Extrémní metal se po své adolescentní fázi na konci 80. a začátkem 90. let vydal do zajímavých míst. Kreativním jedincům otevřel dveře k experimentování, k novým formám výrazu. Některé nové styly, které se vylíhly z „klasických žánrů”, jsou dle mého často více hra s formou, než, řekněme, rozšiřování hudebních horizontů. Jsou ale kapely, které lze právem označit za progresivní či experimentální, protože nezabředávájí do formulaického výrazu a posouvají hranice toho, co považujeme za „extrémní”. Velkým inovátorem, který ovlivnil řadu nových kapel svým hutným, komplexním, disonantním soundem, jsou beze sporu Gorguts. Inovátory – experimentátory ale najdeme mezi kapelami snad všech důležitých scén (nedávno jsem o jedné takové kapele z Norska psal).
Co mě táhne ke kapelám jako Ulcerate, Pyrrhon, Deathspell Omega či k Italům Ad Nauseam je ochota jít za hranice žánrových konvencí a ambice dostat posluchače do skutečného vytržení. Často to není zrovna posluchačsky přístupná hudba, ale trpělivost růže přináší, jak se říká, a odpor proti duchu povrchního hudebního konzumismu je pro mě jeden z hlavních apelů této muziky. Tak trochu v této linii jede taky costarická pětice Corpse Garden, která nedávno vydala album s kryptickým názvem Iao 260. (Tak si říkám, že pro death metal je o dost originálnější, než samotný název kapely…)
Nejdřív trochu víc ke stylu metalu, který Corpse Garden hrají: jak už bylo naznačeno, tito Costaričané hrají progresivní tech-death, který čerpá z tvorby Gorguts, ale zároveň je tu důraz na kryptickou a psychedelickou atmosféru, která připomene Incantation, či jejich latinskoamerické kolegy The Chasm. Jejich songwriting má vysokou úroveň, často překvapí nějaká změna riffu či tempa. Na albu je pár svižných, agresivnějších songů, najdeme tu ale i pár pomalých, atmosferičtějších songů a zajímavé stylové odbočky z žánrových kolejí.
Všechny songy mají dobrý „drive”, třeba skladba „Death Hex“ postupně přidává na tempu a vrství vokály, až vygraduje k jakémusi maniakálnímu ritualistickému skandování. Podobných „psycho“ momentů na desce najdeme celou řadu, čemuž napomáhá i nespoutaný vokání projev. Výborné jsou i pomalejší, meandrující songy, třeba předposeldní song „Expanding The Vision Call“ s disonantním, angulárním riffem se za začátku hadovitě, plíživě vine (trochu mi připomíná tvorbu kapely Virus) a postupně nabere frenetické tempo. Poslední song „Loathing“ je pomalý a katartický, skvělý pro uzavření dosti intenzivní hudební jízdy. Track číslo pět je instrumentální intermezzo, které je ale dle mého naprosto výborné a nejde jenom o nějakou somoúčelnou vsuvku. Úvodní „hipísácká“ indická melodie se krásně doplňuje s psychedelickou atmosférou alba a samotný song má zajímavé hudební nápady. Ani skoro devítiminutový song „The Elevenfold Vibration“ mi nepřišel zbytečně dlouhý – a to je co říct.
Celkem vzato toto album pro mne bylo milým překvapením, je to album velmi poslouchatelné, jak díky kvalitě písní, tak i různorodosti písní na albu. Krátce jsem si poslechl i předešlé album Entheogen a zdá se mi, že toto album je mnohem osobitější a vyzrálejší a určitě se k němu budu vracet. Nejsem „hodný” recenzent, který by rozdával vysoká hodnocení na všechny strany, ale toto album si dle mého vysoké hodnocení (8/10 neboli “výborné”) zaslouží.
Žánr: death metal
Země: Costa Rica
Label: Godz ov War Productions
Datum vydání: 20. listopad 2017
Délka: 51:18
8
