Nezastírám, že Mountaineer je intelektuální hudba. Je. Hudba libující si ve zvuku raných devadesátých let, v shoegaze, indie rocku, post rocku a djentu. Mountaineer ale zůstávají stále jednou těžkou nohou pevně na metalovém základu, který z nich dělá zajímavý hudební hybrid, který se příjemně poslouchá i přes své výrazné sklony k depresi.

Jestli bylo album „Sirens & Slumber“ z minulého roku hlavně lyrickou cestou po příjemných tónech, která se vlnila stužkami tlumených odstínů melancholie, „Passages“ je album, ve kterém už pro něco tak decentního, jako je melancholie, není místo. Ta se přelila v počátek závažné deprese a Mountaineer přicházejí s naprosto novým pohledem na svou tvorbu.

I jejich vytříbená, rocková melodičnost se stáhla za hranici a místo ní nastoupil hudební experiment, který vzbuzuje v posluchači neklid. Jestli jsem minulé album poslouchala trochu znuděná, avšak spokojená, protože při poslechu neexistovala nejistota o tom, jak bude skladba pokračovat, u nového alba posluchač netuší, co ho čeká za chvíli.

Nejsou to jen pasáže, dlouhé, zastřešené průchody mezi domy jednotlivých písních, jsou to i úseky klidu a úseky neklidu. Pasáže, do kterých proniká světlo, se postupně propadají do druhé části alba, kde je posluchač veden katakombami.

Důraz je zde kladen na basovou linku a na velice čisté, izolované tóny, na velmi nezřetelné bicí i na zpěv, evokující švédskou Katatonii. Každá gradace je natolik mírná, jako by neexistovala, přesto tu však je a hloubí větší a větší jámu pod nohama těch, kteří se nechají vést tajemnými pasážemi.

I když Mountaineer neutíkají tak úplně od čisté harmonie, svůj zpěv začínají rádi špinit disharmonickými úseky, šumem, šepotem a dlouhými kovovými dozvuky. Od intelektuálního shoegaze se dostáváme hlavně v úseku katakomb až k doomu. Depresivní křik, nářek a hřímání beznaděje má skoro funerální charakter. Hlavně „Catacombs: Passages II.“ jsou hodně expresivní a zajímavou částí, ve které můžeme slyšet hodně vlivů, od Pink Floyd přes Woods of Ypres po Katatonii. Díky velmi chytrému propojení slyšíme ale hlavně Mountaineer ve vrcholné formě.

Kapela, která mi předchozími alby splývala s jinými, podobnými, najednou ožila a vytvořila něco skutečně originálního a zajímavého. Je to nové prožívání smutku, je to muzikantsky vyspělé a do dost velké míry hravé.

Na albu je znát, že vzniklo ve velice krátkém časovém úseku. Je hodně kompaktní a ani na okamžik neporuší zřetelnost hlavní linie vyprávění, nebo spíš cesty pasážemi. I v tak poklidně znějícím albu se vlastně neustále něco děje, střídá, proměňuje. Je to, jako dívat se skrz duhovou kuličku do západu slunce. Právě variabilita a množství motivů z „Passages“ dělá mimořádný kousek.

Vydavatelství Lifeforce Records sáhlo po skutečně dobrém interpretovi. Kalifornští hráči velmi dobře ovládají řemeslo a přímo bublají hudebními nápady. Navíc splňují podmínku posluchačsky náročné, zajímavé hudby, která vede jak k prožívání, tak k intelektuální diskusi nad šálkem kávy.

Album rozhodně nestrhne rekord v prodejnosti. Jde o hudbu pro malé, náročné publikum, které si limitovaný zlatě mramorovaný vinyl koupí jako delikátní položku do sbírky neznámých kapel. Právě proto má ale smysl o „Passages“ psát. Je poměrně snadné napsat písničku, při které bude publikum hopsat, ale není snadné napsat takovou, při které bude publikum přemýšlet a nezačne se nudit. Mám radost, že kapel typu Mountaineer se na metalové scéně objevuje víc a víc.

 

 

Mountaineer - Passages

8.1

Skladby

8.5/10

Originalita

8.5/10

Produkce

8.0/10

Zpěv

7.5/10

Instrumentální složka

8.0/10

O autorovi

- spisovatelka, nakladatelka, publicistka - reviews focused on Finnish metal - Rubrika: Finský koutek

Odběr
Upozornit na
guest

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

0 Komentáře
Inline Feedbacks
Všechny vaše komentáře
0
Moc by nás zajímalo co si o tomto článku myslíte, napište komentář!x
()
x