Recenze: Morvigor – Tyrant

Žoldáci v armádě metalových pisálků nemají na růžích ustláno. Nuzný žold je jim vyplácen hlavně v naturáliích, zejména těch digitálních, které si někteří fans” vesele pirátují z internetů (a tak rencenzent vlastně získá jen dobrý pocit, že si vlastnictví alba v digitálním formátu odpracoval“). A občas mu taky nepadají žhavé novinky jako pečení holuby do huby, takže musí trpělivě vyčkávat, filtrovat a vybírat proma, která se octnou v redakčím koši. Za krátkou dobu mého působení na Obscuru se ke mně ale dostalo pár alb, u nichž se trpělivost vyplatila. Některá z nich bych bez váhání zařadil ke svým nejoblíbenějším albům roku 2017 (viz Fleurety, Cold Insight).
Morvigor je další trošičku obskurní album, které mi vytřelo zrak. Morvigor je poměrně mladá holandská kapela, která zatím vydala jen jedno album s názvem A Tale of Suffering. Na tomto albu hrají velmi zábavný black/pagan a fanoušky stylu to nepochybně zaujme. S novým albem změnili image – zmizelo pohansky” stylizované logo a trochu infantilní malůvku nahradila expresionistická malba (za tu dospělou vizuální prezentaci fakt tleskám). Podstatnější je, že muzika na jejich druhém albu, které vyšlo tři roky po prvním, je mnohem vyzrálejší a sofistikovanější. Morvigor berou svoji muziku velmi vážně a dávají zde vyniknout mnohem víc instrumentální složce, i když základ je pořád (black) metal/punkový (hodně riffů by zapadlo do punkovějších pasáží písní skupin jako Taake).
Album začíná pěkně zostra songem No Repentence“, po krátkém akustickém intru startuje přímočarý punkový riff, který připomene Amebix či poslední alba Darkthrone, vokál zde také celkem připomíná chraplák Nocturna Culta. Věci naberou grády s death-metalovým groovem, do kterého zpěvák Jesse Peetoom growluje trochu jako Peter Tägtgren z Hypocrisy. Skladba vrcholí epickou, emotivní pasáží, ve které se blýskne Peetoomův silný, procítěný vokální projev. Posluchači musí hned být jasné, že Morvigor mají v zásobě hodně riffů. Jednotlivé pasáže můžou být hodně přímočaré, ale přechody mezi nimi jsou fantastické; některé pasáže stojí v dialektickém vztahu, kdy jedna pasáž textově i hudebně odpovídá” na předchozí (na emotivní zpívanou pasáž odpovídá blackmetalový ječák a blastbeat apod.). Martyr’s Ascention“ začíná melancholickým instrumentálním intrem, kterým se line melodická linka, jež připravuje půdu pro verš písně. Verš začíná jednoduchým „punkovým“ riffem, melodie refrénu je tak citově vypjatá, že mi to při každém poslechu drásá vnitřnosti. Intenzita skladby se stupňuje a vrcholí agresivním blackmetalovým riffováním a blastbeatem.
Epická, patnáctiminutová skladba „Blood of the Pelican“ má pomalé intro, které navozuje tesknou atmosféru, jakou známe od kapel jako Drudkh či Agalloch, pomalu se přidává kytarové tremolo. Tuto atmosferickou pasáž utne o dost svižnější riff a atmosféra skladby se dostává někam do teritoria moderního depresive-suicidal black metalu á la Shining, jinak řečeno někam na pomezí mezi black metalem a goth rockem. Skladba nestojí na místě a momenty připomínající Shining střídají groovy, ty zas střídají melodické riffy nápadně připomínající Lifelover. Skladba postupně nabírá na intenzitě: postrockově křehké harmonie a vrstvení kytar, hymnické a katartické skandování vokalisty. Z této „post-metalové“ polohy pak skladba naprosto přirozeně zase zabruslí zpět do teritoria melodického black-metalu. Z tohoto detailního popisu je snad patrné, s jakým uměním a citem je tato skladba napsaná. Pokus napsat patnáctiminutovou skladbu v některém ze stylů, ze kterých Morvigor čerpají, by nepochybně nedopadl dobře. Podobný husarský kousek si můžou lajstnout jenom skutečně inspirovaní hudebníci, kteří si to dělají po svém a nezůstavají u formulaických prefabrikátů.

Poslední skladba „Tyrant“ je opět ukázkou punkově znějícího blackmetalu, který si Morvigor upravili k obrazu svému. Je to výborný závěrečný song, s trochu folkovým nádechem, kterým se vinou pěkné melodie sólové kytary a nechybí nějaký ten blastbeat. V druhé třetině je tu celkem překvapivá atmosferická vsuvka, ale ta dle mého není vůbec na škodu. Ještě poznamenám, že pianové outro na této desce je fenomenální a krásně se doplňuje předchozí skladbou. Celkem vzato je aranžmá této desky vynikající. Všechny vsuvky nebo atmosferická intra spolu songy vážou do jednoho celku, takže na tomto albu nebudete mít nutkání cokoliv přeskakovat.
Tyrant pro mě byl velmi milým překvapením a bez váhání ho řadím mezi to nejlepší, co jsem letos slyšel. Morvigor umí psát skvělé písně, které jsou tvrdé i emotivní zároveň, umí budovat atmosféru, jejich muzikantské výkony jsou špičkové. Umí natočit desku, která nezní jako playlist, ale která tvoří jeden kompaktní celek. Jejich hudba není klišé: není to ani čistý black metal, ani post metal, Morvigor mají vlastní vizi, která není svázána žádnou formulí. Musím pochválit taky produkci, která podle mého zní naprosto fantasticky. Rozhodně si nenechte ujít.

8.5

Skladby

8.5/10

Originalita

8.5/10

Produkce

8.5/10

Zpěv

8.5/10

Instrumentální složka

8.5/10

Podobné články

Recenze: Morvigor – Tyrant

About The Author
- Satan is real.

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>