Jestli se nebojíte experimentu, šklebíte se na prožívání velkých emocí v hudbě, rádi si hrajete a klidně můžete riskovat totální zešílení při poslechu něčeho, co vám v mozku detonuje naprostým zmatkem, tak musíte slyšet Kreyskull. Protože je to absolutně divná, ale zároveň naprosto skvělá muzika. Není pro konzumenty. Není pro ty, kdo mají jakákoli očekávání. Je pro hráče…Je to zábava, ale zábava, kterou vám neposkytne druhořadá kutálka. Pokud sami muziku jakkoli vytváříte, budete se hodně dobře bavit. Kreyskull totiž vyžadují jednu hodně specifickou vlastnost, kterou nemá každý. Nadhled. Spoustu, nekonečnou spoustu nadhledu.
Takže Kreyskull.
Psychedelic heavy doom…ehm…tady bych mohla skončit, protože jejich hudební zařazení asi vyjadřuje kompletně všechno. Jsou z Kymi, což není v Řecku, jak vám ukážou Google Maps na první dobrou, ale ve Finsku, východně od Helsinek. Do Kymi se pravděpodobně dostali z nějaké exoplanety. Po jejich původu proto raději nepátrám. Jsem si jistá, že jejich frontman, Kari A. Kilgast má doma létající talíř, na který zírám zmateně na obalu alba. Ale vážně, kromě toho, že je ten člověk pravděpodobně velice příčetný a hodně vtipný, má skvělý, charismatický a dost charakteristický clean vocal, který zní tak retro, jak jen znít může. Skrz hlas tohoto zpěváka se dá propadnout až do zlatých 70. let. Propadla jsem se. V čase. A taky jsem propadla Kariho kouzlu.
Line up tvoří skutečně jen čtyři hráči. A je to neobyčejná čtveřice, kombinující naprosto unikátní zvuk starých rockových a metalových nahrávek se vším, ale opravdu se vším, co jde vyhrabat v zaprášeném obchodě s deskami. Je tam doom. Starý finský doom, jaký známe od Spiritus Mortis nebo Mana Mana. Je tam Black Sabbath a blues, jižanský rock, heavy metal, David Bowie, trocha blacku a taky housle. Vážně. Každý v albu „The Bird of Bad Weather“ uslyší zrovna to, co zná. Je možná lepší říct si, že tam asi zřejmě není opereta, valčík a rap. Ale jistá si opravdu nejsem.
Kreyskul má vytříbený smysl pro starý zvuk, pro tu syrovost, ze které lezou nádherné kytarové motivy. Jejich práce s akustickými party je tak boží, že se kytaristům kroutí palce u nohou. Umí nádherně použít naprostou disharmonii a disonanci. Saku Hakuli je kytarista, který šel zřejmě náhodou kolem a jen tak mimochodem se rozhodl hrát za minimálně další tři kytaristy, kteří nedorazili na casting. Prostě si zkouší, co všechno dokáže zvládnout a potom zase zkouší něco úplně jiného. Užívá si a tuším, že má z posluchačů dost obstojnou srandu.
Na celém tom podivuhodném projektu mě ohromně baví basák Pasi Hakuli. Budeme předpokládat, že má v kapele asi příbuzného nebo se většina šílenců ve Finsku, kdesi v oblasti Haminy, odkud pochází, jmenuje shodou zvláštních okolností Hakuli. To je basák! Zlatá medaile pro rok 2017 za každý tón, který tenhle medvěd vyloudí ze svého nástroje. Dva členové medvědího klanu Hakuli jsou ažaž pro jednu hlavu, která má vstřebat všechny jejich nápady.
To, že je v kapele Ringo, tedy bubeník, který si stejně, jako ostatní ujíždí na retro stylu, je jen malý nepodstatný detail. Timo „Ringo“ Karvonen je hodně nenápadná entita. Ve Finsku unikátní zjev, protože bubeníci jsou často velmi vytížení a vystřídají spoustu kapel. Karvonenova biografie ale neprozrazuje, že by někdy v životě bubnoval s jinou kapelou. Jak říkám. Příchod z exoplanety…
„The Bird of Bad Weather“ je sestava devíti naprosto skvělých a ujetých skladeb, které jsem si musela pustit za sebou tolikrát, abych pojala alespoň střípky té zvukové bohatosti. Několikrát jsem dostala záchvat smíchu, několikrát záchvat bezmoci a nakonec záchvat závisti. Od písně „Cosmic Scavenger“ až po „Planet Zorg“ mě to neuvěřitelně bavilo. Kreyskull získali fanouška na první poslech.
A ten jejich motiv s létajícím talířem a chobotnicí je taky vynikající. Chápu, že módní policie by asi zvedla obočí, ale tohle musím mít na tričku.
Kreyskull „The Bird of the bad Weather“
