Rock poslouchám jen v případě, že:
- mě někdo naštve při nakupování v naší samoobsluze, jejíž návštěva je sama o sobě průjezd čirým peklem
- mi někdo šlápne na nohu v metru, vezme mě loktem a vynadá mi, že zacláním
- mám hodně zvláštní náladu, která vyžaduje zvláštní opravné prostředky.
Vzhledem k tomu, že se samoobsluze vyhýbám, v metru čile uskakuji a jinak jsem v podstatě věčně spokojené, usmívající se individuum, rock k životu nepotřebuji. Bojím se motorek, navíc ani netuším, jak se na tom sedí, a jsem fyzicky typ…bába na babetě, takže žádné ladné tvary v lesklé kůži (nerada vypadám jako tuleň). Navíc, rock je pro mou neromantickou, sarkastickou a hodně divně pozitivní povahu nevhodný. Jako typicky veselý optimista s přebujelou rozumovou složkou samozřejmě poslouchám depresivní death a doom, jak jinak.
Díky tomuto úvodu asi tušíte, že pustit si Rückwater pro mě znamenalo strašlivé odhodlání. Zmáčknout „play“, pevně zavřít oči a čekat náraz, tak začínala má dlouho odkládaná recenze. Protože Rückwater je rock. A co hůř…Alternative stoner rock, to zní jako úvod k španělsko-inkvizičním lázeňským procedurám vhodným ke zničení milovníků doomu. Dobrá, nádech, výdech…play…ne…nedokážu to…
„Rückwater“ jsou trojmužné uskupení, vzniklé v roce 2010 v Tampere. To je ve Finsku… vlevo dole. Kousek je Nokia, znáte to tam… mají tam hrad a univerzitu. Tak tam vznikli Rückwater. Vím, že to jméno nezní vůbec finsky, taky nevím proč, prosím, neptejte se v komentářích, vypadala bych jako idiot, že to netuším. Zní to spíš jako název německého kvasnicového piva. Možná je to název německého kvasnicového piva. Vidíte? Takhle dlouhý úvod jen proto, abych nemusela zapnout play…
Play…
První skladba „Once More With Feeling“ mi strhla epitel v uších. Motorky vyjíždějí z Tampere po dálnici a vítr sviští v nakadeřených vlasech strašidelných mužů v kožených bundách. Skladby, co zní jako výjezd motorek, mě mučí. Navíc si umím představit z Tampere vyjíždět cválající koně s plavými bojovníky v sedlech, ale ne motorky. A ta představa motorek nejde odehnat. Přiznávám, málem jsem kapele vzala všechny šance hned na počátku.
„No Gain“ mě ale ukonejšila. Protože zněla tak nějak…punkově. A cválající punkeři, to už je docela lákavá představa. Ta hudba se mi začínala líbit. Zvlášť, když se přelila do bluesového „Labyrinth“. Při téhle skladbě se ve mně probudila něha. Protože mi to konečně začalo připadat finské. Protože jsem velmi tajná a nadšená fanynka Waltari, což je šílené hudební uskupení z Helsinek, které od osmdesátých let hraje prakticky všechny styly v jednom natlakovaném balíčku a převádí je skrz hlas Kärtsyho Hattaky k zírajícímu a nic nechápajícímu publiku. A Rückwater má velmi podobný smysl pro stylovou hru jako Kärtsy Hattaka. Není to rock, není to punk, není to blues, není to metal, je to hra s hraním. Je to vtipné, ale krom všech těch retro flashbacků je to i velmi dobře odehrané. A já miluji dobrou instrumentaci.
Ti tři, Jussi, Make a Jape, jsou dobří hráči. Ovládají své nástroje natolik zkušeně, s grácií a umí vytvořit retro zvuk v krystalicky čisté, naprosto moderní podobě, že mě nakonec dostali. Obvykle si pouštím nové album tak dlouho, než jsem schopná o něm něco napsat, u rocku mám potíže, ale ve chvíli, kdy skončila poslední skladba „Flame Doesn’t Cast a Shadow“, udělala jsem to. Zmáčkla jsem znovu play, uvařila si kafe, opřela se pohodlně v křesle a chvilku si brumlala do taktu. To je velmi sebeodhalující. Kritik se nesmí přiznat, že si něco vážně užil… ale mezi námi, já si to užila.
Rückwater – Bonehead
