Hanging Garden – Vlákno mezi snem a realitou

Když se v roce 2004 zrodil v hlavě Mattiho Reinoly a Ariho Nieminena projekt Hanging Garden, nebylo jasné, jakým směrem se vydá. Oba hudební spiklenci tíhli k doom metalu, oba za sebou měli pár jiných hudebních počinů a vytvořit něco nového bylo na místě. Hanging Garden vykročili po tenkém vlákně experimentu hned od počátku. A od té doby se stále jako provazochodci procházejí po tenké linii napnuté mezi metalem a jinými hudebními styly. Objevný zvuk Hanging Garden k sobě přitahuje ty, kteří odrostli klasickým riffům a těžkému zvuku dospívání a vstoupili na tenký led hudební sofistikovanosti.

Od roku 2004 se také line-up kapely proměnil a zakladatele byste hledali ve výčtu členů marně. Hanging Garden je spíš průchozí místnost, kterou hudebníci míří do různých dveří žánru. Ti, kdo na chvíli zůstanou, obohatí její styl a odejdou. Do jisté míry Hanging Garden na tomto konceptu stojí. V každém jejich albu se střídají hostující umělci a dodávají každé písni nová specifika. Spolupráce se projektu vyplácí. Každé album má jiný charakter, na každém zní jiné postupy, každé má nezaměnitelné zvukové bohatství. Hanging Garden jsou stylotvornou skupinou, která asi nikdy nebude přitahovat dav pod pódiem a nikdy nezaútočí na první místa v anketách oblíbenosti. Jejich experimentální charakter je ale přesto nezaměnitelný a nosný.

První dlouhohrající album „Inherit the Eden“ z roku 2007 si fanoušci dodnes pamatují. Už v úvodních tónech se odhalil melancholický charakter, působivě hluboký, temný a dlouze doznívající zvuk kytar, výrazné klávesy a tehdy ještě určitá dávka ostrosti, která později zmizela. Hanging Garden nikdy nelpěli na zpěvákovi a nestáli na jedné osobnosti, která by svým hlasovým projevem dominovala, i když zpěv je pro kapelu důležitý a věnuje mu nemálo pozornosti. V „Inherit the Eden“ a následném albu „Teotwawki“ (2009) zastal úlohu hlavního vokalisty Ari Nieminen, ale se třetím albem jeho úloha skončila. Nieminen u Hanging Garden končí a vokální role se ujímá Toni Toivonen, který působí v kapele dodnes. „At Every Door“ z roku 2013 je zlomové album, které zní odlišně.

Atmosférická složka se zvýraznila a potlačila zpěv, který se stal doplňkem, dalším nástrojem, zvukem, ne nosným prvkem. Do jisté míry u Hanging Garden hlas vokalisty zastupuje doplňkovou úlohu instrumentační složky. Tvárný Toivonen je k tomu ideální. Hanging Garden se také svým třetím albem začali stávat výrazně designovou kapelou, která hledá souměrnost v každém tónu a snaží se o dokonalý zvukový vjem. Estetika je tu na prvním místě. Hanging Garden jsou v tomto hodně poplatní svému původu. Jejich projev, jako by podtrhoval všechna klišé o Finsku. Je to trochu chladné, precizní, melancholické, odtažité a vzdálené. Tento hudební vklad si kapela nesla dál skrz alba, která po „At Every Door“ vsadila mnohem víc na hru se zvukem a atmosférickou složku. Navíc tímto albem přešla kapela pod hlavičku experimentálně naladěného vydavatelství Lifeforce Records, které jí poskytlo dostatečně dobré zázemí a album se zařadilo k těm, o kterých bylo slyšet.

EP „I Was a Soldier“ z roku 2013 je melodičtější a do jisté míry se vrací k počátkům, které ale rozšiřuje o lyričtější polohu harsh vokálu i kytar. Dvě zajímavé skladby alba, které má necelých deset minut jsou nesmírně působivým dotekem precizní hudební tvořivosti.

„Blackout Whiteout“ z roku 2015 je asi dodnes nejznámějším albem kapely. Skladba „Borrowed Eyes“ například fanouškům slavných Moonsorrow ukázala frontmana Villeho Sorvaliho v naprosto jiném světle. Hlas, do té doby spojovaný s pagan, folk, blackovým pojetím vystoupil z postindustriální písně a vynikl nad všechny ostatní, jak kvalitou, tak netradičním pojetím. Hanging Garden vystrčili drápky a dotkli se pomyslné linie mezi metalem a mnoha dalšími styly. To, že k ukázce svých možností použili Sorvaliho, bylo nesmírně chytré. A to je přesně charakteristika kapely. Vytváří chytré kombinace, nevšední efekty a netradiční spojení.

Rok 2016 přinesl EP „Hereafter“, s pěti fantastickými skladbami a novými hosty. Mikko Kotamäki, leader Swalow the Sun, Victor Wegeborn z The Moth Gatherer a Alexander Högbom z death metalových Centinex, to jsou tři různé hlasy a tři různá pojetí. Tři pokusy se zvukem vytvořily z „Hereafter“ skutečně nezapomenutelný poslech. Finský design se švédským dotekem se přetvořil v něco úžasného.

I v tomto roce Hanging Garden vytvořili novinku, o které jsme už na našem webzinu Obscuro.cz psali. „I Am Become“ je do jisté míry pokračováním „Hereafter“, dál pracuje s hostujícími vokalisty a posouvá se k nebývalé variabilitě. Tomi Joutsen, vokalista slavných Amorphis a Niko Kalliojärvi z progresivních Humanvoid jsou oba výrazní a specifičtí. Každý z nich vnáší do hudby Hanging Garden osobitý projev a posouvá ji dál.

V oblasti hudby, která neláká masy jsou Hanging Garden koulí tvůrčí energie, fascinující hlavně hudebníky a hledače kuriozit na okraji hudebního průmyslu. To jim ale neubírá na lákavosti. Kultivovanost, stírající hranice a dokazující, že metal je technicky vyspělý žánr, objevnost a nezatíženost škatulkami tuto kapelu udržuje ve středu zájmu pozorných posluchačů. Hanging Garden zůstává elegantním projektem vysoké kvality.

Recenze na album „I Am Become“ zde:

Recenze: Hanging Garden – I Am Become

images: ©Lifeforce Records

Podobné články

Hanging Garden – Vlákno mezi snem a realitou

About The Author
-

Suomi –
Finnish metal from Aamunkajo to Zyprexa
– Rubrika: Finský koutek

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>