Když se řekne Espoo, možná se někomu nevybaví vůbec nic. Když se řekne jezero Bodom, asi běžnému člověku vyběhnou před očima staré novinové zprávy s nádechem děsivosti a poctivému milovníkovi metalu drobný chlapík s kytarou, za jehož zády se vynořuje pochmurný žnec s kosou. Od doby, kdy se na pódium postavil Alexi Laiho, aby vykřičel svůj vztek a ukázal, kdo je tu rebel, uplynulo dvacet let. A finský melodeath udělal od té doby asi tak velký skok, jako finský design od dob, kdy Alvara Aalta napadlo zmuchlat sklenici, po chvíli, kdy finští designéři zvedli do ruky sklenice, které mají jen dokonale čistý tvar.

Před dvaceti lety mohl někdo uvěřit malému blonďákovi jeho rebelství, jenže mezitím se stal metal ve Finsku mainstreamem a dneska je velice těžké křičet do světa: „Hele, já jsem rebel, fakt!“ Co se ale techniky a stylu týče, melodic death metal je pořád v kurzu. Nové kapely se tedy musí vyrovnávat se stejným problémem jako designéři. Už to není objevné, nové, neznámé a nestojí to proti společnosti. Co tedy s tím?

V posledních letech se na scéně objevilo velké množství skupin, které posouvají hranici žánru trochu jinam. Nemohou nabízet témata, která by otřásla společností nebo na ni alespoň vystrčila holý zadek. Společnost je otrlá, a co víc, finská společnost si metal zamilovala a vřadila mezi designové sklenky a hrnečky s mumínky. Hudebníci tak přišli o možnost vyniknout tím, že by šokovali nebo burcovali. Tenhle model prostě přestal fungovat, protože tabuizovaných témat ubývá. Navíc na pódia přišla generace velice vzdělaných, úspěšných muzikantů s dobrým vychováním, které by jejich rodina rozhodně neoznačila za rebely. Většina z nich má za sebou kvalitní školy, věnuje se atraktivním profesím, neživí je hudba, která v dnešní době uživí opravdu málokoho. Dokonce i na první pohled je patrné, že tu je někdo jiný. Ti elegantní, příjemní a vzdělaní lidé si sice dovolí přiměřenou opilost v mezích slušnosti, ale demolice hotelových pokojů a šokující články v novinách, referující o zvrhlých metalistech, už je necharakterizují.

Přesto Finsko produkuje jak designové kousky, tak nové kapely. Obojí je ceněno, má své plagiátory a obdivovatele. I publikum se prudce proměnilo. Klasický fanoušek už dneska vypadá víc jako hipster, požadující sofistikovanější hudbu, nápady a jiná témata. Kapely se snaží. Propojují vlivy, pilují techniku, mixují to nejlepší, co se dá vytěžit z práce jejich předchůdců, a hledají dokonalý tvar.

Všimli jste si jen, jak se proměnila trička, která sice pořád ještě znamenají symbol přináležitosti k metalovému světu, ale stala se taky jedním z mála prostředků pro hudebníky, jak si přivydělat k lacino prodávané hudbě? Dávno je pryč ta kupa barevných fantasy motivů, plamenů a rozkošných smrtek, i ta smrt se stala designovým objektem a z loga kapely se většinou nedá poznat, jaký žánr se pod ním ukrývá.

Nehodnotím, jestli je tento vývoj dobrý nebo špatný. Je přirozený a dost zajímavý. Pořád ještě se dojmu při poslechu Children of Bodom a ocením genialitu kytaristy, ale i já vnímám, jak se proměnilo nastavení mého ucha, mého mozku směrem k tomu designu, který nastoupil ve finském melodeathu na svou prozatímní vítěznou cestu.

Jedním z příkladů tohoto stylu jsou i Damnation Plan, kapela pocházející od stejného jezera, které inspirovalo před dvaceti lety Laiha k vytvoření názvu svojí slavné formace. Je to kapela, která má kvality designového skla se vším všudy, od loga po poslední tón každé ze svých skladeb.

Dlouho jsem si na Damnation zvykala, protože na první poslech ve mně bojovala nechuť k mnohdy příliš jemným, rockovým motivům a zároveň fascinace excelentním zvukem bicích a kytar. Přeci jen jsem v melodeathu pevněji zakotvená v agresivnějším a maskulinnějším projevu a Damnation se mi zdáli trochu příliš „soft“.

