Harakiri for the Sky – Aokigahara
Harakiri For the Sky jsem objevil teprve nedávno, lituji toho, že jsem je někde nenašel dříve. Takže touto recenzí vám chci představit nový počin rakouské, atmospheric, depressive, post black metalové kapely, která vznikla roku 2011 a prezentuje se originálním pojetím black metalu, sobě vlastním. M.S – všechny nástroje, J.J vokál, který má více vydařených projektů. To jsou umělci stojící za tímto hudebním klenotem, který mě posadil upřímně na prdel.
Občas si kladu otázku, znovu a znovu, ale nemůžu nají odpověď.Můžete říct že nemám žádný smysl pro humor, ale úsměv byl z mého obličeje vymazán. V těhle očích už není žádná laskavost, žádná hořící jiskra života. A opět se cítím tak zatraceně sám, ačkoliv nejsem nikdy sám
My Bones to the Sea začíná a já se nechávám unášet vybrnkávanou, překrásnou melodií, která se rázem mění v depresivní black metal, linoucím se ve středním tempu. Co mne dostává do kolen je ovšem vokál mistra J.J. Tak naléhavý hlas, ve kterém je tolik emocí, upřímnosti, jsem dlouho neslyšel. Něco na pomezí skřeku a křiku, který místy zní až jako nářek, mě způsobuje mráz po zádech. S písní Jhator mne pohlcuje silná euforie, neskutečné melodie a zběsilé tempo, opět tak krásně žalostný hlas, který hltám jedním dechem. Skladba má neuvěřitelně chytlavou melodii, co okamžitě uvízne v paměti a bude vás nutit pouštět si ji pořád dokola. Ke konci se do toho opře i zpěvák Seuche z kapely Faulnis, který předvádí rovněž neskutečný hrdelní výkon v němčině. Krásně do skladby zapadl. Hostů je na desce plno a přidává to na celkové pestrosti nahrávky, všichni vokalisti do toho dali úplně vše ze sebe a výsledek opravdu stojí za to. Homecoming:Denied je druhým klenotem CD. Začíná pomaleji a melodicky, po té se přidává dvojšlapka a skladba nabírá na rychlosti, celou kytarovou hradbu riffů doprovází klavír, který jsem zaslechl až po několika posleších. Tím narážím na skutečnost, že album je plné detailů a rozhodně opakované sjíždění nahrávky přináší nové a nové zážitky. Kytarové riffy se zde pěkně prolínají a vytváří spolu s klavírní melodií zasněnou atmosféru.
Líbí se mi, jak hudebníci pracují s riffy, které se různě vrství a prolínají, vytváří nám zvláštní svět, do kterého se můžeme pořád a pořád ponořovat, muzika působí smutně a depresivně, ale zároveň uklidňujícím dojmem, občas i povzbuzujícím, jako by někde v dáli byla aspoň trocha naděje a světla. Po té se ovšem vždy vrátí skličující tony a temnota se vrací…
Ještě jeden tón a tyhle stěny se nám okamžitě zhroutí na hlavy. Takže konečně budeme pohřbeni zaživa,v tomhle podzemí lží. Po všech těch letech, jsem rozeznal, že sem již nepatřím. Je to horlivá touha, vše co milujeme musíme nechat za sebou!
O proti minulému albu kapela velice zapracovala na melodických linkách, které jsou velmi chytlavé a krásné, zároveň se mi líbí bicí. Ty celou muziku dynamicky pohání kupředu, jsou plné různých přechodů a detailů, především dvojšlapka hezky spolupracuje s kytarami. Vlastně muzika Harakiri for the Sky se prezentuje spíše ve středních tempech, kdy bicí nástroje uhání kupředu a kytarové party vykreslují krásné, prolínající se melodie.
