Některé děti začnou svůj život velice krutě. Samozřejmě mluvím o tom hrozném případu týrání, kdy neuvážené matky porodí potomka přímo o Vánocích. To předznamenává komplikované, smutné dětství, protože narodit se na Vánoce je opravdu hrozná nespravedlnost. Mikko Kotamäki se narodil na Vánoce roku 1984 a předpokládám, že ho každé Vánoce musely hluboce zasáhnout, protože zatímco on chtěl slavit své vlastní narozeniny, všichni oslavovali narození cizího dítěte, které se koupalo v záři pozornosti kdesi v Betlémě, tolik vzdáleného od Finska. Možná je to jedno z vysvětlení jeho pozdější hudební kariéry.
Můj osobní vztah s Mikkem prošel velmi komplikovaným a přiznám se, jednostranným vývojem. Zpočátku mě tento zpěvák naprosto nezajímal a přehlížela jsem ho jako nudnou krajinu. Ostatně, ten autisticky uzavřený vousatý muž s brýlemi, pevně se držící svého mikrofonu a zavírající oči před pohledem do publika vypadal, že je raději, když se o něj nikdo nestará. Jeho hlas hudbu „Swallow the Sun“ spíš doplňoval, než aby před ní vynikal a kdykoli Mikko použil čistý vokál, ušklíbla jsem se. Ovšem, čím hlouběji jsem se nořila do hloubek finské doom elity, polykající slunce, tím víc jsem se opájela každým nástupem jeho mnohovrstevného screamu. Nakonec to bylo velmi prosté. Zamilovala jsem se.
Mikko Kotamäki je v dnešní době spojený hlavně se „Swallow the Sun“, s hlubokou, zvukově výjimečnou, hutnou a zajímavou hudbou. Ovšem tenhle chameleon s proměnlivou kůží, která se přizpůsobí i nenápadným změnám odstínů, by mohl přímo demonstrovat vzácnou provázanost a ojedinělý systém spolupráce ve finské hudbě. Když si totiž pustíte nahrávky, ve kterých figuruje jeho jméno, dočkáte se mnohých překvapení. Kdo by čekal, že Kotamäki odevzdává svůj hlas na oltář jednoho stylu, bude asi trochu zaražený. Já tedy byla. A největší překvapení mě čekalo hned, když jsem chtěla zjistit, jak ve skutečnosti Mikko vypadá.
Zní to možná legračně, ale Kotamäki spolu se změnami stylu zpěvu mění i to, jak vypadá fyzicky. Takže můžete najít Mikka s blond dlouhými vlasy, Mikka drsného potetovaného týpka s vyholenou hlavou, Mikka intelektuálního hippstera i Mikka… ano… Mikka politého rudou a černou barvou, která se roztéká po jeho krutě vypadající tváři a náhle už to není tichý, uzavřený intelektuál, ale Goat Tormentor, muž se zatížením na kozy, strašlivá black metalová maska živoucího jeku, stojícího před křížem s prasečí hlavou. Při pohledu na tohle monstrum jsem vypadala asi opravdu legračně, s otevřenou pusou a vyvalenýma očima. Nechápala jsem, kde se to v něm vzalo (Vánoční frustrace, předpokládám)
Kotamäkiho první položka v hudebním životopisu jsou zvukově skvělí „Funeris Nocturnum“. Už tehdy stál kdesi za ním Aleksi Munter, zamračený klávesák, kterého tak ráda pozoruji na koncertech „Swallow the Sun“. Jejich vztah se podobá opravdu velmi dlouhému a asi i vyčerpávajícímu, ale šťastnému manželství. Oba začínali na black metalové scéně a nutno říct, že Kotamäkimu ten ostrý, nepříjemný vřískot, který vydávala jeho postava zvaná Tormentor nebo Goat Tormentor neobyčejně seknul.
Mikko má skvělý čich na dobrou hudbu, takže skladby kapel jako „Alghazanth“, „Verivala“ nebo ojedinělého black metalového projektu „Empyrean Bane“ vynikají vysoko nad průměr. O to víc posluchače zaskočí, když Kotamäkiho hlas přeskočí po progresivní, velmi melodické vlnce zvané „Barren Earth“ a začne zpívat texty, ve kterých o Satana nezavadíte. Chlapec, kterého přinesli vánoční sobi je plný překvapení.
