Celá diskografie finských Omnium Gatherum se pohybuje na tak špičkové úrovni, že se jejich alba vždycky dost špatně hodnotí, protože kritik mívá sklony k desítkám. To samé platí i o čerstvé novince „The Burning Cold“. Špatně se hodnotí, protože převyšuje kvalitu a navíc, tím, že se obloukem vrací k době, kdy Omnium Gatherum nahráli ikonické album „Stuck Here on Snakes Way“, uvádí fanoušky do mírně extatického stavu. Jsem fanouškem… a proto odkládám veškerou objektivitu.
Asi by mi gentlemani z kapely dali pěkně za uši, kdybych napsala, že „The Burning Cold“ je vynikající sólové album Markuse Vanhaly. Neodvážila bych se takovou věc napsat bez prvotní poznámky, že jako fanoušek kapely obdivuji každého jejího člena stejnou měrou, ale přesto se postavím nenápadně do kouta a pípnu, že jde o nejlepší sólové album Markuse Vanhaly. Ať chci, nebo nechci, kytarový part celého alba je natolik zřetelný, výjimečný a nepřeslechnutelný, že tentokrát odsunu frontmana na druhé místo a začnu od toho, co slyšitelně tvoří hlavní osu alba. Od fantastické, osudově melodické kytary.
„Zatímco v Insomniu byl impresionisticky rozmáchlý, v Omniu rozvinul naplno svou expresivitu od jemné lyriky po agresivní ostrost.“
Už intro prozrazuje, že Vanhala si poskládal hudbu, která ho bude zatraceně bavit. Tenhle neobyčejně nadaný kytarista je samozřejmě dostatečně slavný díky svému působení v Insomniu, ale já mám jeho jméno spojené hlavně s Omniem, ani nevím, proč. Možná protože, a teď se asi dopustím velké hereze, Omnium jsem měla vždycky o malinko raději než Insomnium.
Vanhalova kytara byla v Omniu vždycky trochu jiná, už to bylo zajímavé, že kytarista dokáže měnit spolu s kapelami i svůj projev. Zatímco v Insomniu byl impresionisticky rozmáchlý, v Omniu rozvinul naplno svou expresivitu od jemné lyriky po agresivní ostrost. „The Burning Cold“ je mozaikou všech jeho expresivních poloh. A dominuje tu opět Vanhalovo typické „malování hudbou“, jeho dominantní clean vokál, který nepotřebuje vokalistu.
A už jsme u vokalisty. Jukka Pelkonen je sázka na jistotu. Tenhle dryáčnický hlas z pekla, který vábí do surrealistického ráje, zůstává i na novém albu mou velkou fascinací. Ovšem za dva roky, ve kterých jsem poslouchala předchozí alba „Grey Heavens“ a „Beyond“, prodělal Pelkonen zajímavou proměnu. „Grey Heavens“ bylo podivuhodným albem hlavně proto, že znělo docela jinak než ostatní tvorba Omnia a že poskytlo velký prostor hlavně Pelkonenovi, jako vypravěči, jako božskému hromovládci ocelově šedých nebes.
V „The Burning Cold“ se ale vokalista vrací zpátky ke svému techničtějšímu projevu. A co víc, stoupá si do pozadí tak, aby vynikla hudba. Reflektor není namířený na vokalistu, ale na kapelu. To mě nejen dost překvapilo, ale připomnělo mi to Pelkonenovo působení v nesmírně zajímavém, progresivním projektu Elenium, jejichž album „Caught in a Wheel“ je jedním z nejparádnějších a zvukově nejzajímavějších alb finského melodického metalu, jaká jsem kdy slyšela.
Pelkonen se nedere kupředu, jeho temný hlas nevyniká, ale šepotá, splývá s tóny, vypráví v kontextu hudby a nesnaží se ji překřičet ani technicky překonat. Nevím, kam Jukkův hlas míří, ale v této poloze je ohromující. Tahle finská harsh vocalová dominanta dospěla k bodu, kdy už si jen hraje s technikou. Tak jako Vanhala, i Pelkonen tančí na stéblech trav technické zručnosti, a protože už si nemusí nic dokazovat, mohou si dovolit nenápadný minimalismus.
„Tak jako Vanhala i Pelkonen tančí na stéblech trav technické zručnosti, a protože už si nemusí nic dokazovat, mohou si dovolit nenápadný minimalismus.“
Jistě, ti dva solitéři, na které je dobře vidět, by nikdy nemohli vytvářet tak skvělou hudbu bez ostatních členů kapely. Jestli kytara tvoří kostru, pak klávesy tvoří svaly, které zaoblují písně a dávají jim lesk. Aapo Koivisto je i při svém výrazném zjevu nejméně nápadný finský klávesák, který vypadá, jako by si do kapely jen omylem zaskočil. Když se ale na jakémkoli albu zaměříme na klávesový part, zjistíme, že Aapo není vousatý strýček, ale čarovná pohádková víla, bez které by Omnium prostě nemělo ten zvuk. I poslední album dává prostor jeho vytříbené melodičnosti a citu pro neotřelý detail.
Tuomo Latvala bubnuje u Omnia na svém prvním albu a po pravdě, není to znát. Tenhle zkušený bubenický vlk zapadl do sestavy naprosto přirozeně a organicky s ní splynul. Je to bubeník dotčený hodně melodickým metalem ze svého minulého působení a jeho bicí zní tou zaoblenou příjemností, ve které není prostor pro ostrost. Netýrá činely a snaží se prorůst melodii s velkou elegancí. Tuomo zřejmě do kapely patřil od počátku, jen o tom nevěděl.