Nyní k písni 69 Dead Birds For Utoya, ve které můžeme slyšet zpěváka Christiana z Whiskey Ritual, jenž zde také perlí. Líbí se mi, když se hlas pěkně zdvojí s J.J a krásně se začnou doplňovat. Burning From Both Ends patří rovněž mezi to nejlepší na albu. Zde mne nejvíc chytá za srdce skličující melodie linoucí se skladbou a taky Torsten z Agrypnie, zde je to opravdu největší požitek, co se týká zpěvu, protože tu hlasy opět velice pěkně spolupracují a komunikují spolu, krom toho, oba dva zpěváci patří k té nejvyšší kvalitě. Panoptycon, v této písni si zařval Eklatanz z Heretoir, rovněž krásně sedí do celého songu i alba. Probíhá zde to samé co v předchozí písni, tedy působivě oba hlasy zní, když se vzájemně doplňují. Ještě bych chtěl zmínit závěrečný cover od Tears for Fears, Mad World. Zde jsem se při prvním poslechu nestačil divit, co že to kapela vyvedla, každopádně skladba zní uvolněně a je více uklidňující, tím ukončuje celé CD a na své místo, konec alba, se hodí.
Bolest je pryč,ale pořád nosím rány. Pořád vzplávají v těžkém sněhu a žáru. Ale tyhle památky minulých let, se brzy změní v jizvy. Díky za odchod, takže nakonec můžu zas dýchat
Na závěr chci dodat, že dlouho mne žádné album nedostalo, jako právě tohle recenzované CD. Co z celého díla dělá doslova požitek na poslech je zpěv, takový se jen tak někde neslyší, naléhavý a vysoce emocionální projev. Dobrý tah byl pozvat pestrý výběr hostujících zpěváků, protože krásně sedí do celého konceptu a povyšují album na ještě vyšší kvalitativní místa. Riffy tvoří pěkně melodické linky, které se vrství, v pozadí je doprovází klavírní melodie, které dokreslují atmosféru a mnohdy je člověk postřehne až po více posleších. Do rukou se mi dostali i přeložené texty, smutné, ale krásné a upřímné. Moc bych si přál, aby si muzikanti udrželi svoji kvalitu, protože nebude snadné nahrát rovnocenného následovníka, né li následovníka překonávajícího cd Aokigahara. Dal bych albu tak 11/10, protože nic mě tak nezasáhlo a neovlivnilo za poslední dobu, jako tahle deska. Touto recenzí bych také chtěl moc poděkovat M.S za složení skvělé, dokonalé muziky a Jimbo Jonesovi za krásné nazpívání alba a za jeho ostatní projekty, které přináší nehoráznou radost do všedních šedivých dnů, například musím zmínit projekt Karg, který je rovněž šperkem mezi black metalovými kapelami a projekty 🙂 Tak příště u další řadovky Harakiri For the Sky.
Harakiri for the Sky-Harakiri for the Sky
Na Harakiri for the sky jsem narazil zhruba před rokem čistě náhodou, prohledával jsem youtube a najednou se objevili, a první co mě zaujalo byl název a obal alba. A jelikož v popisku bylo napsáno Post-Black metal a že tam zpívá člen Karg, nezaváhal jsem a pustil si to.Nevěřil jsem vlastním uším, byla to naprostá dokonalost a to doslova, smutné, depresivní, melodické riffy, prolínané klavírem, spolu se skvělými basovými linkami a skvělými bicími, což všechno nahrál geniální pan M.S. .A k čemuž dokonale sedí texty o posrané lásce, depresi, sebevraždě, osamění a iluzích o životě, které napsal a nazpíval další génius: pan J.J., jehož vokál je něco neuvěřitelného, jakoby tím přímo vyjadřoval co cítí, jak své texty vnímá,a jak hluboce to prožívá, jako kdyby to šlo přímo z jeho nitra,jako kdyby se chtěl ze všeho vyřvat a jak psal Radek, jeho vokál je zkrátka křik/skřek plný citů, utrpení, často až zachází do nářku.Texty totiž Jimbo psal podle svého života, aspoň co vím dle interview. Album vám přinese tu největší slast kterou můžete uším dopřát,bude vám běhat mráz po zádech a je to tolik procítěné, že i rozbrečet vás může! Nebo na druhou stranu krásně uklidní .
