Elektronika a death metal. To je Asylum 8. Šestice z Kuopia si zakládá na hravosti a kašle na žánrové předsudky. V době, kdy se fanoušci přou o to, jestli je industrial vlastně ještě metal, Asylum 8 si hraje s elektronickými postupy a deathovým screamem, který doplňuje čistým vokálem. V malém, úhledném balíčku nového alba se tak mísí poměrně třaskavá kombinace chemických látek. „Repressed“ je díky tomu hodně hravá záležitost, která asi nesedne jen tak někomu. Tedy někomu střízlivému, stojícímu v klubu s překvapeným, nechápavým výrazem a zírajícím chvíli do své limonády bez cukru a chvíli na tu sbírku blonďatých šílenců na pódiu. Asylum rozhodně nevisí na všech temnosvitných kratochvílích, které vyžaduje metalové publikum. Svou hravostí může připomínat možná svoje slavnější kolegy Fear of Domination, kteří ale přeci jen víc ctí znaky stylu a tíhnou častěji k závažnějšímu projevu. Asylum 8 tak trochu evokují dětské nahrávací studio v prodejně plyšových hraček. Nelze jim ale upřít kvalitu a originalitu, která se opírá o naprostou zvukovou přesnost.
Puntíčkářský mix lidského hlasu a elektronického zvuku je příjemný a nepostrádá lehkost. Je to ironická hudba, vysmívající se škatulkám, dětsky odlehčená a přitom muzikantsky ohromně zvládnutá. Hudba, která má z posluchače nepokrytou švandu, si hraje s naší myslí. Poskytne nám ten nejčistší death metal, ale vzápětí ho shodí vypuštěním růžových bublinek z koupele voňavých jednorožců. Nejistota, plynoucí z tenké linie mezi výsměchem a vážností je překlenutá symfonickými oblouky, za které by se nemuseli stydět ani Stratovarius a Nightwish. K absurditě celého projektu to přidává další vrstvy.
Popravdě, i když se mi album vlastně dost líbí, příjemnější mi byly pasáže, kdy Asylum nešli do příliš melodických vzletů. Takže nakolik mě nadchla skladba „Thanatophobia“, natolik mi zvukově překážela následující „Passing“. Jako solitéry jednotlivé skladby fungují výtečně. Dohromady ale při poslechu celého alba trochu zatěžují prostor v lebce. Ty temnější jsou přeci jen lepší než ty, za kterými vykukují plastové příšerky. Nejsem velkým obdivovatelem kláves, většinou si na ně dávám pozor a jsem ráda, když střídají polohy, ale tady složky kláves a clean vokálu opakovaly stále stejná schémata, což baví chvíli, ale brzy omrzí. Nadstandardně znějící album sráží jeho vlastní originální nápad. A fakt, že sólová kytara většinou zůstává v pozadí, bere skladbám křídla.
I tak je Asylum 8 dostatečně zajímavá hudba. Má potenciál a umí v mnoha pasážích oslnit nápadem. Sluší jí chvíle, kdy vymění hravost za závažnost. Nakolik je ta sdílená temnota metalové klišé, občas se i klišé dá dost dobře prodat a je škoda, že Asylum nepracují s tím, co na nich zní nejlépe, totiž hodně nosný harsh vocal. Přemýšlím, jestli by mě bavil celý koncert a vždycky se dostanu do bodu, kdy musím album proložit něčím jiným. V mém případě je to obdobný problém, jako s folk metalem. Když už je vedelého skotačení moc, potřebuji nutně vydechnout, abych nevybuchla ve spršce barevných jiskřiček. Určitá míra tíhy je prostě potřeba. Nebo jakékoli zvolnění. Když jde o finský industrial, raději sáhnu po excelentních Project Silence a většinou nakonec zvítězí Ruoska.
Nakonec mi z alba kromě výtečné skladby „Thanatophobia“ uvízla píseň „True Survivor“, možná proto, že je zpívaná finsky a k přesnosti elektronického zvuku se finština dost hodí. Možná je to směr, kterým by se měli Asylum 8 příště vydat. Kapela rozhodně zůstává kdesi ve škatulce „zajímavé“, ale zatím ne „nosné“. Závěrem mohu říct jen jedno. Fantastický hlas jménem Henry Hämäläinen mi sedí víc u Shade Empire.
Asylum 8
Repressed
Finsko
Label: Inverse Records
vychází: 10. listopadu 2017
images: ©Inverse Records
