Ajattara je zpátky.
Strašlivý duch nekonečných lesů severu vytahuje dračí tělo zpoza kmenů, aby naplnil svět svým řevem.
Legenda ožívá…
Šest let nás dělí od posledního alba „Murhat“. Šest let jsme nemohli poslouchat další křik této slavné šestice. Ajattara zmizela ze scény, opustila pódia a nikdo nevěřil, že se ještě někdy vrátí. Kapela nezmizela v období stagnace, protože „Murhat“ bylo ceněné album, stejně jako předchozí „Joululevy“, ikona trochu drsnějších finských Vánoc. Po sedmi dlouhohrajících albech, čtyřech singlech a jedné kompilaci prostě Ajattara přerušila činnost. Nešlo sice ani o roztržku, ani o rozpad, ale málokdo věřil, že by ještě temnou šestici viděl na pódiu. To, že můžu držet v ruce nové album „Lupaus“, považuji za malý zázrak. Jestli je vhodné mluvit o zázracích zrovna v případě Ajattary…
Ajattara vznikla v roce 1996 a o dva roky později nahrála svoje první demo „Helvetissä on syntisen taivas“. Ze zakládajících členů už v ní najdeme jen Ruoju, tedy Pasiho Koskinena, který je její tváří a stál u jejího založení. Koskinen byl od počátku velice tvůrčí a zajímavý muzikant, který rád kráčí po ostří. Takže zatímco zpíval s Amorphis, tvořil zároveň pro Ajattaru, která vznikla jen šest let po založení Amorphis. Dá se říct, že black metal k Pasimu vždycky úzce patřil a on se v jeho intencích dokázal pohybovat s naprostou sebejistotou. Možná právě díky sepětí s black metalovou scénou Koskinen působil tak zajímavě a nosně v Amorphis.
Po svém odchodu z Amorphis se Ajattara stala nejviditelnějším z Koskinenových projektů. Zlý muž už se nemusel tak kontrolovat a nikdo tolik nekontroloval jeho. To, že sestoupil ze stage a opustil Amorphis přineslo Ajattaře tvůrčí vzestup. „Tyhjyys“ sice není adorované album, ale myslím, že tento počin ze zlomového roku 2004 by si zasloužil mnohem víc pozornosti.
Ajattara ustála prakticky všechno. Za dobu její existence se v ní vystřídalo sedmnáct členů, v roce 2007 zažila velké personální změny, v roce 2009 se k ní přidal kytarista Tartunta (Mynni Luukkainen), kterého asi budou znát fanoušci Horny a v roce 2011 ji posílil Malakias 6,8 (Rainer Tuomikanto), bubeník, který nahradil Malakiase IV.
Jenže právě rok 2011 se stal posledním, ve kterém Ajattara zářila. Vydání alba „Murhat“ mnozí brali jako umíráček, množily se nepodložené spekulace o rozpadu kapely. Na dlouhých šest let lesní démon zmizel v neznámu. (V případě Pasiho Koskinena to nebyly severské lesy, ale slunné Španělsko). Kvality kapely a její tvorby ale ověřil čas. Celých šest let se na Ajattaru nezapomnělo. Její hudba se cenila, pouštěla, připomínala, s Ajattarou se srovnávala nová, podobná alba.
A teď je to tady.
Vrátili se a nahráli album. „Lupaus“ je zde.
Legendy mají těžké návraty, protože je s čím srovnávat. Navíc Ajattara poskytla svým fanouškům dostatek času na nekonečné přehrávání starých alb. Je dost odvážné vydat novinku po takové době. Ajattara se nevyhne srovnání, přechytralým řečem a předsudkům. Přesto do toho nebezpečí šli tihle chlapi po hlavě.
Budu opatrná. „Lupaus“ jsem si ještě nezažila a nevštípila do hlavy tak, jako ostatní. Mohla bych se dopustit chyby a kritik často později lituje, když cokoli odsoudí, nebo naopak moc přecení. Musím ale přiznat, že když se ozvou první tóny a démon poprvé vypustí svůj křik, to moje sentimentální pousmání, vystřídané mrazením v zádech, neumožňuje větší míru objektivity.
