METAL – Kdo je tu pózér a hudební snob?

„Kde berete právo posuzovat kvalitu hudby?“ (z ohlasů čtenářů Obscura)

 

„Kochej se krásnou melodií, ale nezapomínej přitom, že hudba je také harmonie, kontrapunkt a rytmus.“ (Otto František Babler)

 

Šlápnout někomu na kuří oko se zhusta nevyplácí. A psát o něčem, co budí emoce, o politice, o sportu nebo třeba o muzice, to je ošemetná záležitost. V emocích na sociálních sítích ostatně frčíme poměrně obstojně všichni a pro rozum ve všem tom křiku a běsnění není prostor. Jestli jsem se v minulém díle našich nepravidelných úvah o metalu dotkla něčích citů, a zdá se, že ano, dneska můžeme nestabilní emocionální podloží v klidu opustit. Proč? Protože metal je žánr, jehož kvalita se posoudit dá a nejen to. Na kvalitě totiž stojí a kvalitu vždycky vyžadovali i jeho posluchači.

Takže, v tomto díle není moc místa pro ty, kteří mi psali, že nezáleží na kvalitě a důležitější je srdíčko ani ti, kdo říkají, že u hudby se kvalita posoudit nedá. Ve skutečnosti je metalový posluchač možná blíž posluchači jazzu. Co si budeme nalhávat…řemeslná vytříbenost, dokonalost sóla, perfektní struktura písně a skvělý zvuk, to je základ našich emocí. To, že k písni někdo napíše zatraceně dobrý text, je jen přidaná hodnota. Metalový fanoušek je od podstaty kritik, fajnšmekr, pozér a hudební snob. A je na to patřičně pyšný.

 

„Každý muzikant musí přirozeně umět počítat. Když ne nahlas, tak určitě v duchu, a možná i tak automaticky, že už to často ani nevnímá. Při sóle umí podvědomě napočítat 8 či 16 taktů a vnímat lehké a těžké doby, které se v nich vyskytují.“

(doc. RNDr. Mirko Rokyta, CSc. pro časopis Matfyz)

 

Hudba a matematika jsou dost blízké obory. Hudební teorie je vlastně dost složitá, stejně jako matematika, a všichni, kdo jsme prošli nějakým stupněm hudebního vzdělávání, víme, jak je hudební teorie šílená. Koho bavila, ruku nahoru. Jenže když se zaposloucháme do brilantního metalového sóla, ve skutečnosti jsme svědky téhle šílenosti v praxi. Sólový kytarista v metalové kapele je živoucí metronom, chodící učebnice harmonie. A to nemluvím o ostatních. Basa, bicí, to je řemeslo, ne jen hraní na efekt.

A metaloví fanoušci jsou si toho plně vědomi. Hltají hudbu, kterou většinou perfektně znají, vědí, jak má znít sólo a ocení skvělou improvizaci. Metal je hudba, ve které se technické chyby neodpouštějí. A když, tak ne dvakrát. Kapela, která se má udržet na špici, musí být dobrá a to objektivně, ty špatné se nahoře neudrží. Samozřejmě, i tady hraje roli marketing, ale ne tak, jako u popu nebo u podobných žánrů. Metalistické uši jsou citlivé na detail.

O specifikách české scény jsem psala minule a samozřejmě nechci nikomu brát jeho oblíbenou kapelu. Za prvé bych to nedokázala a za druhé nechtěla. Když se ale hodně letmo vrátím k minulému tématu, kapely, o kterých jsem psala, ve skutečnosti metalové nejsou. Pohybují se spíš někde u pop rocku nebo dokonce folku, říznutého starou dobrou trampskou písničkou. Fakt, že je na pódiu muzikant v černém, neznamená, že hraje metal, i kdyby měl na hlavě naraženou zkrvavenou lebku. Tento článek je ale o metalu, takže můžeme nechat spát všechny folkaře i popíky fušující do heavy metalu.

