Recenze: Tomb of Finland – Frozen Beneath

Přichází podzim a s ním vane z Finska větší chlad, hlubší deprese a nemožnost uniknout ze spárů temnoty. Čas začít si pouštět hudbu, ze které odkapává přízračný smutek. Čas na Tomb of Finland.

Zase jde o projekt, který neotřásá žádnou z finských stagí, je to kapela, která má svou fanouškovskou základnu, ale nijak neovlivňuje dějiny finské hudby. Nicméně, a to nicméně je pro mě dost podstatné, Tomb of Finland jsou zároveň uskupením, které má vlastní tvář a hodně individuální projev. Nezapadnou v davu. A to se ve finské hudbě počítá.

Možná je to tím, že členové kapely přišli z jiných projektů nebo hrají paralelně ve více kapelách. Jsou to zkušení hráči, žádná blackmetalová omladina. Na hudbě je to znát. Zní zrale, zkušeně, sebejistě. A zároveň neusiluje nějak znatelně o závratnou slávu. Je to prostě deprese Finům pro radost. Na druhou stranu, nahráváním se docela zabije nuda dlouhých zimních nocí.

Tomb of Finland, kteří jsou spolu už od roku 2009, svou prvotinu vydali až o pár let později, v roce 2015, a „Below the Green“ zaujalo. Šlo o směs převážně hodně čitelného a nepřekvapivého black metalu, promíchaného dost chytře s doomovými a deathovými postupy. Na debut navíc album znělo neskutečně dospěle. Junior s pořádným osvalením se vydal na svou ponurou cestu z finské hrobky.

 

 

 

Po pravdě, nečekala jsem, že Tomb of Finland vytvoří další album. Kapela mi připomínala spíš pánský klub nebo zájmový spolek, který se opravdu nijak zvlášť nezabývá propagací. Každá novinka z nitra kapely mě překvapila. Potom ale Tomb nenápadně utichli a stáhli se do stínů. Ale během léta 2018 najednou vyběhl na světlo nečekaný singl „Scattering Ashes“ a hned po něm další „Funeral Pyre“. To nemohlo znamenat nic jiného, než že kapela přijde s dlouhohrajícím albem. Přišla. A vydala ho opět nenápadně a spíš skrytě. „Frozen Beneath“ se zrodilo ve skrytu nahrávacího studia a kapela je nenápadně pohodila na sociální sítě bez toho, že by tomu nebohému sirotkovi věnovala víc péče. Minout tohle album by ale byla chyba.

„Frozen Beneath“ je především tak finské, jak jen může být. Truchlivá čerň z něj odkapává ze všech stran, deprese si do něj utírá prokřehlé nohy, na kterých ulpěl zakrvácený sníh, a každý tón je plný chladu. Pohřební kazatelé stojící nad otevřeným hrobem deklamují smutek bez ohledu na to, jestli je někdo zaslechne, a plačtivá tremola se vznáší nad vrcholky zasněžených stromů. Je to hudba pro nádherný funus, bez přátel, bez rodiny, jen s několika znuděnými havrany v pozadí.

Soumračná kytara, se kterou nás převáží do země zemřelých ikonický Jasse von Hast, je nejvýraznějším prvkem všech skladeb. Bývalý kytarista Charonu má rozpoznatelný, mírně šumivý zvuk, zvuk jako puklý křišťál. Spolu s ním lká nad ztrátami všehomíra ostře úsečný Mikko Hannuksela, kytarový poutník, který proplul mnoha a mnoha kapelami, než zakotvil u pohřebního mola Tomb of Finland. Kytary i zkušeně vedená basa Oskariho Hakaly-Rahka jsou těžkotonážní základ. A ve „Frozen Beneath“ zní všechno mnohem víc jako doom. Původní blacková syrovost z alba „Below the Green“ jako by mizela a zaoblovala se. Skrz depresivní black se dobrodili Tomb of Finland k neméně depresivnímu doomu. I když právě skladba „Funeral Pyre“ zní tak klasicky, jako by si člověk maloval na obličej svůj první corpse paint. Kapela má prostě blackové postupy ráda, i když tíhne víc a víc k funerálnějšímu projevu.

Janne Lukki je mezi havrany jediný živý tvor. Na tomhle pohřbu se bubeník vyřádil a odmítl přizpůsobit svou hru konceptu všeobecné temnoty. Občas mi připadalo, že bicí jsou vlastně až nemístně veselým a dynamickým prvkem alba. Janne Lukki je rozhodně zajímavý talent. A jeho jméno si píšu do toho místa v mozku, kam si ukládám většinu budoucích hvězd.

Olli Saakeli Suvanto, ano, to je má oblíbená kapitola. Jsem recenzentka a ne recenzent, takže si opravdu nemohu nevšimnout toho, že se Olli trochu vymyká běžným finským typům a je díky tomu zatraceně výrazný. Na druhou stranu, jestli muži poslouchají Epicu jen proto, jak vypadá Simone Simons, i já si můžu dovolit poslouchat Tomb of Finland proto, jak vypadá Suvanto. Ovšem, kritik zůstává kritikem, i když se kochá pohledem, a jeho uši nespí, takže tím podstatným na Suvantovi je fakt, že má talent, kterým by tenhle charismatický portrét Doriana Greye mohl vraždit.

Přechod z ostrého screamu alba „Below the Green“ do mnohem nižší polohy sytého growlu, jaký Suvanto používá při své spolupráci s Kaunis Kuolematon, novince zřetelně prospěl. Zní díky tomu ještě o hodně méně jako black, ale ta nádherná propast zmrzačené beznaděje se ještě prohloubila a Suvanto si umí své smutky užívat opravdu velkolepě. Zkušený, monstrózně nadaný hudebník ukázal, že se nebojí naprosto změnit charakter svého projevu. Je to risk, ale tentokrát naprosto vyšel.

 

„Frozen Beneath“ je nenápadný pohřeb, který se odehrává uprostřed finských lesů, a funebráci nám vyprávějí jen v náznacích příběh, o kterém tak docela nechtěli mluvit. Je to pěkné album. Kvílení přicházející severské zimy, praskání ledu a usínání zšeřelých borovic v opuštěném lese kdesi v dálce.

Možná „Frozen Beneath“ nezmění běh hudby, nezasáhne víc než nějakou tu desítku zájemců, rozhodně ale utkví v paměti těm, kdo se mu otevřou jako nedočkavě hltavé hroby…

Album „Frozen Beneath“ vyšlo u Mighty Music 14. září 2018

images: ©Tomb of Finland

Tomb of Finland – Frozen Beneath

0.00
8.7

Skladby

9.0/10

Originalita

8.0/10

Produkce

8.5/10

Zpěv

9.0/10

Instrumentální složka

9.0/10

Podobné články

Recenze: Tomb of Finland – Frozen Beneath

About The Author
- - reviews focused on Finnish metal - Rubrika: Finský koutek

Komentujte

avatar

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Odběr  
Upozornit na