Goatmoon v době před vydáním aktuální řadovky Stella Polaris v mnohých vzbuzovali nemalá očekávání, a to i v mém případě. Popravdě, kdy Goatmoon nahráli vyloženě špatné album? Ať už jde o řadové počiny, nebo pouhá EP, vždy se jedná o prvotřídní ledové laskoviny, na nichž si smlsnou milovníci folk metalu, ale také mrazivého severského black metalu. Uvnitř finského podzemního hašteření skrytého před světem komerce bychom našli jen málo kapel, které by se daly označit za větší tamní veličinu, pokud pomineme například legendární nedostižitelné Impaled Nazarene. Projekt multiinstrumentalisty, jenž si říká BlackGoat Gravedesecrator, stojí bok po boku s takovými pojmy, jakými jsou Horna, Azaghal či Behexen. Těžko určit, kdo má navrch, a především, ve výsledku je to úplně jedno.
Goatmoon se pohybují především v odlišných vodách, nežli zmínění kolegové. Leč se muzika projektu kdysi dávno vyznačovala šedivou syrovostí a příklonem ke klasické barbarské zběsilosti, postupem času se tohle kontroverzní jméno začalo skloňovat s myšlenkami o vyprávění ve folklórním pojetí, v němž se snoubila syrovost a agrese s chytlavým veselím. Vrcholem procesu vývoje směrem k matce přírodě a tradicím bylo album Voitto tai Valhalla. Goatmoon představili nejvyváženější formu své dosavadní produkce, kde se to folkařinou jen hemžilo (flétničky, akustické kytary), přičemž tak chytlavou melodikou se kapela snad nikdy dříve neoháněla. Rozhodně však Goatmoon nepřišli o svoji temnou stránku. Při poslechu desky bylo jasně znát, kde má skupina místo (rozhodně žádní Korpiklaani).
Aktuální počin Stella Polaris mi přinesl mnoho různorodých pocitů. Mezi ně patřilo a stále ještě patří zklamání. Možná jsem očekával zázraky, možná jsem toho po mozku Goatmoon chtěl moc, ale Stella Polaris nenabízí mnou očekávanou kvalitu. Na druhou stranu, po čase stráveném s albem jsem se s ním přeci jen dokázal krapet více sžít. Goatmoon sice v jistých ohledech selhali, ale v některých bodech posluchači vše vynahrazují. Pokud se budeme prioritně bavit o zklamání, to spatřuji v celkovém bloudění ve svém vlastním výrazivu, jako by tento finský ďábel (pozor, opět mu album pomohli zaznamenat hostující muzikanti) zakopnul o bludný kořen a ztratil se natolik, až není v jeho silách najít cestu zpět.
Stella Polaris se potácí na hranici alb Voitto tai Valhalla a Varjot, jako by nebylo jasné, jakým směrem se vlastně vydat. Problémem je především to, že aktuální písně nedosahují zajímavosti těch, které se nachází na mnou zmíněných posledních deskách, a tak album zní jako již dříve slyšené, jen méně zajímavé. Zvuk působí syrověji, v tomto ohledu se pokukuje po dávnější minulosti, nechybí však občasná akustika nebo folkové lidovky v melodických stopách. Od Voitto tai Valhalla však radovánek ubylo, jako kdyby se hudebník snažil vrátit ke kořenům, ale tak nějak to nevycházelo. Goatmoon se ztrácí v minulosti, a zcela upřímně, na tohle jsem opravdu zvědavý nebyl.
Zmínil jsem syrový zvuk. Zásadním problémem tohoto materiálu je právě jeho zvuk, který je sice syrově chladný (což se v tomto žánru většinou vyžaduje), na druhou stranu je nepříjemně nečitelný, zahuhlaný a také tichý. Při poslechu slyším jen utlumené a nevýrazné bzučení kytar a bicí znějící rovněž kdesi z dálky. Je to ale obrovská škoda, protože ty riffy! Riffy jsou místy opravdu zabijácké. Zrovna taková titulní Stella Polaris, zaposlouchejte se do kytarového uhánění po strunách, které navíc působí, jako by byly zmrzlé. Až tak mrazivou zimní atmosféru album mnohdy nabízí, ani slavní Immortal v tomto ohledu na Goatmoon nedosahují.
To samé platí o šesté skladbě Warrior, jejíž kytarové postupy také patří mezi to nejsilnější, co album nabízí. A tak by se dalo postupovat dál mrazivou stopáží neurvalých kytarových lavin. Škoda, že mnohdy postupy na hmatníku kytary budete mít problém vstřebat právě kvůli zpackané produkci (představa tvrdého plného zvuku v tomto případě láme srdce). Ještě musím rozebrat poslední věc, totiž konečný track playlistu P.A.I.L, jenž platí za nejmelodičtější kousek Stella Polaris. Taková punk/RAC halekačka s baladickým nádechem a krásným heavy sólem. Mimochodem, je asi jedinou skladbou recenzované fošny, v níž mi nevadí zvuk. Naopak, je zde jakoby pročištěný, a já si tak píseň užívám ze všeho nejvíce. Na mysl mi při psaní článku vyskakují myšlenky o tom, že by možná lepší produkce dovolila vyniknout strukturám kompozic, ale ty se ztrácí především v rychlých mlatech a sněžných bouřích, v nichž jakékoliv dobré nápady mizí jako stopy ve sněhu a vy je již nebudete moci naleznout.
Stella Polaris je albem se silně mrazivou zimní atmosférou a skvělými riffy, které provází typický „Goatmoon krákavý“ agresivní vokál, jejž každý, komu je projekt znám, ihned rozpozná. Skladby však doplácí na stagnaci výrazu a zpackanou tichou a zahuhlanou produkci, ve které sice silné nápady jsou, ale budete mít problém je najít a poté si je do sytosti užít. Čekal jsem mnohem víc, a dostal jsem lehce nadprůměrné album, což je na kapelu tohoto formátu málo. Své přednosti však materiál má, proto si jej nebudu pouštět tak často jako minulé počiny Goatmoon, ale občas si v jeho zimních krajinách útočiště naleznu. Jak jsem několikrát zmínil, v tomto případě je to především o tom, co kdo očekává.
Tracklist:
Strana A
- Intro
- Stella Polaris
- Kansojen hävittäjä
- Wolf Night 01:34
Strana B
- Sonderkommando Nord
- Warrior
- Conqueror
- Overlord
- P.A.I.L.
Sestava/hostující muzikanti
BlackGoat Gravedesecrator – vokály
Avenger – kytara, akustická kytara, bicí, perkuse
Stormheit – basa, vokály
Skratt – píšťaly, flétny
M.V. – klávesy
Sacarth – kytary
Label: Werewolf Records
Datum vydání: leden 2017
Žánr: folk/black metal
Země původu: Finsko
Goatmoon - Stella Polaris
Klady
- Mrazivá zimní atmosféra
- Skvělé riffy
- Klasický Goatmoon výraz
Zápory
- Nečitelný potichý a nedynamický
- Motání se ve vlastním výraze
