Pravý, nefalšovaný black metalista je samozřejmě zdaleka poznatelná, děsivá bytost, která rozechvěje srdce každé katolické, slušně vychované panny… Nevím, jak vy, ale já si to myslela odjakživa. Na základě malé české kauzy o zákazu black metalového koncertu v Rožnově pod křesťansky pojmenovanou horou Radhošť jsem si vzpomněla na své vlastní chvění při pohledu na corpse paint vyzáblých stvůr, chrčících jméno čertovo z děr pekelných. Black jsem ze zásady neposlouchala, neb… bere jméno Boží nadarmo a navíc je to muzika ošklivá až hnusná. Bodejť…
No, tady bych mohla skončit, poblahopřát zastupitelům Radegastova městečka za to, že ochránili neviňátka před roztrháním a krásné panny před smilnými vyznavači temné hudby, a pustit si dechovku. Leč, můj mozek vysílá decentní vzpomínky. Například na to, kdy jsem zjistila, že mí milovaní Moonsorrow nejenže jsou zařazení do téhle ďábelské party, ale oni z ní pocházejí, oni z ní vzešli, oni měli velmi ošklivá jména v době své postpubertální krize osobnosti, jako například „Erzebeth Meggadeath“ nebo „Unholy Warrior of Blasphemy and Satan“. To mi zarazilo jehlu do jater a já, s nechutí, odporem zkřivenou tváří, pocákaná svěcenou vodou, s křížem v pravici, poprvé pustila do svých uší tu prokletou hudbu. Dobře, víte, jak to skončilo, píšu recenze na blackové kapely a už nějakou dobu vím, že ten kozel, co někteří lidé nosí na tričku, není reklama na kozí farmu.
Mám víc vzpomínek. Například tu, jak ke mně na nejmenovaném a zaniklém festivalu přistoupili dva strašidelně vyhlížející Poláci, ježící se ostny, pentagramy i obligátními reklamami na kozí farmu, zjevně ještě trochu ožralí a potácející se s otázkou: „Madam, kde je tu prosím nejbližší kostel?“ Otázku jsem chvíli zpracovávala, překládala a potom řekla podezíravě: „Furt rovně, přejděte louku a pak už asi jenom tři kiláky po silnici… A proč? Chcete ho vypálit?“ Jejich bílé malování ještě víc zbledlo, oba vytřeštili oči a s děsem ve tváři mě ujistili, že jsou z Polska, že je neděle a oni prostě musí jít na mši. Něžně jsem spočinula pohledem na jejich kozách… ehm… kozlech, usmála se a pravila: „Jděte, hoši. Pan farář bude mít určitě ohromnou radost.“ Zamávali jsme si a já zažila pochybnost. O mnoha věcech. Později kolem mě prošla dívka mých rozměrů, velmi temná, velmi černá a velmi děsivá a ještě k tomu… panda. To mi zaselo do duše ještě víc pochyb. Při pohledu na její pandí obličej jsem začala k black metalistům pociťovat jistou něhu. Napadlo mě, že mají něco, co člověk potřebuje nutně k existenci. Smysl pro humor.
Svou troškou do mlýna přispěl i kamarád, hrající na kytaru ve velmi nemetalovém a velmi alternativním uskupení intelektuálních matematiků. Skupina byla nějakým omylem pozvaná na lokální německý festík. A skupina se zapomněla podívat, co že je to za letní akci. Muzikanti dorazili na místo určení, vzorně zastřižené vousy, vyleštěné brýle, kostkované flanelky ležérně přehozené přes trička se sarkastickými, sofistikovanými motivy a stáli před branou pekla. Nečekali, že mají účinkovat na black festivalu. Nicméně, matfyz se nebojí ničeho, a tak česká kapela, v níž účinkuje i jeden kněz, odehrála konsternovaným fanouškům, splývajícím do jednolité barvy oceli a černi, svoje vesele hravé songy, uklonila se a s chvěním sešla z pódia za zvuku váhavého potlesku. Na pódium se vyšvihl organizátor a řekl monstrům s bodci, že by se měli zúčastnit úklidu záchodků a louky. K údivu českých matematiků nastalo černé hemžení, louka byla uklizena, plasty vytříděné, záchodky se leskly a několik opravdu děsivých mužů, kterým se neříká ne, ale možná tak „Agla…“, ať už je to cokoli, pozvalo mé přátele na panáka.
Když se sejde pár muzikantů, najdou společnou řeč. A tak se povídalo o zesilovačích, strunácha nákupu bicích a čas příjemně plynul. V noci se zvedl chlap zvící almary, jeho ostny se zaleskly v žáru ohňů zvenčí, lebka se zhoupla na masivním krku a hrdelní hlas příšery zachrčel: „Tak jo, kluci, dobrou. Musím jít do postele, ráno otvírám podnik.“ „A co máš za podnik?“ zeptal se jeden odvážný matematik. Strašidelný mrtvolný škleb se roztáhl do širokého úsměvu a bodrý Bavor odpověděl: „No, mám v Mnichově takovou malou, rozkošnou cukrárnu… a navíc, musím ráno odvést dcerku do školky.“ A synovec Satana, prznitel panen, hrozivý vyznavač Kultu odešel rovnat pralinky.
Možná se Rožnov zachránil před nájezdem strašlivých trýznitelů z pekel, ale… tak mě napadá… možná se připravil o možnost nabídnout si pralinku. Ale to jen tak na okraj.
