Světové metalové velmoci se mohou pyšnit tisíci kapelami, styly a ikonami všeho druhu. Často opakované klišé, že metal najdeme všude, v některých zemích dost pokulhává, přesto ale platí, i když v mnohdy hodně raritním měřítku. Například v Indii.
Po pravdě, Indie je jednou z posledních zemí, kam by člověk vyrazil na metalový koncert, ale metalová minorita se najde i v tak netypických lokalitách. Pojďme se tedy podívat na velice letmý průřez metalovou hudbou v Indii.
Při více než jedné miliardě obyvatel bychom mohli přece jen čekat víc, než nějakých sto padesát kapel, ale realita je taková, že lidnatá Indie disponuje jen hrstkou metalových muzikantů. Na druhou stranu, čím je scéna menší, tím bývá zajímavější, už jen kvůli kulturním rozdílům. Kdybyste tedy bloudili po Indii a zrovna nehledali vhodného mistra, který by vás procvičil v meditaci, na čí koncert můžete zabloudit?
Indická metalová scéna zahrnuje, vyjma hodně moderních, alternativních žánrů poslední doby, celou metalovou žánrovou klasiku, od blacku po thrash. Uznávám ale, že najít indický black metalový koncert může být asi trochu obtížné, protože aktivních blackových kapel je v celé Indii nějakých dvacet. Samozřejmě, a to neplatí jen o blacku, hudbu podobného ražení najdete jen ve velkých městech, nevím, že by někde bujel indický agro metal.
V první řadě mě zajímal indický black metal. I když se zabývám evropskou a převážně finskou hudbou, s blackem v jiných kulturách už jsem se setkala při rozhovoru s iránskými hudebníky a vím, že black metal těchto oblastí je mnohdy hodně silnou záležitostí. Při hledání zajímavých kapel, které bych mohla představit čtenářům Obscura, jsem narážela na totéž jako v Iránu. I indický black metal čerpá hlavně ze sociální tématiky, z otázek náboženství a úpadku kultury. Indický black se dotýká hodně bolestné reality, takže v něm zaznívá to, co běžného Evropana netlačí a o čem mnohdy nemá dostatek informací, natož aby měl osobní prožitek.
Tohle není „Milionář z chatrče“. V indickém blacku se malí kluci ze slumů neprotančí životem k bohatství, slávě a lásce. Není to žádný Bollywood, je to krutost zajíždějící hluboko do masa. Pokud chceme hovořit o black metalu, je dobré vzít si typický příklad. Kapelu Heathen Beast z Kalkaty.
Tahle tříčlenná kapela se zabývá skutečným peklem. Ne tím, které si vysníme a které živíme v poklidu našich spokojených životů, ale peklem indické každodennosti. Z pěti EP, které Heathen Beast vydali, vane chlad a puch mrtvol. Nejde ale o stylizovanou smrt, ani efektní rituály. Heathen Beast jen popisují to, co se děje okolo nich, a to je mnohdy černější než ta nejčernější mše. Důraz v textech i v celkovém světonázoru kapely je kladen na absolutní ateismus. Náboženství je nepřítel. Hlavní protivník lidství a příčina hlubokých sociálních propastí. V hodně zajímavém albu „Rise of the Saffron Empire“ se kapela rozhodně neuchyluje k symbolům. Konflikt mezi hinduismem a islámem je tu podáván skoro jako titulek v novinách. Bez příkras a tvrdě. Jde o ateismus vyvěrající z osobní zkušenosti ze zla, které mnohdy náboženství přináší. Ze zla, které se za náboženství schovává, aby mohlo ničit.
Poměrně složitě jsem hledala kapelu, která by, podobně jako skupiny na severu Evropy, vycházela třeba ze staré védské kultury, z indické mytologie a využívala její temné aspekty. Přeci jen, hinduismus nabízí krásné černé motivy, Kálí počínaje a Rudrou konče. Bohužel, my, kteří jsme vyrostli na dobrodružných knihách o tajemné Indii a díky Spielbergovi víme asi všechno o chrámech zkázy, zřejmě trpíme jen romantickou iluzí, protože Indové loví v odlišných vodách námětů.
Když ale pátráte dost urputně, můžete najít i hudbu, která vychází z indické kultury. Projekt Purvaja, který je na indické scéně od roku 2011, má jediného člena, multiinstrumentalistu Rahula Dase. Ten zatím vydal dva singly a jedno EP. Rodák z Hajdarábádu se nechal inspirovat védskou kulturou, a co je příjemné, Das používá i původní jazyk oblasti, ve které žije, což je drávidská telugština. Purvaja je navíc hodně nosná i hudebně, takže by časem mohla najít své fanoušky i mimo indický prostor.
