Hype kolem nového alba Harakiri for the Sky je již značně velký, pojďme tedy ještě přitopit malinko pod kotlem touto dochvilnou recenzí. Musím přiznat, že do recenzování jsem nešel jako velký fanboy. První desku, kterou jsem si blíž poslechl, byla až jejich předloňská III: Trauma. Ta se mi sice poslouchala příjemně, ale nechytla mě natolik, abych si ji pouštěl pravidelně, nebo abych dostal chuť si poslechnout dřívější diskografii kapely (musím říct mea culpa, protože album se u mě teď válí permanentně v playlistu). S poslechem Arson se ale vše kompletně změnilo.
Nejdřív krátce k mojí malinké nedůvěře k k HFTS. Jako posluchač jsem dosti otevřený různými stylům a na jejich mixování nepohlížím a priori nepřívětivě. Mezi moje nejoblíbenější kapely patří známí inovátoři a experimentátoři jako Neurosis, kteří jsou všeobecně uznávání jako průkopníci post-hardcoru / post-metalu, ani mi nevadí kapely mixující „emo“ s blackmetalovými vlivy (dejme tomu takoví Alcest či Violet Cold). Co mi ale na tzv. black-gaze či post-hardcore občas vadí je a) přílišná jednorozměrnost, kdy hudba funguje jenom jako emoční ventil pro pubertální úzkost (toto je dle mého typické hlavně pro hudbu s HC, screamo vlivy); b) formulaický, nezajímavý songwriting, kdy je jeden chytlavý riff hrán do omrzení a pak vystřídán dalším, a pokud se k tomu jedná o delší songy, tak to začne posluchače brzy unavovat (toto je trochu můj problém s Deafheaven).
Na Arson naštěstí HFTS přináší materiál, který se těmto neduhům vyhýbá obloukem. Základem songů jsou vždy břitce znějící riffy a melodie sólové kytary. I když píšou dlouhé songy (skoro všechny songy mají hrací dobu přes 9 minut, hrací doba alba je přes hodinu), nikde nenajdeme fádní moment či materiál, který by bylo lepší vynechat. I když songy překypují emocí, nezvrhávají se díky skvělému songwritingu do kýčovitého pubertálního bolestínství. I když melancholie je převažující nálada ve všech skladbách, HFTS sdílí určitou melodickou hravost s melo-death metalovými skupinami jako Insomnium či Omnium Gatherum, díky čemuž dlouhé songy nezabředávají do monotónnosti. Songwriting HFTS bych nenazval progresivním, nejde jim o hru a experiment, ale spíš o vytvoření magického katartického momentu. Songy postupně budují mementum a krásně meandrují mezi vrcholy a nížinami. Přechody jsou vždycky promyšlené a precizně vyvedené – pomalé pasáže většinou nejsou jenom atmosferické drnkání, ale velice pěkné melodické linky, intenzitu klimaktických pasáží stupňuje skvělá práce s harmoniemi.
Všechny písně jsou výborné a mají na desce své místo, dvě z nich jsem si ale obzvlášť oblíbil. Jednou je emotivní vypalovačka „Heroin Waltz“, kterou jsem si samostatně pouštěl nesčetněkrát, a pak předposlední song „Voidgazer“. „Heroin Waltz“ má krásné akustické intro, po kterém vás nečekaně atakuje smršť blastbeatů a tremollo riffů. Agresivita se tu mísí s křehkostí, v poslední třetině najdeme skvělý moment, kdy po zahrátí motivu v atmosferické pasáži je stejný riff rozveden v rychlé pasáži s blastbeaty. Skladba finišuje krásnou pomalejší pasáží s „insomniovskou“ melodií sólové kytary. V songu „Voidgazer“ se prolínají křehkobolné melodické linky s o něco rozvernějším riffem, v jedné pasáži si rytmická kytara trochu překvapivě pohraje se staccato riffingem, což zní hravě a neotřele. Desku uzavírá jediný kratší song na albu „Manifesto“, ve kterém se s melancholickým tónem mísí i odhodlání a naděje (možná to má něco společného s textem songu, ale ten mi při recenzování nebyl dostupný). Vedle hlasu vokalisty J.Jje tu zazní skvělý čistý ženský vokál (taky se ke mně v době psaní recenze nedostala informace, o kterou zpěvačku se jedná) a song je zapamatováníhodnou tečkou za skvělým albem.

Produkce je dosti podobná jako na III Trauma: album je namixované naprosto na výbornou, zvuk je ale trochu malinko moc sterilně čistý a zkompresovaný. Jedno zlepšení oproti III: Trauma je jednoznačně bubnování. HFTS si přizvali Kerima Lechnera ze Septic Flesh (a bývalého bubeníka Decapitated) a na desce je to opravdu znát. Bubnování zní organicky a nápaditě, zároveň se „nepere“ s ostatními nástroji. Nakonec zbývá otázka: je Arson lepší deska než III: Trauma? Osobně bych řekl, že tato deska je pro HFTS skutečně krok vpřed, i když můj osobní pohled je jistě zkreslený tím, že Arson byla první deska, kterou si mě HFTS získali (ti, které jako první oslovila III: Trauma, to budou mít třeba naopak). I kdyby někdo nesouhlasil s tím, že Arson kvalitou překračuje předchozí počin, určitě nebude pochybovat o tom, že se jedná o další vynikající přídavek do diskografie, který se kvalitou minimálně vyrovná předchozímu albu. Toto album je chytlavé a propracované, i přes dlouhou hrací dobu poslech neomrzí ani na chvíli. Návykovost zaručena.

 

Harakiri for the Sky

Arson

Země původu: Rakousko

Label: Art of Propaganda

vychází: 16. únor 2018

8.8

Skladby

10.0/10

Originalita

8.0/10

Produkce

8.0/10

Zpěv

9.0/10

Instrumentální složka

9.0/10

O autorovi

Satan is real.

Odběr
Upozornit na
guest

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

4 Komentáře
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
Všechny vaše komentáře
Vojtěch Pavlík
Vojtěch Pavlík
5.2.2018 19:44

Recenze je pěkná,ale chtělo by si to zjistit více informací.Závěrečná skladba Manifesto je cover od skupiny Graveyard Lovers,proto chybí text.Dále na coveru není jedna zpěvačka,ale dvě zpěvačky.Jedná se o Silvii Bogojevic a o Leesu,která se postarala o choir.Všechno jsou to lehce dostupné informace, které by si měl každý recenzent zjistit nez začne psát ukvapené závěry.Doporučuji pro příště více hledat a zjišťovat o daném interpretovi a nebo ještě lépe počkat na datum vydaní a album koupit.Kde určitě patřičné informace budou a nedělat ukavapené závěry podle zveřejněných písní z YT.

4
0
Moc by nás zajímalo co si o tomto článku myslíte, napište komentář!x
()
x