V neděli se ve slovenském hlavním městě konala metalcorová sešlost, která do něj přivedla britské Architects, While She Sleeps a Australany Amity Affliction. Hlavní hvězdy večera Architects obráží Evropu již od začátku června, proto jsem možná čekala i únavu, ale nutno předem dodat, že všechny formace předvedly perfektní show. Dorazit na místo dříve rozhodně nebylo špatným nápadem, protože se před klubem vytvořila slušná fronta sahající až za roh. Tak jako i jiná evropská města, Bratislava nebyla vyjímkou, a již pár dní před startem akce hlásila stav plného vyprodání.
Když jsem vešla do klubu, zahalila mě temnota a po chvíli jsem si uvědomila, že v sále nejde elektřina. Nešlo vidět ani krok, a pro neznalé místa, bylo těžké najít stage, ale naštěstí se během pár minut povedlo závadu opravit, jediný výpadek to však nebyl…
Jako první se na pódium přivalili divoši While She Sleeps, jež by se nemuseli stydět ani za pozici headlinera. Jejich show nepostrádala salvu energie a pořádný drive, publikum neotálelo ani sekundu a okamžitě reagovalo moshpitem. Zpěvák Lawrence sršel charismatem a věnoval se pravidelnému kontaktu s upocenými fanoušky. I když kapele před koncem vystoupení opět vypadla elektrika, zachovali klid a společně s davem trpělivě počkali, až vše bude zase v pořádku. Nechyběly pecky Seven Hills, Four Walls, Silence Speaks, You Are We a další.
Jako druzí se předvedli Amity Affliction. Musím přiznat, že před koncertem jsem jejich příznivcem nebyla a asi jím nebudu ani po něm. Bezesporu předvedli profesionální show a své obdivovatele určitě dovedli pobavit a potěšit. Jedná se však o klasický metalcore, kterého jsou všude plné mraky, a není v něm nic, co by vyčnívalo nebo bořilo hranice daného žánru. Pár písniček jsem si užila, ale nebylo to něco, co by se do mě zakouslo a dokázalo by mě to posadit na zadek.
Hlavní těleso večera pocházející z anglického Brightonu odstartovalo celé vystoupení klasicky, tedy songem Nihilist. Už od prvního zářezu do strun byli fanoušci připraveni zpívat s kapelou party jednotlivých písniček, což značně dodávalo na atmosféře. Tajně jsem v to doufala a moje očekávání bylo velmi dobře naplněno. I přes počáteční problémy se zvukem (hlavně u zpěvu), který se však později zlepšil, předvedli Architects opravdu nadupanou show plnou emocí. Takovou, jakou všichni očekávali. Syté světelné efetky vytvářely až hypnotično, které krásně rezonovalo s brutalitou a ponurostí jejich hudby. Publikum drtili songy především z posledního alba „All Our Gods Have Abandoned Us“, kdy mi můj oblíbený Downfall přišel, jako nejlépe zahraná skladba. Nebyly opoměny ani desky „Lost Forever, Lost Together“ a „Daybreaker“, jejichž části kapela servírovala opravdu bravurně. Žel bohům, při skladbě Gravity došlo k nucené pauze, když zpěvák Sam omylem šlápl na stojan od mikrofonu a z koncertu si tak odnesl rozražený ret, čelo a nos. Na pódium se však statečně vrátil a kapela odehrála poslední dva vály, a to A Match Made in Heaven, na který jsem se opravdu těšila, ale byla jsem přerušením tak roptýlena, že jsem si jej nedokázala naplno užít, a Gone With The Wind věnovanou hlavnímu mozku a srdci kapely, zesnulému Tomu Searlovi. Sice mě mrzelo, že jsem slyšela jenom kousek Gravity a že byl strouhnut NaySayer, ale takové události se prostě někdy stanou a není v moci přítomných je změnit. Celkově si z tohoto večera odnáším pozitivní pocity a doufám, že zas brzy s těmito interprety někde setkám!
Nakonec bych chtěla poděkovat pořadatelům TM Booking, kapelám za skvělé nasazení a všem fanouškům. Nebudu se totiž ráda vracet jenom na Architects, ale i do MMC klubu. Taky díky autorům videí, jež byla na YouTube a použila jsem je v této reportáži.