Když se probírám dál indickým metalem, většinou narážím na typický jev. Většina kapel vydala jednu nebo dvě nahrávky, málokterá systematicky vydává hudbu. U black metalových projektů ve větší míře platí jednou a dost. A tady je asi dobré podívat se na indická vydavatelství. Kromě vydavatelství ze Singapuru a jiných lokalit prakticky většina indické metalové produkce leží na labelu Transcending Obscurity Records. Tohle vydavatelství má širší záběr, nespecializuje se jen na indické kapely, protože z jejich produkce by pravděpodobně nepřežilo, ale díky němu mohou indičtí muzikanti nahrát alespoň to jediné album, po kterém touží. Název vydavatelství není neznámý ani u nás, ostatně, když se pečlivě podíváte, kdo je vydavatelem vynikajícího alba plzeňských Et Moriemur „Epigrammata“, asi vás překvapí, že je to právě tento indický label.
Death metal a jeho subžánry, to je asi nejrozšířenější metalová oblast v Indii. Ale i u death metalu platí pravidlo jednoho alba. Témata jsou však pestřejší, takže místo hladovějících dětí tu narazíme na obvyklé, tradiční rozřezávání těl, torturu všeho druhu a zajímavá zákoutí lidského sexuálního apetitu. Hodně čistý brutal death předvádí například kapela Gutslit, která sází na hodně moderní zvuk a stylovou čistotu.
Gutslit hrají už od roku 2007, takže stačili nasbírat dost fanoušků, navíc, není to kapela omezená jen na Indii. Tahle čtveřice navštívila i Evropu a rozhodně zaujala. Kdybychom hledali opravdovou indickou death metalovou hvězdu, pak by to byli dozajista Gutslit.
Third Sovereign je další stálicí, která nezůstala jen u prvního alba „Horrified Visions“ z roku 2006. Čtyřčlenná kapela, která si ujíždí na old school death metalu, by asi v našem malém průvodci neměla chybět.
Hodně zajímavým solitérem je pětičlenná formace z Bengalúru, hrající pod stejně nevšedním názvem Djinn and Miskatonic. Je to s největší pravděpodobností jediný indický doom metal, který je k nalezení, i když se nevzdávám nadějí, že najdu i jiné doomové kapely. Pánové, kteří hrají pomalu a zní jako Reverend Bizarre, mě dost okouzlili, takže tenhle syrový indický pokrm v moll předávám dál.
Pokud někoho zajímá, jak si vede indický folk metal, musím přiznat, že ten buď neexistuje, nebo je velice slušně utajený. Indové zatím nevytvořili nic jako elektricky znějící rágy a folk metal je skutečně prakticky nedohledatelný. I když hudebníci ze zajímavé kapely The Down Troddence na svém jediném albu „How Are You? We Are Fine. Thank You“ využívají některé folklórní doteky, takže do svého death thrashového základu vložili i nějaký ten folk.
Když se zadíváme do historie indického melodeathu, nesmíme pominout první indickou melodeathovou kapelu Acrid Semblance. Ta vydala sice jen jedno dlouhohrající album, ale na indické scéně se udržela úctyhodných patnáct let. V roce 2016 ovšem ohlásili její členové konec. Z původních členů Acrid Semblance zůstal aktivní už jen kytarista Vikas Dharamsattu, který pokračuje v progresivní kapele Prestorika.
Ve výčtu určitě nesmí chybět Bhayanak Maut, dnes už metalcorová legenda z Bombaje. Melodická, dostatečně tvrdá, stylová kapela se dvěma velmi dobrými vokalisty nahrála tři EP a dvě dlouhohrající alba, která se kvalitou s klidem vyrovnají americké nebo evropské produkci.
Na závěr jsem si nechala symfoniky Demonic Resurrection. Tihle pánové, pohybující se od symphonic metalu po thrash s občasnými odskoky k deathu i blacku, mě převelice baví, už jen proto, že jejich produkce je tak indická, jak jen může být. Na posledním albu „Dashavatar“ se to jen hemží bohy, příběhy a vším, co si člověk pod slovem Indie představuje. Navíc v sobě Demonic Resurrection spojují hudební hravost s nadhledem, a to je vždycky přidaná hodnota.
Indie je zajímavá metalová lokalita a určitě by se ve spojení s ní našlo víc perel z černého kovu. Možná se k tomuto tématu někdy vrátíme, zatím snad letmý průřez navnadil nebo potěšil ty, kdo mají rádi netradiční destinace.
Images: ©Demonic Resurrection
