Metal jako hudební žánr rozhodně nemá kompaktní tvar, je to spíš slepenec pestrobarevných střepů, které drží pohromadě občas dost volně a občas až naprosto nepochopitelně. Všichni, kdo by chtěli tvrdit, že metal neposlouchají, protože je to stupidní řev pro ty méně obdařené v oblasti šedé kůry mozkové, obvykle netuší, co odsuzují. Protože do žánru, který může zahrnovat jak dřevní rytmus zoufalců, týrajících špatné nástroje neohrabanýma rukama, tak epicky kultivované symfonie, elektronicko–industriální chlad, operní hlasy luzných pěnic i třeba minimalismus, který osciluje na hraně docela jiných žánrů se dá schovat prakticky cokoli.
Shoegaze není styl, který by k metalu organicky patřil. Jako podžánr podžánrů, přívěsek indie rocku vlastně do okruhu našeho zájmu původně nespadá. Jenže… jenže, metalová scéna se v posledních letech vyvíjí tak dynamicky a nečekaně, že se shoegaze najednou objevil v několika kapelách, které si na svém zařazení do oblasti metalu trvají. Asi nezbývá, než si zvyknout na to, že neexistují hranice a že je prostě nemáme možnost nikde namalovat.
Na druhou stranu, posluchačům to otevírá neustále nové a nové dveře do dalších místností. A za jedněmi pootevřenými dveřmi se ukrývá sofistikovaná, melancholická hudba, plná atmosférických prvků, využívající právě shoegaze, který nutí zpěv splývat s tekoucí hudbou v šumu tónů.
Last Leaf Down, pětičlenná kapela ze Švýcarska, začínala jako dark/death metal, ale od té doby se pomalu vyvíjela k větší subtilnosti. Těžiště nakonec objevila právě u shoegaze, hudby, která zní jako atmosférická vzpomínka na osmdesátá léta a z metalu v ní zbyla jen dokonalá práce s kytarovými efekty a občasný výjezd do tvrdší polohy.
Mlžná, vlastně tichá, uspořádaná a do hloubky působící hudba zasáhne asi ty, kteří tíhnou k melodic doom metalu a možná ještě dál, do míst, kde už nejde o žánry, ale o nezařaditelné emocionální jiskření.
Co Last Leaf Down opravdu umí, to je právě využití kytar a provázání akusticko–elektronických zvuků za velmi nenápadného doprovodu skoro neexistujících bicích. Ostatně složení: tři kytary, basa a bicí ani nic jiného nedovolují. Hodně příjemný pocit z akustičnosti celého projektu plyne i z toho, že kapele schází klávesy. Zpěv tu funguje spíš jako doprovodný nástroj, další kytara, která občas vystoupí z pozadí, jinak ale jen doplňuje fresku, malovanou impresí strun.
Album „Bright Wide Colder“, které vychází u Life Records 31. března tohoto roku je dost elegantní ukázkou hudební uměřenosti, plné melodiky a kvalitní instrumentace. Rozhodně není tak přehlédnutelné, jak by se mohlo zdát. Po vydání singlu „The Path“ kapela rychle nasbírala zájemce o svou další tvorbu a s každým dalším videem, které mělo představit vznikající album zájem rychle rostl.
Mlžná, prázdná krajina, která se objevuje v každém z klipů Last Leaf asi dost přesně vyjadřuje celé album. Je to hudba vystupující z mlhy, z osamění a izolovanosti, hudba, ve které je každá hrana otupená a každá ostrost zaoblená tak, aby nikoho nezranila. Přestože má svoje dynamické a otevřené okamžiky, většinou spíš protéká mozkem, podobná voskovému zábalu.
I když recenzenti a samotná kapela přiznávají, že Last Leaf ovlivnila Katatonia na počátku tvorby, já zřetelně slyším vliv švédských mistrů deprese i v „Bright Wide Colder“. Album mi připomíná „The Fall of Hearts“ od Katatonie a nemůžu se toho dojmu zbavit, takže srovnání obou alb je asi na místě. Last Leaf Dawn jsou možná atmosféričtější a křehčí, Katatonia ale rozhodně víc táhne právě v dynamických pasážích, kde dokáže brilantněji pracovat s hudebními motivy. Poslední album Švédů je přeci jen posluchačům metalu bližší, Last Leaf už jsou od žánru opravdu daleko a možná by jejich album měl posuzovat někdo, koho zajímá britská rocková scéna osmdesátých a raných devadesátých let.
Oproti Katatonii nejsou Last Leaf vlastně tak zasažení smutkem. Jejich hudba spíš asociuje ospalou náladu mlžných rán v horách a podzimních soumraků uprostřed lesů. Nejde o výpověď, je to pocitová, skoro meditační záležitost, která k posluchači vstupuje skrz jeho emoce, aniž by si kladla za cíl je jakkoli vybudit. Bohužel, v tom je asi slabina alba. Díky tomu, že slyšíme velice krásnou, precizní hudbu, která výrazněji nezaujme žádným silnějším motivem, máme tendenci si „Bright Wide Colder“ pustit více méně jako zvukovou kulisu. V takovém případě je asi lepší poslechnout jen pár skladeb a nenechat se zahltit všemi třinácti kousky najednou.
Z alba mi jako vítěz vychází skladba „Ghost Trails“, která má důraznější rytmiku a ostřejší zvuk. Tím, že je ostřeji ohraničená a má silný hudební motiv, dokáže mě vyprovokovat k aktivnějšímu poslechu. Stejně jako „The Path“ je tato skladba zřetelnější a zapamatovatelnější. Ostatní bohužel mírně splývají do jednoho až příliš identického souboru pěkných zvuků.
„Bright Wide Colder“ je výborné album, přes všechny mé předchozí námitky. Je ucelené, velmi dobře vymyšlené, dobře odehrané i odzpívané. Obsahuje ale i jistý díl intelektuálního chladu, který sice odkazuje k emocím, ale emoce nevytváří. Pokud mi má hudba Last Leaf Down něco sdělovat, pak to není příliš osobní, ale víc obecné a vzdálené. Nevadí mi snaha o dokonalost, preciznost, dokonce ani jistý chlad v hudbě, jenže přeci jen by bylo skvělé necítit se občas ve vztahu ke kapele jako za skleněnou stěnou. Rozhodně se ale dají najít i praskliny, kterými proniká něco silnějšího. Kdyby Last Leaf do těch prasklin třískli kytarami, asi by dokázali vytvořit něco neuvěřitelně skvělého.
Last Leaf Down
Bright Wide Colder
země původu: Švýcarsko
label: Life Records
rok vydání: 2017
images: © Life Records
Last Leaf Down - Bright Wide Colder
Klady
- instrumentace
- vyváženost
- atmosferičnost
Zápory
- dojem zvukové kulisy