Jsme fanoušci věrní dobré muzice. K dosažení metalové nesmrtelnosti stačí jeden vynikající riff, jedna skvělá píseň, jedna perfektní pasáž. Metalové publikum svoje kapely podporuje nejen do smrti hudebníků, ale i po ní, i po rozpadu kapely. Protože hlavní je hudba a ikona je tu na druhém místě. Metalheads byli vždycky pyšní na to, že jsou znalci žánru a že poznají píseň po zaznění prvního tónu. Pozérství? Jistě, tak trochu, ale to patří ke stylu. I v dobách, kdy se alba sháněla špatně, patřilo k dobrému zvuku znát každý riff a vysoce cenit kvalitu provedení. Když tedy někdo v reakci na článek píše, že kvalita nerozhoduje, ale že jde v první řadě o text nebo emoce, pak asi jen rád nosí černé tričko, ale rozhodně není metalhead.

Jsme tedy pozéři a snobové? Samozřejmě, že jsme. A rádi. Na koncertě skáčeme, ryčíme a pustíme otěže, abychom se mohli pořádně vyřádit a potom u piva rádi analyzujeme akord po akordu, rádi zkritizujeme nedbalou práci zvukaře, a ještě si přisadíme tvrzením, že „před třema lety to bylo podstatně lepší, ale na druhou stranu, to měli bicmana xy a bylo to dost znát.“

Známe sestavy oblíbených kapel, víme, kdy kdo odešel, kam odešel a jestli ještě hraje. Nejsme orientovaní jen na frontmana. Ten, kdo nezná basáka svého teamu, je loser. Víme, kdy jaké album vyšlo, popřípadě i kde se nahrávalo a kam potom vedlo turné kapely. Možná je to póza, ale možná spíš fascinace a uznání něčí práce.

Když se od techniky a matematiky vrátíme k emocím, jasně, že každý těch svých zhruba sto až tři sta oblíbených kapel miluje. Jistěže je to i o emocích. Na druhou stranu, když kapela vydá špatné album, kritici se nemusí moc namáhat. Fanoušci metalu jsou perfekcionalističtější, než nejšpičkovější kritici slavných časopisů a dokážou špatnou kvalitu rozcupovat do mrtě.

A nenápadně se dotknu ještě jedné výtky minulého dílu našeho seriálu. Když píšu o tom, že jako posluchači metalu jsme všichni výsostní odborníci, rozhodně tu nedělám rozdíl mezi absolventem vysoké školy života a skutečné vysoké školy. Nikdo netvrdí, že skutečný metal, že jakákoli dobrá hudba vyžaduje vzdělání. Naše vzdělání pochází z jiných zdrojů a není pravda, že zámečník nebo instalatér nedokáže docenit technicky brilantní hudbu. Moji přátelé, mnohdy vynikající muzikanti a šílenci zapálení pro metal, jsou různorodou skupinou profesí, škol, dokonce i vyznání a národností. O metalu si povídám se zámečníkem, ajťákem, učitelem, ale taky třeba s mexickým boxerem a egyptským lékárníkem (muslim milující Insomnium není výjimkou mezi mými přáteli).

Vyžadujeme skvělou hudbu a parádní poslech. Naše pózy mnohdy pramení z touhy po dokonalém prožitku. A za něj jsme schopni nabídnout podporu. Nekoupit si merch a nepodpořit tak ty, kdo nám dokonalost poskytují, to je maličko trapná záležitost. Jsme oddaní svému žánru.

Máme vynikající festivaly s mnohdy hodně dobrým line – upem. Máme velice dobré metalové kapely, jen je najít. Tak proč se stydět za pozérství a hudební snobismus? Vyžadovat kvalitu a poskytovat za ni svůj zájem a svou podporu, to nikoho moc nezatíží. Metalové publikum má čich na dobroty. A může si dovolit nějakou tu pózu. I kritiku špatné muziky.

Předchozí díl zde -> http://obscuro.cz/ceska-scena-i-umelci-oficialni-a-angazovani/

 

Images: ©miklaras

 

Podobné články

METAL – Kdo je tu pózér a hudební snob?

About The Author
- - reviews focused on Finnish metal - Rubrika: Finský koutek

Komentujte

avatar

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Odběr  
Upozornit na