Recenze, která je příliš osobní, se špatně píše. Buď se člověk neubrání dost zjevným pocitům zklamání, nebo naopak euforii, která brání kritické části mozku objektivně myslet. Pro mě je Distress of Ruin osobní. Těžko se vysvětluje proč. Možná tenhle osobní zážitek pramení z první písně, kterou jsem od nich slyšela. Byla to píseň „Bystander Effect“ a mně se zdálo, že jsem se také stala náhodným divákem něčeho hlubšího, než jsem očekávala. Jsem zvyklá poslouchat hudbu ve velkém množství, tu, kterou chci, i tu, která se ke mně hrne ze všech stran, někdy trochu bezcílně ťukám like na sociálních sítích a hudba prochází skrz můj mozek pryč. Některá se zastaví a na chvíli zůstane, některá se vryje hlouběji, proteče spolu s krví a zůstane někde uvnitř, v duši? Nevím, zní to moc pateticky. Ale právě Distress of Ruin na duševním prožitku lpí. Rádi zajíždějí nožem hluboko do lidské psychiky. A snad proto se mi stalo, že první píseň, na kterou jsem narazila byla zásah přímo na komoru. Takže je to osobní, protože od prvního poslechu tuto kapelu dost pozorně sleduji. Je v mé pomyslné sekci „sakra dobrá hudba“ a mám neúměrnou tendenci ji vnucovat prakticky komukoli. A to nejen proto, že i hlavní protagonisté příběhu Distress of Ruin jsou extrémně sympatičtí. Takže se pokusím o novém EP „Insights“ psát jen tak zaujatě, aby to nevypadalo příliš zamilovaně.
Od roku 2010, kdy Distress of Ruin vznikli, uplynulo sedm let a zdálo by se, že kapela nebyla příliš tvůrčí. Jedno demo, singl a jedno EP, to není nijak monumentální bilance. Nové EP „Insights“ , které vyjde 15. září, přináší pět skladeb, z nichž dvě už posluchači znají jako singly. Distress of Ruin netvoří kvanta hudby, posluchačům dávkují songy po malých kapkách. Jsou to lékárníci melodeathu. A hlavní lékárník, Simo Niiranen, kytarista a skladatel, který zajišťuje funkci nervového centra projektu, umí dávkovat zatraceně dobře. Moderní melodic death metal, ve kterém se Distress of Ruin profilují, má velice vyváženou dávku zvukové agresivity a obrovské porce melodičnosti. Předpokládám, že hlavním tvůrcem konceptu je právě Simo. Tenhle nadaný člověk s vynikajícím sluchem a bezchybným okem na fotografické záběry pocházející z Joensuu umí skládat s nesmírnou šikovností písně, které uvíznou a jen tak nezmizí. Připadá mi k neuvěření, že jsem o Simovi neslyšela nikdy dřív. Kde se ukrýval, je záhadou.
A jestli je Simo mozek organismu, pak srdce zajišťuje frontman, Lauri Ruotsalainen, a to doslova. Frontmana nahrávání posledního alba stálo hodně sil. Určitě nebylo snadné vytvářet něco nového s pocitem vyhoření a marnosti. Nicméně, jak už to u umělců bývá, z duševní nerovnováhy a bolesti se rodí dobré věci. Vokalista Distress of Ruin je silná, výrazná osobnost a jeho hlas dominuje hudbě jako Rhodský kolos. Když to hodně zlehčím, můžu říct, že Lauri nejen vypadá jako lev, ale i řve jako lev. Jeho obří harsh vokál dokáže naplnit nekonečný prostor rozlehlé krajiny. Vždycky jsem říkala, že ti nejjemnější a nejcitlivější zpěváci mívají nejsilnější projev. O jejich hlas se dá opřít a o Lauriho se opírám ráda. Když nemůžu řvát já, všechnu tu bolest, vztek, bezmoc a zlobu za mě vykřičí Ruotsalainen. Tenhle model funguje a tuším, že ho zná víc posluchačů. Asi hodně fanoušků nechává svoje emoce vykřičet do světa ty, kteří křičet umí. Lauri v posledním EP pracoval s hlasem opravdu efektně a ve spojení s party čistého vokálu v jednotlivých skladbách, se kterými umí Distress pracovat excelentně, vynikne frontman opravdu zřetelně. Asi by nebylo od posluchačů hezké, kdyby Laurimu přáli jakoukoli duševní trýzeň, ale musím říct, že to, co z ní vytěžil, je obrovský kus skvělé práce. Jestli za složitým obdobím jeho života stojí něco úžasného, pak je to „Insights“. Ruotsalainen přetavil každou částečku svojí deprese ve vokální bouřku vysoké kvality.
I když jsou Distress of Ruin melodeathová kapela, jejich důraz na rytmiku je přibližuje na okraj jiných, techničtějších stylů. Riku Romppanen je hodně technický bubeník v pozadí. A v „Insights“ si vybubnoval všechny mé sympatie. Nejsou to bicí, poskytující posluchači pestrost a výjimečná sóla, je to stabilní kvádr absolutně přesné rytmiky. Ke kompaktnosti zpěvu v popředí hutný zvuk bicích v pozadí nejen dokonale ladí, ale ještě je zvedá o patro výš.
Tříčlenná kytarová sekce Distress of Ruin, ve složení Simo Niiranen, Harri Säynevirta a basák Sami Tolonen, zaobluje a dotváří výsledný tvar alba. Oproti jiným melodeathovým kapelám Distress nestojí na ryze kytarovém zvuku a na dokonalých riffech. Jejich hudba funguje jako těleso, jako jeden dýchající organismus, ve kterém nikdo příliš nevyniká, pomineme-li zpěv. Zpěv musí být výrazný, protože Distress hodně lpí na obsahu svých sdělení. Simo potřebuje nutně, aby posluchači vnímali text a nebyli rušení kytarovou akrobacií. Hudba je všeobklopující a nosná. V „Epiphany“ a „To Become Feathered“ se objevují silné, melodické motivy, ale ani ty nejsou samonosné. Skladatel nám poskytuje kompaktní, nerozdělitelný balíček hudby, zpěvu a obsahového sdělení. Album je závažné, není to lehký poslech, každá píseň na nás klade zvýšené nároky. Všech pět skladeb zanechává hluboký pocit něčeho hmatatelného, hmotného, skutečného. Všechny skladby spolu nějak souvisí, svým způsobem je to koncept, psychologický koncept. Učebnice intimity, křičené uvnitř bouřky někým, kdo už svou vlastní intimitu neunese.
Poslouchat „Insights“ je osobní. A přála bych Distress of Ruin, aby jejich tvorbu do svého privátního prostoru pustilo víc lidí. Nezbývá, než novému albu popřát úspěch. A hodně sil těm, kdo ho vytvářeli. Kdyby tihle hudebníci vzdali svou cestu kupředu, byla by to velká škoda. Na druhou stranu, Finové umí zatnout zuby a jít kupředu navzdory čemukoli, co by je chtělo omezit. A Distress of Ruin mají budoucnost před sebou.
Distress of Ruin - Insights EP
