Po vynikajícím desátém ročníku Hell Fast Attack festivalu, na němž jsem zažil neopakovatelné zážitky (report zde), nastala otázka, zda navštívit nýrský Eternal Hate Fest či ne, neboť komerční festivaly (BA, MOR atd.) nejsou nic pro moje uši a vlastně ani oči, no a jiné open air akce, které by byly zaměřením a kvalitou pro mou osobu v Česku hold nejsou k nalezení. Prvotním problémem byly finance a nákladnost cesty, druhý fakt, že jsem v Nýrsku v životě nebyl, a tak jsem neměl jistotu, že v pořádku dorazím na místo konání. Po zajištění si odvozu (nečekaná náhoda) a chaotickém zařizování akreditace bylo jasno, mířím do odlehlého, krásného Nýrska k dalším, jak rád říkám, kult zážitkům.
Z Brna jsme vyrazili před polednem. Cesta se prvně jevila jako dobrá, pohodová sranda, postupně se však měnící v utrpení, neboť jsme narazili na několik zbytečných komplikací. Prvním zádrhelem byly tři předlouhé kolony, které nás okrádaly o drahocenný čas nejvíce. A tou, co nás zbrzdila na konec, aby toho nebylo málo, byla objížďka, na které jsme ztratili další časový úsek, na místo toho se k nám však vtíraly další a další kilometry navíc (čekalo nás ještě bloudění těsně před cílem). Komplikace střídala komplikaci, do celého průserového dění se vtěsnalo uvědomění si, že přijedeme opravdu pozdě a že jsme měli vyjet buď brzy ráno nebo už v pátek (navíc bychom si Nýrsko více užili, když se jedná o jednodenní festival). Plánovaný čas byl před čtvrtou, pak došlo na půl pátou až pátou, ale nakonec jsme dorazili zhruba až v šest hodin a tím pádem jsme přišli o první čtyři kapely.
Při příchodu mě překvapil útulný, přehledný, přírodní prostor (konečně nějaká zeleň a ne jen písek nebo beton), obsahující příjemný počet black metalových nadšenců. Menší pódium se střechou bylo umístěno vedle vstupu, v pozici, aby na něj viděl každý bez ohledu na to, kde zrovna postává. Plac byl mírně do kopce, takže když člověk stál vzadu u WC nebo u stánků, mohl vidět i přes hlavy pařících hrozičů. Ihned při příchodu mě zaujal celý tým u vstupu, působící opravdu mile a přátelsky, ostatně atmosféra byla celkově velmi vstřícná a nebyl problém pokecat s novými lidmi.
Dobrá nálada se však prohodila s její temnější kolegyní nasraností při uvědomění si toho, o co jsem díky té příšerné cestě přišel. Kapely, na které jsem se velmi těšil, měly dávno po pódiových seancích. Armillaria z Plzně mi vždy přišla jako velmi chválená a tím pádem i nadějná smečka, proto jsem si chtěl ověřit, zda tento boom mají pánové zaslouženě. Poprava, česko/polská hate úderka, ve které účinkuje Raborym z válečné mašinerie Dark Fury. (už v sestavě nepůsobí, což jsem před EHF nevěděl). Dark Fury považuji za jednu z mých nejposlouchanějších skupin vůbec (muzikanti Popravy účinkují i v tělese Popravčí Vrch). Kraake, které znám již dlouhé věky, ale vždy se něco podělá, abych je nemohl vidět (nějaké prokletí), a to se událo i na Eternal Hate Festivalu. Tito Děčíňané mají nového zpěváka za mikrofonem (Fjord), kterého moc dobře znám z pódií, co se Unclean týče. No a posledním průserem byli Agaroth z Mexika. Mexičany jsem neznal, ale dle fotek a videa zhlédnutého na youtubku se jednalo o zajímavou show, proto i tohoto lituji, ale co… To hlavní, kvůli čemu jsem přijel, bylo teprve přede mnou a cestu jsem přežil.
