Recenze: Callidice  – Anthem for Resistance

Když jsem před dvěma lety objevila velice dobře znějící EP „Scarlet“ pětičlenné finské kapely Callidice, nešetřila jsem chválou. Také jsem Callidice přirovnávala k Wolfheart, což dneska musím dost výrazně přehodnotit. Co zůstává, je moje zaujetí. A nevyprchalo ani nadšení z téhle talentované a zajímavé kapely. Naopak. S příchodem nového alba „Anthem for Resistance“ se moje nadšení ještě o velký kus rozrostlo.
Samozřejmě, jinak člověk píše o kapele, která je pro něj velkou neznámou, a jinak píše o hudebnících, které osobně zná a jejichž tvorbu sleduje dost podrobně. Na druhou stranu, osobní rovina recenze má svoje kouzlo v tom, že kritik vidí muzikantům do kuchyně, vidí, jak vzniká jejich práce kousek po kousku, a dokáže lépe pochopit, proč a za jakých podmínek album vzniklo.

Callidice za poslední dva roky prodělali velké změny. Ne v line-upu. Pět přátel z Jyväskylä nemá tendence se rozejít, a to je dobře, jejich hudbě to svědčí. Velkou změnou určitě bylo to, že Callidice zaštítil dobrý label. Kapela přešla pod Inverse Records a získala prostor pro tvorbu alba i lepší reklamu. To je pro mladou skupinu obrovský bonus.
Další novinky se dostavily postupně. Callidice se postavili na stage se slavnějšími jmény finské scény a odehráli řadu dobrých koncertů. Zahrát si s Wolfheart, Fear of Domination nebo Turmion Kätilöt je určitě skvělá škola. Potom si také hudebníci ujasnili, kam chtějí směřovat svoji tvorbu a od čistého melodeathu se dostali k industriálnějšímu zvuku. Byla to skvělá volba. „Anthem for Resistance“ tak sice vychází jako oficiální debut, ve skutečnosti už je to ale dost vyhraněná, zralá hudba.

Nové album má úplně jiný zvuk, je odlišné od obou předchozích EP, ale zachovává si to, co mě na Callidice zaujalo hned poprvé. Velmi charakteristický styl, ostřejší pojetí, dobré texty a chytlavé hudební motivy. Ty se ještě vytříbily a nespornou zásluhu na tom má jistě klávesák Tero Latvala. Hudebník, který v soukromí poslouchá docela jiné žánry, do industriálního melodeathu vnáší poetiku. Zároveň nemá tu častou vadu klávesistů, kteří potřebují každého oslnit symfonickou manýrou nebo dlouhými, trochu únavnými sóly. Tero Latvala dokáže nadhodit vynikající melodický nápad, jako ve skladbě „Colors of my Life“, a poodstoupit. Na druhou stranu, když si „Anthem for Resistance“ představíme jako vesmírnou loď, Latvala je senzibilem, který udržuje hudbu ve vynikající melodické kondici.

Velkou výdrž vesmírného plavidla zajišťuje rytmická stránka. A tady budu hodně chválit. Při poslechu alba jsem se musela dvakrát ujistit, že za bicími sedí stejný Ville Jyrkkä, kterého znám. Nevím, kolik hodin denně musel Ville cvičit, ale jeho technický posun je fantastický. Mám i velmi heretickou myšlenku, požádat ho jen o nahrávku bicích, protože ty album posouvají do úplně jiné roviny. Jestli má Latvala perfektní melodický instinkt, je takovou Mantis celé kapely, pak Ville je jejím Draxem. Nikdy bych nevěřila, že uvnitř toho obyčejného kluka žije takové rytmické monstrum!

Dalším členem posádky, který asi používá nějaké speciální zenové techniky na sebezdokonalení, je druhý Latvala na palubě, a to kytarista Tatu Latvala. U něj musím poznamenat důležitou věc. Callidice jsou výrazní ve svém frontmanovi, který na sebe strhává pozornost, ale jinak se zdá, že ostatní členové kapely by byli moc rádi, kdyby se mohli raději schovat v backstagi. Naprosto postrádají radost z exhibicionismu a jsou zoufale slušní, tišší a nenápadní. Nerada bych proto jakoukoli chválou uvedla Tatu Latvalu do rozpaků. Ta kytara je skvělá, má pel starých metalových nahrávek ze sedmdesátých let, a přitom je moderní a technická. Tatu nemusí moc mluvit. To, jak hraje, naprosto stačí. Je to Groot svého týmu. A za výkon ve skladbě „Refined by Fire“ bych před ním chtěla pokleknout.

Ještě někdo nenápadně roste. Basák Samuli Rasmus. Ten na sebe upozornil i jako druhý vokalista a k jeho clean vokálu jsem měla naposledy nějaké připomínky. Na „Anthem for Resistance“ se odvážil zpívat víc. Pořád se ještě stydí přiznat si, že má velice hezký hlas a že tvoří nádhernou protiváhu dryáčnické tvrdosti velitele téhle posádky. Když už jsem v tom přirovnávání ke Strážcům galaxie, Samuli je ten kluk, který má rád muziku, ví, že by se z něj jednou mohl stát Starlord, ale zatím ještě nepotkal nikoho, kdo by mu řekl, že to umí. Myslím ale, že pokud dostane víc místa na dalším albu, dokáže tuhle loď docela dobře pilotovat.

Bohužel, vzorňáci z Jyväskylä nemají svého Rocketa, tuhle loď řídí Jarkko Liimatainen, a ten je spíš Yondu Udonta. Možná nedokáže tak hvízdat, ale svoje šípy dokáže sázet dokonale tím, co má v krku. Liimatainen má několik poloh, které dokáže mistrně využívat. Zaprvé umí do svého harsh vokálu zapojit to, co mu dává jeho působení v black metalu. Díky tomu, že ovládá tu chladnou, zlou polohu a dokáže ji střídat se svým charakteristickým šepotem, dodává hudbě hodně velkou šťávu. Ale jeho největší síla, jeho magický šíp, to je hodně hluboký growl. Jarkko Liimatainen dokáže rozvibrovat půlku vesmíru tím plným, oblým sametovým mručením. Tenhle talentovaný Centaurian, který mimochodem vytvořil i cover alba a je opravdovým srdcem Callidice, mě nepřestává překvapovat.

„Anthem for Resistance“, album na pomezí industrialu a melodeathu, se ohromně povedlo. Callidice jím dokázali, že nejsou jen marginální kapelou, ale že mohou na finské scéně prorazit. Pokud budou dál prohlubovat svou technickou stránku a pokud si udrží náboj, moc se těším na další album. To poslední mě nadchlo a desítku své oblíbené posádce nedám jen proto, že mi musí zbýt něco na příští sadu skvělých písní.

Album Anthem for Resistance vyjde 18. května 2018
Callidice
Finsko
vydavatelství: Inverse Records

9

Skladby

9.0 /10

Originalita

9.0 /10

Produkce

9.0 /10

Zpěv

9.0 /10

Instrumentální složka

9.0 /10

Podobné články

Recenze: Callidice – Anthem for Resistance

About The Author
- - reviews focused on Finnish metal - Rubrika: Finský koutek

Komentujte

avatar
  Odběr  
Upozornit na