Když dva finští bratranci nahráli v roce 1996 na kazetu první čtyři skladby a debutový počin své zbrusu nové kapely pojmenovali „Thorns of Ice“, nevěděli, že vytvořili legendu, která bude jednou obdivována, napodobována a adorována. Moonsorrow tehdy tvořili právě jen ti dva bratranci, Ville a Henri Sorvaliovi. Villemu bylo šestnáct a Henri byl o dva roky starší. Debutové album znělo naprosto zaměnitelně, jako další podobná black metalová alba.
Dneska se nad debutem Moonsorrow usmívám. Přemýšlím, jestli bych duo Sorvali označila za budoucí oslnivé metalové talenty. Asi ano. Ten akustický kytarový předěl v ústřední skladbě je nečekaný a má něco do sebe. Na druhou stranu, asi bych Moonsorrow nedávala moc nadějí.
Ale o rok později Moonsorrow vydávají nové album „Metsä“, které má už charakteristický Henriho podpis. Skladba „Fimbuvetr Frost“ zní zatím ještě syrovým black metalem, ale už se v ní ozývá jak typický Villeho projev, tak Henriho epická majestátnost. Jsou to první skuteční Moonsorrow. Jen ještě v primitivním hávu.
Neuvěřitelný hudební talent Henriho Sorvaliho mohl vyrůstat z kvalitních metalových základů, které synovi předal Urpo Sorvali, bubeník kapely Kimmo Kuusniemi Band. Sorvaliho otec patřil ke generaci hudebníků 70. let, která tvořila základ pozdějšího finského metalového království. Bratranci Sorvaliovi měli z čeho růst.
Rané období Moonsorrow uzavírá poslední demo „Tämä ikuinen talvi“. Line-up sice tvoří ještě ústřední rodinná dvojice, ale Moonsorrow už se odpoutávají od blacku a hledají nové a hudebně komplikovanější cesty. Henri Sorvali začíná používat svoje typické spojování mnoha zvukových stop, bohatých motivů, epických vzedmutí a symfonických doteků, kombinovaných se syrovostí a krutou jednoduchostí Villeho hlasu. Henri je srdcem projektu a Ville jeho hlasivkami. O čem Henri sní, to Ville křičí do světa a jeho dryáčnický scream se stává ikonou kapely.
Hodně fanoušků zaznamenalo Moonsorrow s prvním dlouhohrajícím albem „Suden Uni“. Kapela se rozrostla o jednoho velice podstatného člena. Marko Tarvonen byl dokonalý úlovek. Bubeník, jaký se nerodí často. S jeho rytmickým cítěním a brilantní technikou hudba Moonsorrow získala nedocenitelný rytmický základ a obrovskou sílu. „Suden Uni“ už je hudba Moonsorrow se vším všudy. Hudba sešitá z tisíce vlivů, protkaných skladatelským talentem Henriho Sorvaliho. Slyšíme v ní všechno, od finského folklóru, přes industriální prázdnotu, black metalovou syrovost, až po epičnost hrdinsky znějících soundtracků. Moonsorrow vytvořili hudbu, která má vlastní obrazivost. A velice typické stylotvorné znaky.
Za prvé, zpívají finsky. Na úspěchu alb to neubírá, naopak. Finština se stala dalším hudebním motivem. Posluchač význam písně vnímá navzdory své neznalosti unikátního jazyka. Za druhé, šetří počtem skladeb, ale nešetří stopáží. To, že Moonsorrow neskládají písně, které by měly stopáž kratší než osm minut, je samozřejmě mýtus, ale mýtus patřící ke kapele naprosto organicky. Ovšem i čtyřminutová skladba zní v jejich podání jako hutná, plnotučná, dlouhá píseň. I tohoto efektu dociluje Sorvali svou skladatelskou technikou, která je ponejvíc filmová. Nechá rozeznívat silné motivy, umí je vygradovat, a každá skladba tak má úvod, zápletku a konec. Každá skladba je hudebním příběhem se vším všudy. (Mimochodem, „Tuulen koti, aaltojen koti“, hravá píseň ze „Suden Uni“, má čtyři minuty – a neubírá jí to na kráse).
Na prvním dlouhohrajícím albu „Suden Uni“ už se objevil jako host Janne Perttilä, který v kapele hostuje od té doby pravidelně, a v druhém dlouhohrajícím albu „Voimasta Ja Kunniasta“ přibyl do line-upu kytarista Mitja Harvilahti, který už s Moonsorrow zůstal. Line-up se uzavřel nástupem Markuse Euréna, který na veřejných vystoupeních zastoupil Henriho Sorvaliho.
Moonsorrow od roku 2001 vydávali v pravidelných dvouletých intervalech alba, která upevňovala jejich zvláštní postavení. Fanoušci kapely na každé z alb trpělivě čekali a předem si byli jistí, že obdrží něco zvláštního a hodně vybroušeného. Alba měla unikátní zvuk, stylotvornou čistotu, zajímavost a jakýsi podivuhodný pel výlučnosti. Stylové je například poslouchat Moonsorrow z vinylu, protože jiný nosič zkresluje bohatství zvukových stop. Stáhnout si Moonsorrow z torrentu tak znamená zničit polovinu hudby a skutečné Moonsorrow nikdy nepoznat. A i když kapela pořádá turné a živé koncerty, dokonalost jejích studiových nahrávek je pověstná.
Svůj vrchol Moonsorrow zažili v roce 2008, kdy se odvážili v délce skladeb přes nepřekročitelnou hranici únosnosti. EP „Tulimyrsky“ obsahuje v podstatě (pokud pominu pět bonusů) jednu jedinou skladbu o délce skoro třiceti minut. A je to hudební zážitek. Pohanská modla z dalekého severu má nepřekonatelnou sílu, atmosféru, hloubku. I kdyby Moonsorrow nepřinesli světu nic jiného, Tulimyrsky je prostě finský poklad.
Po nádherném albu „Varjoina Kuljemme Kuolleiden Maassa“ (ano, Moonsorrow zašli tak daleko, že pojmenovali album tak, aby ho vyslovili jen Finové, šílenci nebo znalci) se kapela odmlčela na nezvykle dlouhých pět let, ve kterých vyšla jen luxusní retrospektiva na vinylech. Fanoušci na kapelu netlačili, ale jistě měli obavu, že Moonsorrow ohlásí konec. Rok 2016 naštěstí přinesl novou sílu v podobě alba „Jumalten Aika“ a zdá se, že fenomén Moonsorrow nás ještě nějakou dobu neopustí.
Tento článek vznikl k příležitosti koncertu Primordial + Moonsorrow + Der Weg Einer Freiheit, konaného pod záštitou Obscure Promotion 21.4.2018 v Praze, Akropoli