V „Barren Earth“ začal Mikko pěstovat i nový druh svého kultu. Pustil se do nezbádaného prostoru čistých vokálů. A nutno říct, že bojoval. Zatímco v hlubokém, nádherném growlu i v ostrém, zneklidňujícím screamu dokázal zázraky, čisté vokály ho od počátku trochu potrápily. Kotamäki je ale rozený hudebník s vynikajícím sluchem a vrozenou urputností. S úkolem zvaným čistý vokál se začal rvát…a nakonec uspěl natolik, že když jsem poprvé slyšela lyrickou, jemnou a křehkou skladbu „Kidukset“ od rodící se kapely Alase, Mikka jsem nepoznala. S hlubokou úklonou musím říct, že nad čistým vokálem nakonec zvítězil.
Tormentor si navíc setřel válečné barvy a naskočil do pomalu jedoucího doomového vlaku. V „Kuolemanlaakso“ pomáhal vytvářet bohatou, stylovou hudbu, ve které sice využíval zázračnou paletu svého screamu, v tu dobu už ale pracoval na projektu „Swalow the Sun“, s občasnými výlety k mnoha a mnoha dalším spolupracím, ze kterých vždycky vyšlo něco dobrého.
„Swallow“ se ale nakonec stali jeho jádrem a těžištěm. Kotamäki potkal svou múzu, jménem Juha Raivio. Tento skladatel se nebál děsivého trýznitele obsadit do role štkajícího recitátora lyrických textů. A kupodivu si obě osobnosti dokonale sedly. Skladatel smutných run a jeho runopěvec se našli ve šťastném propojení s dalšími vynikajícími muzikanty. „Swallow the Sun“ jsou skutečnými nositeli stylu.
V čem vlastně spočívá výjimečnost Kotamäkhio projevu? Těžko se to popisuje, ale myslím, že nejdůležitější vlastností Mikka Kotamäkiho je ta, že sám není tvůrcem, ale jakýmsi vysílačem emocí. Nevypráví svůj příběh, ale rezonuje s tím, kdo pro něj skládá, dokáže na publikum přenést pocity tvůrců a je jedno, jestli podává posluchačům pocity Markuse Laaksa, Juhy Raivia nebo kohokoli jiného. Jeho univerzálnost a tvárnost se děje skrz velmi emotivní podání. Kotamäki není vypravěč, je prostředník mezi vyprávěním a náladou publika. Mám pocit, že Mikko by nešel do projektu, ve kterém by neuměl vyjádřit emoce. Nešel by jen do technického zpěvu. Ne, že by na něj neměl, ale zřejmě by ho to nebavilo.
V kontrastu s jeho sebeodhalujícím, expresivním podáním je samotné působení Kotamäkiho naživo. Zpěvák stojí skoro nehybně, uzavřený v jakési ochranné bublině vlastního zpěvu, zatímco hlas naléhavě prosí, křičí, šeptá, hladí nebo rve maso od kostí, Mikko sám stojí opodál a používá celou svou kariéru jen pár poznatelných gest, jinak je skoro strnulý a působí takřka vyděšeně z toho, že se náhodou ocitl mezi tolika lidmi. Osamělý pěvec na jevišti světa vypadá dojemně a křehce. Kupodivu i ve chvíli, kdy má svou black metalovou masku. Tvůrci musí být z takové tvárné hmoty u vytržení. Kotamäki je do jisté míry submisivní zpěvák. Neprodává sebe, ale hudbu. To se frontmanům stává málokdy, vlastně skoro vůbec.
O Mikkovi Kotamäkim by se dalo psát dlouho. Ale lepší je ho dlouze poslouchat. Metalové publikum si může při vánočním přípitku vzpomenout i na tuhle nenápadnou a přece výraznou hvězdu finské scény. Než všichni začnou hlasitě oslavovat příchod zimního slunce nebo Ježíška, chci s předstihem popřát Mikkovi k narozeninám a poděkovat tak za všechny jeho fanoušky, ke kterým se trochu hrdě a trochu s mírnými rozpaky řadím i já. Takže: „Kippis!“ „Na zdraví, Mikko…“
photo by Jussi Ratilainen Photography
wpDiscuz