Recenze: Cold Insight – Further Nowhere

Fanoušci severského melodické doom/death stylu (Swallow the Sun, October Tide apod.) budou pravděpodobně znát švédskou kapelu Slumber. Slumber vydali jediné album s názvem Fallout (2004) a později se přejmenovali na Atoma, s čímž přišla i změna stylu směrem k atmosferickému rocku. Desku Fallout bych si troufl zařadit mezi to nejlepší, co v žánru vzniklo: skvěle napsané písně, které vás vtáhnou do sebe a unáší jako řeka, ale které jsou přitom taky dost výrazné, aby nepůsobili šedě a monotónně (s čímž mívají doom/death kapely tak trochu problém).

Proč o nich mluvím? Poté, co Slumber změnili jméno a do určité míry i styl, její člen Jari Lindholm pokračoval v doom/death stylu s projektem Enshine ve spolupráci s Francouzem Sebastienem Pierrem, který letos debutuje se sóloprojektem Cold Insight (mimoto je taky vokalista a klávesák kapely Fractal Gates). Na vzniku desky se podílel i sám Lindholm, který přispěl třemi sóly. Jako bubeníka si Pierre přizval Christiana Netzella, bývalého bubeníka In Mourning, který je nově členem dalšího Lindholmova projektu Exgenesis. Zajímavý je proces vzniku této desky: instrumentální verze písní vyšly už v roce 2013 jako demo, které je k dispozici na Pierrově stránce Bandcampu, a jednotlivé písně dokonce vycházely už od dřívějšího data. Už z toho je možné usuzovat, že písně byly přes leta vybroušené a vycizelovné k dokonalosti.

A tady Cold Insight fanouška výše zmíněných kapel a projektů skutečně nezklame. Further Nowhere uspokojí tužby všech depkařů a sadboyů jako asi máloco z letos vydaných alb. Bohatou sladkobolnou atmosféru můžete dosytosti sosat jako Medvídek Pú med ze džbánu a žádné místo na desce není fádní. Podobně jako Enshine maluje Cold Insight své sonické krajiny ve studených barvách a břitkých konturách. Hudba se svou melancholickou, chladnou a vznešenou atmosférou se doplňuje s konceptuálním tématem desky, kterým je explorace vesmíru (Pierre je velký fanda sci-fi a na svém kanále Youtube pod jménem sebdoom zveřejňuje coververze melodií počíačových her se scifi tématikou). Hudba je posluchačsky přístupná, ale přitom rafinovaná. Album velice dobře plyne a Pierre je schopen psát natolik chytlavý a evokativní materiál, že i přes dlouhou hrací dobu (přes 60 minut) jsem si album přehrával i několikrát dokola.

Kvalita písní napříč albem je vyvážená, písně nejsou dlouhé ani krátké – mezi pěti až sedmi minutami. Tři rychlejší kousky připomenou vliv melo-death kapel jako Omnium Gatherum a Insomnium a dodávají desce rozmanitost a „drive“. Povedené je třeba zařazení rychlejší písně „I Will Rise” před skoro post-rockovou instrumentální baladu „Further Nowhere” na konci alba (titulní píseň je instrumentálka, což je pro tento atmosferický styl tak nějak příznačné…). V první půlce desky najdeme ještě jednu „polo-instrumentálku“ „Close Your Eyes” s „šeptanou” vokální sekcí na konci, která je chytře zařazená mezi tracky s velice odlišnou atmosférou. Tento track je dobrý příklad Pierrova výborného songwritingu: taky pracuje s až post-rockovými sladkobolnými melodiemi a harmoniemi, stejně jako v případě jako titulního songu, zároveň se tu ale vine kytarová linka, která track činí zajímavým, takže neupadá do post-rockové unylosti. Každý song na albu něčím vyniká a dohromady tvoří organický celek. Všechna Lindholmova sóla jsou do písní skvěle integrovaná a nepůsobí, že byla dodatečně „přimontována”. Bubnování je organické, nikde nepůsobí ploše. Že Pierre se svými vokály kope první ligu, asi není třeba zdůrazňovat. Produkce alba je taky výborná: uhlazený, křišťálově čistý zvuk, který dává songům vyniknout.

Co říct závěrem? Hudba Cold Insight není cerebrální, je spíš o emocích a atmosféře – je tedy možné očekávat, že ne každému tato deska sedne. Mě osobně Further Nowhere nadchlo, a to i víc, než poslední deska Enshine, která, ač velice dobrá, mě nechala trošičku chladným (soudě podle počtu přehrání). Řekl bych, že důvodem bude chytlavost a zapamatovatelnost jednotlivých songů, nejen určitých pasáží. Tuto desku řadím ke svým nejoblíbenějším letošním albům a spolu s Anomie od Violet Cold je to pro mě nejlepší letos vydané album v tomto emo-atmosferickém stylu.