Söjaruun z Estonska začali hrát těsně po mém příchodu a musím uznat, že mě ihned zaujal civilní projev muzikantů, kteří si na nic nehráli a sázeli do nás svůj poctivý atmosferický pagan black. Především nakřáplý vokál mě upoutal, místy vokalista zabrousil až k depresivním polohám.
Urt, kteří zahájili set v 18:55, jsem vůbec nepoznal (na promofotkách mají odlišnou image a s muzikou jsem se před Eternalem nestřetnul). Před koncertním setem jsem myslel, že se bude jednat o uctívače přírodních sil pagan black metalem, podobným estonským kolegům, vystupujícím před nimi, ale z pódia se linul jakýsi okultní black, zavánějící trapným kýčem. Miluji okultní/rituální odnož černého umění, ale nemám rád napodobeniny tohoto stylu, zavánějící vezení se na vlně trendu, minoucí se ve výsledku účinkem. Přitom agresivní pasáže zněly docela dobře, jakmile však zpěvák nasadil rádoby okultní čistý zpěv, nevěděl jsem, zda se smát, nebo brečet a nakonec jsem pobouřeně odcházel ke stánku s pivem. Jeho image působila také směšně, alespoň korespondovala s hudební podobou.
Permafrost jsem před jejich nýrským koncertem vůbec neznal. Zaznamenal jsem pouze fakt, že pocházejí z Německa a hrají klasičtější formu black metalové muziky. Všiml jsem si, že se na tuhle germánskou smečku těší velká spousta maniaků. Pravda, byl to solidní masakr. Kapela zahrála intenzivní, agresivní black metal, občas se měnící v hymničtější, zpěvnější formu, díky níž kapela vzdávala čest samotnému pekelnému vládci na vysoké, elegantní úrovni, aby se pak vždy vracela ke špíně a rebelii. Taková pecka “Ave Satan Lucifer” s čistě odzpívaným refrénem mi zní v hlavě ještě teď. Vystupování kapely bylo krom kvalitní muziky postavené na showmanství frontmana Porcuse. Jeho pódiové vyjadřování vypadalo tak, jak má správně vypadat pravá black metalová show. Arogantní, pohrdavý výstup, při němž zpěvák dával jasně najevo, kdo je vládcem areálu. S ničím se moc nepáral a v klidu do lidí naházel množství předmětů různého druhu a plival prasečí maso. Krvavý koncert plný bestiality. (Skupina mi svou prezentací připomíná italské Deathrow, Thorns má podobně arogantní vystupování, v němž se s ničím moc nesere.)
Sekhmet byli pro mě jedni z hlavních důvodů účasti. Kultovní děčínská kapela oblíbená i v zahraničí (především v Německu) má ve svých řadách nového frontmana Agarese (ex Naurrakar), který mi v kapele sedí snad víc než původní dva vokalisté, a to je co říct. Lze také vysledovat, že si s ostatními protagonisty sedl i lidsky, neboť to mezi nimi na pódiu neuvěřitelně jiskřilo. Co činí z koncertů Sekhmet něco víc, je právě uvolněnost kapely a všudypřítomné bavení se nad celým počínáním. Ti lidi to opravdu baví a jde to na place sakra znát. Show mají Sekhmet nenapodobitelnou. Snaží se udržovat jakýsi progres, a tak jsme namísto oběšence dostali krvavou oběť, brutálně podřezanou před zraky běsnících fans. Ohnivá show, kterou obstarávali zvrácení mniši v plynových maskách s nábojáky přes tělo, byla samozřejmostí, ta je vždy takovou třešničkou na dortu. Nové skladby z připravované desky zní jako čerstvý vítr co se Sekhmet týče. Jde znát odklon od black’n‘rollového výrazu poslední fošny k rychlejšímu a brutálnějšímu black metalu. Samozřejmě nemohly chybět starší pecky i s právě black‘n‘rollovou hitovkou “Daath”.
