Recenze: Hallatar – „No Stars Upon the Bridge“

Bouře, která vám vhání tuny řídkého bahna do plic a dusí vás. Nemohoucnost uprostřed plnosti zvuku a odkapávání vlastní krve do hloubky, kam neslyšíme dopadat ty těžké krůpěje. Projekt Hallatar přichází s debutovým albem, které zní, jako by vás kdosi svázal na židli v prázdné, setmělé místnosti, ve které pomalu stoupá kalná voda a potom vás krmil hořkou čokoládou. Pocit tíže, postupně vzrůstající tíže, je u tohoto alba velmi naléhavý.

Jedna z legend praví, že doom je příliš okrajový a odmítaný žánr. Že ho nechápe moc lidí, že je těžko zpracovatelný pro ucho a mozek, že je nudný a zdlouhavý… jenže právě to přetíná album „No Stars Upon the Bridge“ s krutou elegancí. Na jednu stranu může tuhle legendu podtrhnout. Je to krutá hudba, bolestná, těžká. Na druhou stranu, Juha Raivio, zvyklý pracovat s výsostnou melodičností Swallow the Sun nikdy nedovolí temným motivům, aby přerostly v bublající kakofonický šum. V albu se nikdy nedostane tak hluboko do puristického doomu, jako na třetím disku Songs from the North. Pracuje s tím, co zná, tedy s temnou melodikou, jemnohmotnou hudebností a zvukomalebností. O vzniku Hallatar se už napsalo hodně, stejně jako o podkladu tohoto alba. Všichni známe dojemný příběh nádherné Aleah a jejího finského trubadúra. Příběh hodný knihy, na kterém je nejsmutnější to, že se doopravdy stal a dal vzniknout albu, které je do jisté míry velice ženské, přestože jeho protagonisty jsou tři muži. Je to album archetypální, prastaré, rozpukané a týrané, jako země. Aleah se z hvězdy, která je jejím symbolem stala zemským principem, stala se zemí samotnou. Zemí pod nohama hudebníků, kteří ji nutí křičet bolestně příběh jejího vzniku a života. To je hodně silný motiv.

Tomi Joutsen, který stojí pomyslně na vrcholu svého pěveckého projevu tady není „ten zpěvák z Amorphis“, jehož hlas tak dobře známe. Je až neuvěřitelné, kam se hlasově dostal. Už při prvním videu, které avizovalo vydání „No Stars Upon the Bridge“ jsem zůstala šokovaná a poslouchala, jak se excelentní Joutsenův growl proměnil. Tomi objevil možnosti svého screamu, které málokdy předtím využíval naplno a ten křik řeže do živého. Je to víc projev šamana v mystickém vytržení než zpěv. Hlas zpěváka je tu používaný jako zbraň, jako ostrá zbraň, jako industriální zvuk. Joutsen dokáže vyvolat pocit čepele pomalu přejíždějící po zrezivělé traverze. Vždycky uměl vybudit lidské emoce, díky svým hlasovým dispozicím a výjimečnému hudebnímu sluchu ovládá lehce přechody z harsh vokálu do čistého zpěvu a umí být něžně lyrický i krutě násilný, tady ale předvádí něco víc. Hudba na hranici magického zaříkání je v jeho podání tragická i povznášející. Tohle není žádný žánr, to je jen a jen hudba ve své vlastní podstatě.

Instrumentálně je album tak prosté, jak zasluhuje jeho zaměření. Hlavní roli tu hraje velmi akusticky znějící kytara a syrové údery bicích Gase Lipsticka. S jeho osobností měl Raivio stejné štěstí, jako když oslovil Joutsena. Na album nepotřeboval bubenickou primadonu, která by zastínila melodiku, ale toho, kdo by doprovodil šamana při rituálu. Údery zvonu, bití pěstí do zdi, bezmocný tlukot srdce. Lipstick volí jednoduchost, podtrhuje motivy a stojí v pozadí. Jeho bubenický minimalismus zvýrazňuje funerální pasáže, navozující pocity tíživé melancholie a nenechá nás vydechnout. Větší instrumentaci Raivio nepotřeboval. Tohle je hudba oproštěná od všech ozdob, je to čistý smutek, ale nikdy ne úplná beznaděj, spíš její záchvěv.

Mohla bych cynicky napsat, že jako Fin umí Juha Raivio svůj smutek vytěžit do poslední kapky. Je hlavní postavou jímavého příběhu, je to člověk, kterému příroda nadělila talent i krásu a on ví, jak obojí zužitkovat. Na druhou stranu, odkrýváním své intimity v projektech, které ho rozhodně nezahrnou zlatem se tenhle subtilní člověk může postupně příliš vyčerpat. Občas se jeho stesk po nedostižném obrazu ztracené ženy zdá skoro paranoidní a sebezničující. Občas ta vášnivě krutá hudba řeže do jeho vlastních šlach a člověk odvrací tvář, aby se nedíval na řízenou sebevraždu v přímém přenosu. Fanoušci Swallow the Sun vědí, o čem mluvím. Raivio se před námi odhalil tolikrát, ne až na kůži, ale až na kosti a cévy, takže cítíme jistou propojenost s jeho osudem a máme pocit, že bychom ho občas chtěli zadržet a přimáčknout ke zdi, aby alespoň na okamžik přestal s tím hrozivým flagelantstvím. Zatímco ostatní dva členové skupiny zůstávají mistrnými interprety, Raivio nás může děsit až příliš velkou autentičností. Díky tomuto pocitu strachu o nadaného hudebníka musím občas vypnout hudbu a nedokážu ji poslouchat dál, jako bych se nevydržela dívat na scény zdlouhavého mučení. Nikdo dlouho nezvládne tohle hudební tetování vlastního srdečního svalu. Při poslechu alba jsem měla občas nezvladatelnou touhu Juhu poprosit, aby složil alespoň jednu píseň, ve které by tu týranou zemi osvobodil a vypustil hvězdu na oblohu. Umí psát takové písně…

Prastará, náročná, smutná a krutá. To je hudba Hallatar. Nedá se hodnotit, protože jakékoli hodnocení je až příliš trapné, už jen proto dávám albu své maximum. Protože tady nejde o rating kritiků, webzinů, časopisů a žebříčků, tady jde jen a jen o prožitek. Jen doufám, že v té tmavé místnosti přestane stoupat voda a Juha Raivio jednou otevře dveře, smíří se s minulostí a vykročí do nového dne. Aleah by si zasloužila světlo.

images: ©Hallatar

10

Skladby

10/10

Originalita

10/10

Produkce

10/10

Zpěv

10/10

Instrumentální složka

10/10

Podobné články

Recenze: Hallatar – „No Stars Upon the Bridge“

About The Author
-

Suomi –
Finnish metal from Aamunkajo to Zyprexa
– Rubrika: Finský koutek

2 komentáře

    • miklaras
      Reply

      Díky moc. Snažíme se. A Svart Records je ještě pořád malý label, takže z něj občas vymáčkneme perlu 🙂

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>