Na druhou stranu mě přitahovalo několik pasáží, které vykazovaly obdivuhodnou instrumentační kvalitu, která nakonec zvítězila. Protože jestli hudba Damnation Plan na něčem neochvějně stojí, pak je to výjimečná kvalita.

Šestičlenná kapela je soubor neobvyklých talentů, kteří za sebou nemají nijak dlouhou a zářivou kariéru, snad kromě vokalisty Tommyho Tuovinena, známého z podobně znějících MyGrain. Ostatně jeho harsh vocal je výrazná dominanta, která zaujme prakticky všude, kde si Tuovinen zazpívá. Agresivní styl jeho projevu mě na Damnation velice těší.

Stejně zkušený a brilantní je vokalista Asim Searah. Se svou technikou a výraznou melodičností by tenhle muž mohl představovat naprostou špičku mezi finskými zpěváky. Je sympatické, že se pohybuje v začínajících nebo méně známých projektech. Příliš nevěřím, že by nedostal nikdy nabídku od slavnějších kapel, protože je opravdu nepřeslechnutelný.

V mém případě ale právě Asimův elegantní, spíš power metalový projev, kterým by nepohrdnul leckterý zkušený symfonik, narazil na neprostupnou hradbu. Prostě mi nějakým způsobem ten malebný a dokonalý hlasový projev neseděl k melodeathu. Vždycky, když jsem si Damnation pustila, hluboce jsem se sklonila před Asimovou brilancí a hudbu vypnula po dvou skladbách, stejně, jako to dělám se švédskými Evergrey.

Ze své zkušenosti ale vím, že kapely, které mě nezvedly ze židle po prvním poslechu, ale spíš vzbudily zdvořilý zájem, nakonec zaujaly čelní místo v mé sbírce. Rozhodla jsem se zvyknout si na Asimův zpěv stejně, jako kdysi na podobně mistrné hlasy Marca Hietaly, Toniho Kakko nebo Tonyho Kaikkonena. Bylo to těžší o ten fakt, že exotický krasavec byl prostě až příliš dokonalý a netrpěl žádnou sympatickou vadou. Vždycky jsem v pohádkách fandila zlým klukům a přála princům neúspěch. A Asim by se jako princ mohl živit profesionálně.

Po pravdě, je to opravdu úžasný zpěvák. Kdyby se rozhodl stát popovou ikonou, asi by nemusel nijak zvlášť přepínat síly. Je tedy nepochopitelné, že se Asim drží metalu. Z tohoto úhlu pohledu je to zatraceně velký sympaťák, který má přeci jen pro svět jednu velkou vadu a pro mě jeden velký bonus. On tu hudbu miluje, jinak by se už po něm plazila v nějakém blyštivém klipu Lady Gaga. Takto v něm mají Damnation Plan úžasnou oporu a Tommy Tuovinen vynikající kontrast. Díky Asimovi jsou prostě Damnation zapamatovatelní.

Už v albu „The Wakening“ byla jedna položka, díky které si Damnation pouštím pravidelně, a to jsou bicí, zajišťované pevnou rukou perfekcionisty Jarkka Lunnase. To také není velké jméno a mohu se tomu jen podivovat, protože výrazný bubeník je slyšet, aniž by dokazoval svou přítomnost v kterékoli skladbě nějak násilně. Damnation jsou pro mě hlavně bicí. Jarkko je až obsedantně dokonalý. Pokud by byl designér, asi by dokázal vytvořit sklenici, nad kterou by lidé stáli v úžasu. Nesnáší nedokonalost a na nahrávkách je to slyšet. Kdysi mě podobně okouzlil Marko Tarvonen z Moonsorrow a také jsem měla tendenci poslouchat jen bicí, zatímco ostatní hudba mi překážela. Lunnas má dost podobné kouzlo. A bicí, přestože ve skladbách strhnou pozornost posluchače na svou stranu, nijak neničí projev ostatních.

