Jestli na začátku roku ovládli funerálně doomovou scénu faerští Hamferđ, pak jaro bezesporu patří Britům. Eye of Solitude je stálice, která letos v květnu vydala už páté album. Těžkotonážní, smutkem posedlý funerální doom, plný temnoty, se vleče v tom nejpomalejším tempu, jaké je ještě udržitelné pro posluchače i pro hudebníky. Britští mistři ponurosti ale vědí, jak pracovat s těmi, kdo se rozhodli propadnout tomuto obtížně poslouchatelnému žánru.

Album „Slaves to Solitude“ představuje funeral doom v jeho nejvyšší formě. Při srovnání s nejvýraznějšími doomovými alby poslední doby, tedy s „Támsins likam“ výše zmíněných Hamferđ, „Destin“ mezinárodního uskupení Clouds a s „No Stars Upon the Bridge“ finských Hallatar vychází „Slaves to Solitude“, jako v mnoha ohledech srovnatelné a v mnoha dokonce i lepší. Je to opravdu vrcholný doom, kdy na lékárenských vahách kapela tvoří jak velmi pomalé riffy, tak míru ponurého growlu, decentní zvuk bicích i zpívané pasáže.

Funeral doom metal je vyšší dívčí, co se poslechu týče. Vyžaduje hodně velké zaposlouchání se, velkou míru trpělivosti a rozhodně i náladu, která dokáže zvládnout přemíru těžké pomalosti, aniž by ztratila pozornost. Obtížný subžánr má ve světě přesto poměrně silnou fanouškovskou základnu. K funeralu se dostane postupně i ten, kdo se o metal nikdy nezajímal a zaujala ho až tato intelektuálnější forma, i ten, koho postupem času unaví množství hluku a vybroušených kytarových sól. Hodně hudebníků k doomu přechází od black metalu, málokdo s ním ale začíná kariéru. Přeci jen, funeral doom asi tak snadno nezaplatí pronájem klubu, možná tak malé márnice.

Kapel, které si v oblasti doomu vydobyly slávu je opravdu málo a pokud, pak si ji nevydobyly funerálním doomem. I slavná Katatonia doom proložila jinými prvky, a nakonec se dostala spíš k depresivnímu rocku. Na druhou stanu, zájem o doom metal nenápadně roste. Je to styl, který má budoucnost, díky svým sklonům k elegantní manýře, technické náročnosti a jistému druhu výlučnosti, která dbá na individualismus svých posluchačů.

Eye of Solitude v novém albu přinášejí všechno, co se dá očekávat od špičky v subžánru. Puristicky zvládnutá hlubina té nejšílenější deprese, která v extázi ze sebe samé křičí svoje „de profundis“. Po kapkách dávkuje jed smutku ze sluchátek přímo do žil a pomaličku zařezává skalpel temnoty do obnaženého masa. Je to mistrovský kousek, jehož poslech vzdáte buď po prvních vteřinách v průměru desetiminutových skladeb, nebo mu propadnete a budete vyžadovat další a další dávky.

Samozřejmě. Tak výjimečný doom vyžaduje výjimečné tvůrce. A Daniel Neagoe je skutečná světová špička funerálního doomu. Projekty tohoto nevšedně nadaného hudebníka z Rumunska jsou všechny vybroušenými hudebními klenoty. Daniel je vždycky výrazný, ať už tvoří pro Clouds, Shade of Despair, Deos nebo třeba právě Eye of Solitude. Je zvláštní, že člověk získá talent na funerální doom, ale Daniel tento specializovaný talent má. Je to mistr deprese, beznaděje, protahovaného smutku a krutého zoufalství. Jeho temný hlas má velmi charakteristický odstín a poznáte ho vždy. Neagoe by mohl získat Nobelovu cenu smutku, kdyby se něco takového udělovalo.

Jeho styl je na albu zřetelný nejen pěvecky. I některé předěly, například akustické, klávesové začátky písní, následované těžkým akordem jsou velmi typické a nesmírně efektní. Tíže písní se tak zdá ještě větší, když ji podtrhuje pár křehkých tónů. Lenivý zvuk smutečních kytar a velice decentní, bubenicky naprosto zvládnutý part bicích, to všechno přispívá k větší atmosféričnosti, kterou neruší jediný nevyladěný tón. Mimochodem, Remco Verhees, skoro neviditelný bubeník nizozemského původu na albu předvádí, jak by měl znít mistrný part bicích ve funerálním doomu.

„Slaves to Solitude“ je album pro velice náročného posluchače, perfekcionisticky vybroušená fazeta černého krystalu. Absolutně bych si netroufla srovnávat toto album například s Hamferđ, naprosto nevím, které z obou alb je lepší, protože obě přinášejí natolik vrcholné umění truchlivosti, že už snad ani nejde dál zajít. Pokud patříte k posluchačům čisté deprese, pak si rozhodně užijete dostatek precizní bolesti a táhlé psychické trýzně. Nevím, jestli Eyes of Solitude překonali své nejvýše ceněné album „Canto III.“, ale „Slaves to Solitude rozhodně cílí na velmi vysokou metu.

9.4

Skladby

9.0/10

Originalita

9.0/10

Produkce

9.0/10

Zpěv

10.0/10

Instrumentální složka

10.0/10

O autorovi

- spisovatelka, nakladatelka, publicistka - reviews focused on Finnish metal - Rubrika: Finský koutek

Odběr
Upozornit na
guest

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

0 Komentáře
Inline Feedbacks
Všechny vaše komentáře
0
Moc by nás zajímalo co si o tomto článku myslíte, napište komentář!x
()
x