„Chronic Hangover“ je hodně zábavná banda z Říma. Jejich hudba rozhodně neodráží bělostné odlesky mramorů z fontány di Trevi a neevokuje nám scény z Dolce Vita… Jedině, že bychom byli dost pod obraz. „Chronic Hangover“ k tomu, být pod obraz, koneckonců vybízejí. A občas se poslech jejich alba „Nero Inferno Italiano“ bez kocoviny prostě neobejde.

Kdože jsou „Chronic Hangover“? Čtyřčlenný band se sešel v roce 2013 za účelem plození hudby ve stylu stoner/doom. O rok později natočil své první demo „Logicamente il Signore ci Punirà per Questo“ a po malých úpravách ve složení začal dokazovat světu, že si Itálie dlouhodobě nevystačí jen s „… O Sole mio…“

„Nero Inferno Italiano“ je album na pomezí hudby, divadelního kusu a vtipu. Italové rádi používají akustické intro, hodně kovově znějící kytary, do klasického doomového rytmu vplétají spíš retro rockový zpěv, okořeněný rockovým a občas punkovým zvukem. Je to hudba hodně syrová, evokující atmosféru malého, zakouřeného klubu, kde se z přítmí noří přiopilé tváře hostů a kapela se ztrácí v dýmu.

Italské bandy mají rády retro. A „Chronic Hangover“ není výjimkou, na rozdíl od jiných s ním ale umí dost kreativně pracovat a nezneužívat ho do poslední kapky. Když se třeba ve „Villa Triste“ ozve prastaré heavy metalové intro a do toho ten zvláštně punkový zpěv, je to dost veselý zážitek. Na druhou stranu to vypovídá o samotné kapele. Chlapci z Říma se opravdu neberou moc vážně.

Na první poslech se instrumentace nezdá nijak silná nebo objevná, ale při dalším a delším styku s italskou kocovinou se kupodivu vyloupnou dost dobré bicí a kytara, která by se mohla jevit na první poslech jako nezajímavá, umí hodně překvapit. Kvality instrumentace se ale projeví zřetelněji spíš v druhé části alba. Ta první není rozhodně tolik pestrá a kapela mě zaujala až od páté skladby „Tossine“. Nejzajímavější skladby a tahouni celé desky jsou bezesporu ale poslední tři kousky. „Alamut 2112“ je prostě dobrá doom metalová skladba s hodně typickou kytarou, výraznou basou a přesně odkrajovaným houpavým rytmem.

„Nero Inferno Italiano“ je klíčová záležitost. Tudy by se asi kapela dle mého soudu měla ubírat. Melodická kytara, ostřejší bicí, nádech tajemna a syrovosti, zajímavá melodika. Hodně dlouhé, pátravé intro a potom ostrý vjezd na nerovný terén něčeho, co se vrtí mezi mnoha styly, v zásadě ale zůstává věrné doom metalu.

„Lucifer in the Sky with Diamonds“ je závěrečná skladba alba a dost jsem se bála, aby název nebyl zajímavější, než obsah. Trochu tu sice zaclání stejný princip, tedy „začneme pomalu a pak to rozjedeme“, ale proč ne… Pro začínající kapelu je to dost obvyklé schéma a jednou si Italové najdou odlišné postupy. Jinak „Lucifer“ frčí pěkně houpavě kupředu ve starém, ale funkčním vlaku, směřujícím k horizontu.

„Chronic Hangover“ vytvořili příjemnou poslechovku, které by slušel klub a dobře naladěné publikum. Jacopo, Rutto, Charlo a Zorro mají lehkost potřebnou k tomu, aby nebyli banální, přepjatí nebo trapně zásadní. Jejich nadhled je na albu znát a díky tomu se většina písní poslouchá dost dobře. Mám pár výhrad, ale ne natolik velkých, abych kapelu pominula mávnutím ruky. Rozhodně nejde o špatnou hudbu, naopak, „Chronic Hangover“ jsou dost nosní a asi mi stojí za to sledovat, kam se jejich tvorba vyvine.