Naproti tomu kytary jsou v Damnation velice jemné. Ne podružné, nebo snad dokonce špatné, naopak. Důraz je kladen na rytmiku a sólová kytara, na kterou exceluje Antti Lauri, je skoro minimalisticky strohá. Nejsme svědky dlouhých sólových partů, při kterých by se nám kroutily palce u nohou, Lauri nedává svá sóla zadarmo a nerozhazuje je plnými hrstmi. Je to sólový kytarista stojící v pozadí, což je neobvyklé. Když se ale dostane ke slovu, vystřihne stylové sólo, kterému schází sklony k exhibici. Damnation to dodává na sofistikovaném projevu a vyváženosti. Lauri jako by posluchače jen navnadil a řekl jim: „Tohle umím, a kdybych chtěl, ukážu vám, jak to rozbalit, ale zrovna se mi vlastně ani moc nechce“. Někdy bych ho ráda slyšela odvázaného a jsem přesvědčená, že bych zírala. Nutno podotknout, že v novém albu se Lauri několikrát odvázal a přesně to Damnation nutně potřebovali. Je skvělý.

Kalle Niininen, druhý kytarista kapely, není přehlédnutelná kulisa. Kromě Damnation hraje i s atmosférickou Enthrope, která mu poskytuje jiné možnosti vyjádření. Kalle si asi užívá toho, co mají obě kapely společné, což je nadstandardně sebejistá rytmika. Jak je vidět, tahle poloha ho baví a skvěle se zvukově doplňuje s Laurim, takže tvoří naprosto stabilní kytarové duo.

Jukka Vehkaama je asi jako každý vynikající basák filosoficky se tvářící chlápek s nepohnutou tváří, kterého člověk musí pozorně poslouchat a objevit, aby zjistil, že je precizní a skvělý. Patří ke kapele organicky, jako jeden z těch, kdo nemá rád nepřesnosti a pokud možno se jich nedopouští. Spolek zvrhle dokonalých perfekcionalistů tak uzavírá excelentní basa.

Nové album „Reality Illusion“ nás uvádí do děje větou „The Reality Will Make Us Disbelieve“. Realita tohoto alba je nezpochybnitelně dobrá. Jestli kdysi hudebníci chtěli křičet do světa svůj vztek, Lunnasovy texty, to je poezie hledajícího člověka dnešní doby, která má příliš mnoho vzruchů, podob, odlesků a tváří. Už to není boj se světem, ale válka uvnitř člověka a snaha udržet se v rovině vlastního, nezpochybnitelného lidství. Tihle úspěšní, spokojení a nadaní lidé cítí nejistotu, už se nespokojí jen se svým statusem, ale chtějí se ukotvit, pochopit svoje místo a svět kolem sebe. Po stránce textů je album naprosto špičkové a Lunnas je vynikající textař.

Kapela, která sází na špičkovou instrumentaci, si pohrála i s ryze instrumentálními kousky, takže Intro je vybroušený diamant a podobně vysoustružená je skladba „The Empowerment“. To, že je v albu zařazená právě taková instrumentálka, z něj dělá o příčku vyšší počin než z prvního dlouhohrajícího alba.

O co kapela přidala na instrumentální poloze, o to ubrali oba frontmani. A tady, musím říct, krásný princ Asim Searah ohromně vyrostl. Jeho nenápadný ústup z powermetalového projevu směrem k melodeathu je oslnivý. Tuovinen taky trochu přibrzdil, takže se oba hlasy srovnaly a dokonale ladí.

Když oba pánové použijí souzvuk čistých vokálů, je to skvělé. Ve skladbě „Maze of Despair“ jsem se skoro dostala na okraj hudebního sentimentu, kterým jinak okázale pohrdám.

Damnation Plan přišli s absolutně vynikajícím melodickým albem, které posouvá hranice hudebního designu ve Finsku. Album přináší nový, velmi charakteristický, skoro lyrický, a přitom pořád stylový zvuk a pro mě je naprosto objevné. Ráda bych věřila, že vynikající hudba nezapadne a že si jí všimne široké publikum.

 

Damnation Plan

Album: Reality Illusion

Země: Finsko

Label: Inverse Records

Rok vydání: 2017

images: ©Damnation Plan, ©miklaras

 

Damnation Plan - Reality Illusion

9.7

Skladby

9.5/10

Originalita

9.5/10

Produkce

10.0/10

Zpěv

9.5/10

Instrumentální složka

10.0/10

Klady

  • vynikající instrumentace
  • kvalita textů
  • kvalita nahrávky
  • zpěv

O autorovi

- spisovatelka, nakladatelka, publicistka - reviews focused on Finnish metal - Rubrika: Finský koutek

Odběr
Upozornit na
guest

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

0 Komentáře
Inline Feedbacks
Všechny vaše komentáře
0
Moc by nás zajímalo co si o tomto článku myslíte, napište komentář!x
()
x