzkých schůdcích jsme se mohli dostat na balkóny, odkud člověk mohl v pohodlí pozorovat všechny výstupy a zároveň si užít zvuk, který byl na tomto koncertě na opravdu dobré úrovni. Pod podiem byla snížená podlaha, takže moshující osoby neotravovaly nikoho, kdo se této činnosti nechtěl účastnit.
V osm hodin už se na podiu objevil metalcorový válec Walls of Jericho v čele s nabušenou zpěvačkou Candace. Hned s příchodem první skladby se rozvířil kotel a všichni ve společném rytmu házeli hlavami. Na podium vyskakovali fanoušci, plácali si se zpěvačkou a pak skákali zpět do davu lidí.
Kapela, na kterou jsem se nejvíce těšila – Municipal Waste – vyrukovala s energetickým výstupem s přiměřenou porcí agrese, který rozpoutal poměrně brutální moshpit. Při pecce „Unleash the Bastards“ přes hlavy nás stojících těsně pod podiem lítali rozjaření fanoušci, kteří surfovali na rukách publika, někteří i se surfařským prknem. Při MW jsem si vysloužila pěkných pár kopanců do hlavy a do zad, ale stálo to za to.
Teď přišli na řadu Agnostic Front, při kterých se dav nahustil a ve společné euforii skákal do rytmů a dlouho očekávaných breakdownů. Už se blížil konec vystoupení, když tu Roger vyzval všechny dívky, aby vylezly na podium a užily si příští píseň jaksepatří. V tu chvíli se z podia plného žen ozvala hymna hardcorové legendy: „From the east coast to the west coast…“, k čemuž se jednohlasně celý klub přidal svým „…gotta gotta gotta go“. Čímž Agnostic Front naladili rozjařené publikum pro hlavní kapelu večera.
Před jedenáctou hodinou se za zvuku „You can’t bring me down“ na podiu představili Suicidal Tendencies. Všichni členové kapely běhali po podiu a předváděli neskutečnou show. Dean rozhazoval trsátka, zatímco Mike si plácal se svými fanoušky. Jestli vás překvapilo to, že při Agnostic Front bylo dívčí osazenstvo pozváno na podium, pak vás teprve zarazí, co udělali ST. Mike prostě vyzval veškeré fanoušky, aby se přidali k němu. V tu chvíli se většina lidí z kotle přesunula na stage. Za sebe musím říci, že to byl naprosto senzační zážitek, stát před bicíma Davea Lombarda a nakonec si s ním ještě plácnout. Fanoušci byli relativně vychovaní, a tak po konci písně zase poslušně seskákali zpět na svá místa. Role se vyměnily a při dalším songu naopak basák Díaz seskočil do kotle a hrál odtamtud. Překvapením pak bylo, když nás při uplně poslední písni Mike znovu pozval na podium, kde se po odehrání závěrečné skladby tváří v tvář zdravil a fotil s kýmkoli, kdo měl zájem.
Abych to celé shrnula. Koncert dopadl nad mé očekávání, zvuk dobrý, prostory skvělé, výběr kapel parádní, setlisty geniální, výkony kapel fantastické, no a celkový zážitek prostě k nezaplacení.