Už první song, Lungs Filled with Water,vás naprosto odrovná, začíná zvukem deště a pak čistou kytarou,pomalým vybrnkáváním do kterého se vždy na pár tónů připojí basa,poté začne s trochu rychlejší melodií kytara už s normálním tvrdým zvukem, připojí se bicí a pak konečně zpěv:Capture the horizon…“ už ten vás posadí na prdel a budete omámeně poslouchat dál.Vrcholem je dle mě výkřik:“Fuck this Broken Heart!“ .Celá písnička je o tom že naděje stejně vždy přináší zklamání a o umírající lásce .
Druhá dokonalost, 2:19 I am Psychosis, začíná opět čistou kytarou která poměrně rychle hraje akordy, které zůstávají skoro minutu a poté jsou ukončeny Jimbovo skřekem a zase se přidají všechny nástroje. Opět pro mě je vrcholem konečný verš, kde se protkává křik s čistým hlasem. Text je o dystopii, o tom jak se zpěvák snaží prolomit stěny minulosti a zapomenout, hledá důvody pro bolest jež ho zasáhla a snaží najít azyl.
From Yesterday to Ashes, jako jediná z alba začíná klavírem, po chvilce se přidává pomalý, ještě více smutný doprovod, zde zpěv nabírá dle mě ještě větších skřeků a i přes pomalé kytary, dvojšlapka jede hodně rychle. Ke konci ke již začíná „hlavní část“ se tempo změní na velmi rychlé a kytara začne hodně melodický riff a bicí doslova zběsile. Text je tentokrát o mládí a o tom jaké bylo.
Úplně první song, který M.S. pro Harakiri napsal, byl Drown in My Nihilism. Ten rovnou začíná skřekem, středním tempem kytar a melodickým riffem který je složen výhradně z akordů. Těsně před nejlepší částí, začne více melodičtější riff a malinko rychlejší, chvíli čistě jen kytara, poté až bicí a basa, zde je také velmi výrazný klavír, který melodii dodává to správné znění. Text je o sebevraždě, o tom že vše je lež kromě bolesti.
You call it home, I call it isolation.
You call it love, I call it a prison of mirrors.
You call it security, I call it last respite.
You call it life, I call it Dystopia.
A poslední pátý song zvaný Dancing on Debris začíná čistou kytarou, ke které se po chvíli přidá sólová čistá kytara a zahraje pomalé smutné sólo než se přidá Jimbův výkřik, rychlá kytara a vůbec vše. Tento song je pro mě nejvíce zajímavý jak z hlediska zpěvu, kytar a celkového zpracování,ale i textu. Po chvíli rychlé kytary zařve hlasem plným utrpení, spíš to zní jako výkřik mučeného.Navazuje na to hodně rychlý hodně melodický riff a zajímavě přidané bicí. Poté vybrnkávání na čistou kytaru, přerušované třemi údery na bicí, znovu neuvěřitelný výkřik a hodně smutný riff, na nějž navazuje další,různě propojený s klavírem. Láska je klam všechno jednou končí, pití a prášky pomáhají, život je těžkej, vzpomínky bolí….
Melodie střídá melodii, tempo se mění,zpěv je neuvěřitelný sám o sobě,zajímavě zahrané bicí a basa, skvěle prolínající se klavír. Pro mě je tato skupina nejlepší a miluju obě dvě alba,těžko říci které víc. Dávám 10/10, kdyby šlo víc, dal bych hned víc.
Jen bych ještě chtěl poděkovat pánům že tuhle dokonalou hudbu dělají, znamená to pro nás strašně moc a jsme za to kurva vděční že někdo tohle dokázal stvořit a obdivujem vás 😉
– Honza Tlačil –