Konečně přišla na řadu skupina, nacházející se v mém srdci na nejvyšších pozicích v oblíbenosti. Anti-humánní válečné komando z Francie Ad Hominem, v jehož čele stojí sám mocný Kaiser. Těšil jsem se hlavně na vyznění skladeb z poslední fošny “Antitheist”, z níž se hrálo opravdu hojně. Před pódiem se nacházel “nečekaně” největší dav za dobu trvání festivalu, avšak peklo obstarávalo jen pár věrných jedinců (včetně mě). Ad Hominem ukázali všem, jak se drtí syrový, technicky skvěle odvedený black metal s nenávistí jako hnacím motorem. Skladby jako “Go, Ebola”, “Slaves of God”, nebo “Dictator” či moje TOP z poslední desky “Before You Turn Blue” mě doháněly k totálnímu šílenství a sebedestrukci pod obrovitým frontmanem, drtícím tlusté strunoví. Nové songy jsou jak stvořené pro živou prezentaci. Především ty black‘n‘rollové pasáže, nacházející se na “Antitheist” vyzněly energicky. Francouzi překonali svoje vystoupení na jednom z ročníků HFA, kde jsem je spatřil poprvé. Potěšil mě přídavek v podobě “Impaled Muhammad”, to je hymnus, při němž už mi ujížděly nervy a přestával jsem o sobě vědět. Ad Hominem jsou skupinou na velké úrovni, technicky zdatní, s originální tváří, pro mě jeden z největších letošních zážitků.
Následující Arkona, kterou jsem viděl už počtvrté, mě (chtěl bych říct nečekaně, ale čekal jsem průser) zklamala. Frontman polské legendy z neznámých důvodů odešel a tím zabil dvě mouchy jednou ranou – Arkonu, ale i Taran, své druhé působiště. Obě smečky bez jeho vkladu působí polovičně, nezajímavě a nemají nic z toho, co jejich hudba nabízela ještě nedávno. Jednalo se o neosobní koncert, jako by pro něj byl jen povinností, kterou si musí odzpívat, odehrát a jít s prominutím do prdele (Kde je ta intenzita sdělení, emoce, upřímná zloba, démonické vystupování?). Navíc při pohledu na oblíbenou Arkonu, kterou tvořila obměněná sestava, jsem měl opravdu pocit odcizení, následně znudění a usínání ksichtem zabořeným v pódiu, modlící se ke všem bohům, aby byl konec.
Eternal Hate Fest považuji za zážitek, na který nezapomenu jen tak snadno. Nádherný areál, skvělý výběr kapel s následnými vynikajícími koncerty (až na pár zmíněných zklamání), přátelská atmosféra (hojná účast Němců, díky nacházení se u hranic, jsou to fajn lidi) a osobním zážitkům, které mi přijde hloupé zmiňovat v reportu. Škoda jen, že celé tohle řádění uteklo tak rychle a člověk byl brzy vržen zpět do reality. Takovéhle festivaly bych si užíval neustále.
Za fotky děkuji Veronice Štofilové a Richardovi Kučerovi
Line-up:
AD HOMINEM
ARKONA
PERMAFROST
SEKHMET
URT
SÖJARUUN
AGAROTH
KRAAKE
POPRAVA
ARMILLARIA
Arkona nebyla špatná. a tak jak u Ad hominem jsem přestával o sobě vědět (jako ty) taky i u Arkony. nesledoval jsem jejich vystoupení. jenom poslouchal muziku a pařil. a myslím že byli jak hudebně tak i zvukově na tom líp než Ad hominem. ale jako nic proti AH. jejich gig byl parádní taky
Viděl si někdy Arkonu před tím? To byl jiný masakr. Tahle sestava mi nesedí hold no. Jsem zvědavý na budoucnost kapely a zda tam tento zpěvák zůstane, nebo jen to jen rychlá náhrada.