Nothgard jsou německá melo-deathmetalová skupina, o které je v poslední době celkem dost slyšet. První album jim vyšlo před sedmi lety, od té doby Dom R. Crey (známý i jako kytarista Equillibrium) a jeho parta zažila rychlý vzestup. Dnes jsou Nothgard zastupováni předním americkým metalovým labelem Metal Blade, hrají turné s předními melo-death kapelami jako Wolfheart či Omnium Gatherum a na příští rok chystají turné po USA. Frontman Crey popisuje jejich hudbu jako „epický melodický death metal“ a je nutno říct, že na tom popisu něco je. Melodický death metal jakožto žánr má sklony k „epičnosti“ či velkoleposti – mohutné „zvukové stěny“ kytar, často doprovázené i pronikavými synťáky, chytlavé, velkolepé melodie apod. U Nothgard jsou tyto tendence ještě posílené neoklasickými vlivy, které jsou cítit v Creyově sólovém hraní, a na „Malady X“ také trochu symfonickými prvky. Hudba Nothgard je prostě každým coulem velkolepá až bombastická, jak si z popisu asi dokáže čtenář představit.
Po strukturní a melodické stránce bude vše, co „Malady X“ nabízí, posluchačům tohoto žánru důvěrně známé – je tu jasně slyšitelná inspirace kapelami jako At The Gates, Soilwork, Children of Bodom či Mors Principium Est. Spousta songů zapadá do schématu „rychlá, agresivní sloka – předrefrén – super chytlavý refrén“. Důraz je kladen na chytlavost a tento úkol Nothgard splňují na jedničku: songy jako „Shades of War“, „Epitaph“ či titulní song, který následuje hned po krátkém symfonickém intru, mají velice zapamatovatelné a úderné refrény. Tím nechci říct, že by songwriting byl nezajímavý, vždycky se tu nejde nějaký zajímavý instrumentální part či bridž, který píseň ozvláštní, což pomáhá trochu standardnějším songům jako „Devil We Know“ či „Serpent Hollow“. Mezi deseti písněmi na albu najdeme jeden pomalejší song „Daemonium I“ s pěkným smyčcovým aranžmá a šeptanými vokály v latině, na emotivnosti předrefrénu a refrénu dodává vynikající ženský vokál.
Album je plné chytlavých, zapamatovatelných songů, mými osobními favority jsou „Epitath“ s trochu sladkobolným refrénem a skoro závěrečný (po něm následuje už jen instrumentálka) středně tempový song „Herald of Death“. Oba songy mě vždycky nadchnou svou primitivní energií, která člověka nutká orgasticky headbangovat. Album nemá slabá místa, někomu může tento sound možná připadat příliš jako ochozená bota, ale totéž může být pro jiného naopak plusem. Nothgard zkrátka umí produkovat prvotřídní melo-death a nabídnout skvělou zábavu. Jak už to bývá u muziky, která je v první řadě zábavou, jejich hudba nemá větší přesah či hloubku, ale stěžovat si u melodického death metalu na plytkost je jako si stěžovat, že má šlehačkový dort moc kalorií. „Malady X“ je zajisté jedním ze zásadních letošních alb v tomto žánru.
