Světlo je takový ten pravý vánoční motiv. Zimní slunovrat nám vrací trochu světla ve tmě, v koledách se zpívá o záři v Betlémě, napadnou nás svíčky a světla v oknech, jen ten Světlonoš se nějak moc nezmiňuje, protože ten je vmáčknutý někde do tmy našeho podvědomí… Valonkantajat, tihle finští nositelé světla dost nenápadně zažehli chráněný oheň daleko od nás a možná, že doufali, že je celý svět přehlédne.

Jistě, jejich hudba je určená hlavně finskému publiku, proto se v ní neozve ani slovo anglicky. Navíc, hudba rockerů z Porvoo, kteří se opravdu jmenují Lucifeři (nedělám si srandu, občas to ještě někoho napadne, ale finsky to zní dost dobře), je bytostně postavená na sdělení v textech. Takže by český recenzent mohl mávnout rukou a říct, do toho nejdu, vážení. Dalo by se to přejít, jenže je tu ta hudba, která tlumočníka nepotřebuje. Je tu ta hudba, která má několik háčků. Zasekla se do mě už v roce 2014, kdy Valonkantajat vydali album „Pimentola“. Hravý rock, který dobře šlapal a zněl hodně finsky, nejen díky textům, ale díky znatelnému vlivu humppy ve svém rytmu, mi učaroval. Muzika s určitou přidanou hodnotou, která se těžko definuje, měla to kouzlo návykovosti, které je potřeba k tomu, aby závislí potřebovali další dávku.

Valonkantajat sází na melodičnost vlastního jazyka, který je hodně dobře využitelný pro veršování. A právě díky tomu, že finština zní sama o sobě dokonale pravidelně, čímž má ten nezaměnitelný rytmus dětské říkanky, ve spojení s chytře vystavěnou, zdánlivě hodně jednoduchou hudbou, se dá docílit speciálního efektu, který mají Finové hodně rádi. Zatímco cizinec se výborně baví zdánlivě zábavnou, veselou a skočně znějící písničkou, Fin se tváří vážně, protože na rozdíl od nás rozumí obsahu. Několikrát už jsem se takhle napálila a broukala si něco veselého, aniž bych věděla, že v textu hoří domy a vybuchují děti. Rozpor mezi zvukem a obsahem je u finštiny občas docela šokující. A Valonkantajat s tím kontrastem umí dobře pracovat. Skládají hudbu naprosto korespondující se zvukem jazyka. Je to skočné, rytmické, lehké a hodně příjemné. Drama, které se odehrává ve slovech, cizinec nerozklíčuje, takže si užívá pěknou muziku. Pro ty, kdo rozumí, má hudba asi úplně jiný rozměr.

Oproti předchozímu albu „Pimentola“ je novinka „Vastavirtaan“ poznatelně vážnější, ale pořád sází na lehkost, na to světlo, pod kterým se krčí rozšklebený Lucifer. Největší díl práce s posluchačem leží na frontmanově projevu. Jaake Nikkilä, který zpívá s kapelou od jejího založení, je natolik nosný, že by bez něj možná celý projekt nefungoval. Málokdy se najde tak organické propojení kapely a zpěváka. Ne, že by byl Jaake druhý Hietala, není to zpěvák, který by v rozlehlých partech dokázal prodat lidem všechny emoce a přidat batoh plný estetizovaných tónů. Nikkilä zpívá tak nějak obyčejně. Ve skutečnosti je to samozřejmě velice dobrý interpret, ale přizpůsobuje hlas plně hudbě a působí spíš jako vypravěč. Víc než na melodiku sází na svoje výborné rytmické cítění. A výsledek je zatraceně dobrý. Nikkilä něčím připomíná legendární Kärtsyho Hatakku, na nic si nehraje, přesto je mu v pozici frontmana dobře a užívá si ji.

Kapela je nenápadná a dost šikovná. Chytře využívá nosnou kytaru, kterou nemá v ruce žádný nováček. Alexander Kuoppala už není žádný teenager, a pokud někomu jeho jméno něco říká, pak ano, hrál s Children of Bodom, kde zajišťoval Laihovi rytmickou kytaru, takže Valonkatajat v něm má oporu, která se jen tak nepohne. Ilari Kauppi je pro mě velká neznámá, nikde předtím nehrál, takže mohu jen říct, že umí nazpívat dobré vokály a k tomu umí hrát na basu. Basák je základ a musíme si ho předcházet. Stejně neznámým jménem je Juha Korpinen, bubeník, který si potrpí na eleganci projevu. Mám ráda elegantní bubeníky, kteří jsou tam, kde mají být, a umí přesně počítat. Korpinen zvládá bubenickou matematiku s bravurou.

„Vastavirtaan“ je víc než zdařilé album. Jedno z těch, u kterých nemám tendenci přeskakovat songy, ale poslouchám ho od začátku do konce. Jako cizinec si neužívám texty a oproti jiným finským kapelám mě to u Valonkantajat mrzí, vlastně ani nevím proč. Ráda bych rozuměla víc než izolovaná slova. Nicméně i bez této znalosti mi nic nebrání napsat, že se mi „Vastavirtaan“ líbí, protože je to hudba s charismatem.

Valonkantajat - Vastavirtaan

8.4

Skladby

8.0/10

Originalita

8.0/10

Produkce

8.0/10

Zpěv

9.0/10

Instrumentální složka

9.0/10

O autorovi

- spisovatelka, nakladatelka, publicistka - reviews focused on Finnish metal - Rubrika: Finský koutek

Odběr
Upozornit na
guest

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

0 Komentáře
Inline Feedbacks
Všechny vaše komentáře
0
Moc by nás zajímalo co si o tomto článku myslíte, napište komentář!x
()
x