Často se zapomíná na basáky a doprovodné kytaristy. Ale Joonas Koto a Erkki Silvennoinen nejsou žádná druhá třída. Stejně jako ostatní členové Omnia jsou i tihle natolik přesní, zkušení a absolutně neomylní, že člověku vhánějí slzy do očí. Rytmika písní Omnia Gathera je vznešeně elegantní, je to špičková ukázka mistrné řemeslnosti tvůrců a hlavních protagonistů.
„Je to vysoko nastavená laťka, která se bude jen velice těžko přeskakovat v budoucnosti.“
„The Burning Cold“ nemá žádný výrazný hit. Samo o sobě je ale hlavně autorským počinem, který ukazuje, v čem tkví umění finského melodického metalu. Je to melodické kung fu vysoké úrovně, které se otevírá do volné krajiny posluchačovy mysli. Nadčasová hudba, tvořená šesti velmi vyspělými hudebníky na vrcholu tvůrčích sil. Vydavatelství Century Media Records nemohlo zvolit lépe, když podepsalo s Omniem smlouvu.
Nemohu říct, že je „The Burning Cold“ nejlepším albem, jaké Omnium Gatherum vydalo. Je ale rozhodně jejich nejdospělejším a technicky nejdokonalejším počinem. Je to vysoko nastavená laťka, která se bude jen velice těžko přeskakovat v budoucnosti. Navíc je to přesně ten typ alba, které se s každým dalším poslechem bude člověku zařezávat víc a víc do kůže. Tahle hudba jen tak neomrzí.
Images: ©Century Media Records
Všude samé desítky? Trochu přehnané, ne? Album jsem sice neslyšel, ale sázet jen desítky
mi už z principu přijde podezřelé a neobjektivní.
Zdravím! No, dříve jsem vážila rating na lékárenských vahách, po letech už se pohybuji v kategorii album mizerné, průměrné a skvělé. Tedy, co se ratingu týče. Rating stejně není nikdy objektivní a proto nevidím moc důvodů si hrát na superkritika. Netvrdím, že desítka udělená české kapele má stejnou váhu jako desítka finská, jsou tu jiná měřítka, jiné podloží,jiné prostředky, ale jsem přesvědčená, že jak Omnium Gatherum na poli finského melodeathu, tak třeba Silent Stream of Godless Elegy na poli českého folk metalu si svou desítku zaslouží. Originalitou, technikou, přínosem pro žánr i nevšedností. Pokud by někdo takovému albu dal čtyřku,… Číst vice »
Zdravím rovněž,
no dobrá, ale když dám 5x 10/10, tak to už musí být fakt super album. Co se týče hodnocení česká vs. zahraniční kapela, tak bych to moc nerozlišoval. Nemám rád takové to „na české poměry dobrá kapela, dobré album“. Buď jsou dobří v zahraničním kontextu, anebo nejsou. SSOGE, stejně jako třeba naši Forgotten Silence nebo Et Moriemur jsou určitě kvalitní kapely a prosazují se i v zahraničí. A ještě k recenzím – možná bych doporučil mrknout na web Echoes, kde je píšou asi nejlíp (a nejen o metalu).
Ahoj, můžu se jen zeptat? Jak se tyto kapely prosazují v zahraničí (ve vší úctě k nim všem)? U SSOGE a Et Moriemur přehled mám, ale u Forgotten Silence, na které teď koukám, nevidím jediný koncert v zahraničí ani zahraniční vydavatelství… Takže jsou míněny recenze? Či prodeje?
Ahoj, Forgotten Silence se prosazovali v zahraničí už dříve (v 90. letech), včetně recenzí, myšleno samozřejmě v rámci metalového/rockového undergroundu. Ale řekl bych, že poslední dobou už to moc neřeší, ostatně poslední album Kras má české názvy skladeb a „moravské“ místopisné téma. Více např. v rozhovoru s Krustym na webu Echoes.
Díky za tip i za radu, pročítám recenze poctivě a hodně let, pořád ale nevidím důvod šetřit na ratingu, pokud je album hodně dobré, abych pravdu řekla, rating pro mě není důležitý, má vypovídací hodnotu spíš pro label, pro který píšu a pro kapelu, které to pomáhá alespoň trochu s promem. Jinak SSOGE nebo Et Moriemur tento rok vytvořili naprosto nadčasová a skvělá alba. Jsou to vynikající kousky a i když jsem je nerecenzovala, poslouchala jsem je už tolikrát, že bych neměla potíže udělit jim desítku a dvakrát podtrhnout. Obecně…ano, jsme kritik, ucho mám dobré a snad čtenáře baví i… Číst vice »
Jinak, samozřejmě to není neúcta ke kolegům v Echoes, Metal Temple, Metalliuolla ani jinde. Každý máme svůj styl, jako kritici si i rádi porovnáváme hodnocení a komunikujeme spolu. Kdo píše nejlépe a kde jsou nejlepší články, opravdu nemám odvahu hodnotit. Kolegů si vážím, není snadné psát opravdu dobrou kritiku, s orientací v tématu a s kvalitními informacemi. Každý, kdo se soustavně věnuje recenzím a bere je poctivě ví, že to není tak snadná disciplína jak by se mohlo zdát. Kolegům v Echoes fandím a doufám, že i my se postupně etablujeme a snažíme se být tak dobří, jak to jen… Číst vice »