Čekala jsem, že Ajattara sáhne hluboko do minulosti a vrátí se až k „Itse“, ke svému prvopočátku z roku 2001. Návrat do dětských let už ale není možný, takže „Lupaus“ navazuje víc na „Murhat“ z roku 2011. Čerpá z jeho syrovosti a je syrové. Čerpá z retro zvuku a má retro zvuk. Je to sourozenec „Murhat“, který dostal šanci v hodně věcech vyzrát a dostat se do věku, kdy si enormně nehlídá, jak vypadá. „Lupaus“ se rozhodně od prvního do posledního tónu nesnaží o to, aby vypadal stylově, protože Ajattara už si svůj styl vybudovala a teď si může zatraceně užívat toho, co umí.
Když na nás Ruoja vypálí vzteklý scream v úvodní skladbě „Saatanan sinetti“, jsou to tři minuty zatraceně skvělého orgasmu. A je jedno, jestli je prožívá ženská nebo chlap. To je návrat, který jsem si představovala. Syrová materie lidského hlasu, řítící se dopředu za zvuku monotónní kytary a jednoduchých bicích. Je to tak chytré, že je to vlastně dokonale primitivní. Při první skladbě člověku dojde, že tihle chlapi mu poskytnou třicet pět minut toho, co umí zatraceně dobře. Budou mu zkušeně rozdírat dlouhými nehty játra a dýchat mu zblízka do ucha. Malé, strašidelné, rodinné setkání se strýcem, který nás děsil už jako děti. Ale zároveň nám ukázal, že s nadhledem se dá brát cokoli. A že krása může mít i dost strašidelnou podobu.
„Ristinkirot“ je táhlé škrábání nehty po tabuli, zvukově kolísavá náladovka, která skončí dřív, než by posluchač chtěl a přetaví se do vynikající písně „Suru“, ke které Ajattara uvedla i video. „Suru“ je skvěle vybraná vlajková loď. Obsahuje všechno, co od Ajattary známe, tu tíži, zlobu, vztek, hodně jednoduchý čistý vokál, který se neobtěžuje snahou o brilanci a krutý křik vanoucí z prázdnoty. Špičkové melodie jsou ukryté za naprostou jednoduchostí. Ajattara nekouzlí. Hraje. A hraje výborně.
Každá další píseň zapadá přesně do obrazu alba. Ajattara netříští styly, nesnaží se o docela jiný zvuk a zároveň nechce okatě vykrádat sebe samu. Čerpá ze svých motivů, to určitě, ale „Lupaus“ by docela klidně mohlo být jejím debutem. Není to opakování zažitých klišé, je to opravdu nová Ajattara. A přitom velice stylová. Když se rozezní „S.I.N.Ä“, je to vynikající ukázka Ajattara stylu s jemně ťuknutým orientálním motivem, který se vlní v pozadí. Tenhle postup známe, ale zároveň neposloucháme jeho recyklaci. Je to nová píseň. Ajattara ještě má z čeho brát.
Ve skladbě „Amen“ si tvůrci pomohli klasickými black metalovými efekty, které staví do kontrastu se zbytkem písně. „Ave Satana“ sází na excelentní rytmiku a výraznou melodiku. Stejně jako „Suru“ byla vybraná pro video a jde o dobrou volbu. Myslím, že je z celého alba zvukově asi nejvýraznější a naprosto nosná.
I poslední tři kousky alba jsou velice dobré. Hudba šlape, má ohromný náboj a neztrácí nic z toho kouzla, kvůli kterému Ajattara posluchače zaujala. Samotná píseň „Lupaus“ si pohraje se skoro melodeathovým nájezdem a dokáže, že hudebníci tvořící tohle zajímavé těleso, mají víc možností, než možná předvádějí. Těžké riffy a zvuk, který by neurazil žádnou melodeathovou kapelu, jsou pro Ajattaru skvělou zábavou. Ano, těch šest lidí se baví s elegancí a okázalým stylem. Neznám lepší pocit, než si tu zábavu užívat s nimi a nehledat chyby v tom, co si na bezchybné nechce hrát.
Když „Machete“ uzavře album, je mi jasné, že nemám odvahu začít šťourat do jeho slabin. Za prvé žádné výrazné nevidím a po tolika letech koncertů, nahrávání, prezentací i kritik už obě strany, strana hudebníků a strana kritiky nestojí proti sobě. Můžeme si s Ajattarou v klidu pohlédnout do očí, s jistou noblesou pozvednout sklenku a říct: „Bylo to vynikající. Jsem ráda, že jste se vrátili. Díky…“
Ajattara
Lupaus
Zamě původu: Finsko
2017
Vydavatelství: Svart Records
images: ©Ajattara, Svart Records
Ajattara-Lupaus
