Report: Children of Bodom v Plzni

Existuje několik pěkných klišé o Children of Bodom. Třeba: „Jo, na Children jsem vyrůstal, ale teď už je moc neposlouchám,“ nebo „Hej, Children? Oni ještě něco hrajou? Neznám jejich nový alba, sakra, jak jsou ty chlapi starý?“ Tak tedy, je jim dvacet let…ehm, ehm… Dvacet let už existuje tahle kapela z Espoo, takže někteří z nás mohou opravdu říct: „Vyrůstal jsem na Children of Bodom“.

Aby ti, co vyrůstali na hudbě COB mohli zavzpomínat na starou, dobrou muziku, Children uspořádali turné k dvaceti letům existence a mimo jiné projeli i Českem. Přesněji řečeno Šeříkovkou v Plzni. Pro ty, kdo mají rádi pochmurného žence a když poprvé slyšeli „Something Wild“, rozšířily se jim zorničky, Alexi Laiho zvedl kytaru a poskytl jim prakticky všechno, co mohli chtít slyšet.

Pravdou je, že si fanoušci na nástup legendy docela počkali. Šeříkovka není zrovna destinace, která by člověka napadla, když zjistí, že slavná kapela vystoupí i u nás. Pokud člověk nepochází z Plzně, obrys brutalistického kulturáku ho poměrně rozveselí. Já tedy nevěřila, že uvidím skutečné Children of Bodom a očekávala jsem jejich revival. A tak zatímco se před Šeříkovkou scházely přízračné postavy v černém, z kulturáku vycházely holčičky v gymnastických dresech a pochmurní metalheads se na záchodech míjeli s manželskými dvojicemi vystrojenými na kurz samby. Z velkoplošné obrazovky pivnice atmosféru zpříjemňovali Boney M a má obava, že místo Alexiho Laiha dorazí Eva s Vaškem začínala sílit.

Nevelký sál nevypadal, že by pojal víc než malou tancovačku s tombolou. To už se mi začínala potit záda. Na druhou stranu, malý prostor sliboval, že budeme moct Children pohoupat v náruči, jak budou blízko. Dokonce mohli být blízko i pro ty, kdo stáli na ochozech. Časový skluz trochu znervózňoval a už i početná skupinka pod pódiem začala pochybovat. „Skutečně přijedou? Není to jen vtípek?“

Po době bolestného čekání na stage vypochodovali kanadští ONI. Ten, kdo má rád kuriozity, mohl jen zírat. Ne proto, že by výkon frontmana přesahoval výšiny dokonalosti nebo šlo o power, který zasáhne srdce, ale přeci jen mají ONI co nabídnout. Protože xylofon v metalu není úplně běžná záležitost, to si můžeme v klidu přiznat. Johnny DeAngelis je zjevení, které nemá obdoby a zvuk xylosynthu je naprosto unikátní, zvlášť, když na něj hraje tak neuvěřitelně dobrý hráč. Přestože je celá kapela v podstatě velice dobrá, DeAngelis je natolik unikátní, že by ONI mohli fungovat jako technická instrumentální kapela, která by se moc nemusela trápit zpěvem. Xylosynth by určitě sám o sobě nasbíral fanoušky a ve spojení se zajímavým zvukem kytar i výrazné basy by vyprodával haly. ONI byli dost zajímaví a nosní.

Fanoušky dokázali Kanaďané vybudit, ale všichni už se až příliš těšili na příchod hlavní hvězdy večera, takže se rockoví Forever Still z Dánska ocitli v trochu nezáviděníhodném postavení. Po zajímavém exkurzu do světa hry na xylofon nebyli tak zajímaví, a i když zpěvačka Maja Shining podala vlastně obdivuhodný výkon a předvedla, že by mohla dobývat větší pódia než to v Šeříkovce, publikum už bylo netrpělivé a goticky laděný rock se hodně míjel s očekáváním vyznavačů finského melodeathu. Forever Still byli asi zklamanější než publikum, které se strhnout nedalo, ale čekání už bylo přeci jen dlouhé, množství vypitého piva se zvyšovalo, takže několik fanoušků už asi netušilo, na co že to přišli a vzduch se dal krájet.

Tomu, že nevidím revival, jsem uvěřila až ve chvíli, kdy Jaska Raatikainen zvedl paličky. Byli to oni! Alexi Laiho stál vlastně skoro u nás a najednou jsme mohli ocenit klubovou atmosféru Šeříkovky. Aby člověk koukal Children of Bodom prakticky z oka do oka, to byl prostě zážitek. Vidět Laihovy na prsty z bezprostřední blízkosti, no, neberte to.

Setlist potěšil určitě ty, kdo milují staré vypalovačky z raných alb. „Lake Bodom“ z prvního alba „Something Wild“ nebo „Black Widow“„Hatebreeder“ si určitě pamatují všichni a sál kupodivu zpíval. „Hate me!“ z „Follow the Reaper“ už byl sázka na jistotu a nostalgie se proměnila v čirou radost.

Po turné k „I Worship Chaos“ si určitě kapela svoje staré pecky zahraje s radostí a pánové se zjevně docela bavili. Pohodový Alexi dneška se minimalisticky mazlí se svými kytarovými milenkami a připomíná zkušeného jazzmana, který dovádí techniku na okraj možností. Žádná velká show. Je to Laiho, jak ho známe, klidnější, soustředěnější a skvělý. Tenhle fantastický hráč stárne do dokonalosti a neztrácí nic z původního náboje, jen už tolik neskáče. Nemusí.

Skvělého parťáka Alexi získal v Danielovi Freybergovi. Původem švédský kytarista z finských Naildown hraje tak, jako kdyby s Children strávil celých dvacet let a do staré party zapadá i bezprostředností a uvolněností. Ostatní hráči jsou takoví, jaké je známe už spoustu let. Fanynky se mohly ujistit, že Hennka Blacksmith skoro vůbec nestárne a vypadá pořád zatraceně dobře, stejně jako jeho nádherná basa, že Janne Wirman sice trochu prořídl v té oblasti, ve které pánům vlasy často schází, ale jeho deset magických prstů funguje pořád bezchybně a že Jaska je prostě pan bubeník. Od Children of Bodom publikum nečeká novinky. Čeká, že budou naprosto skvělí. A oni tak nějak přirozeně jsou.

Večer v Šeříkovce nakonec dopadl nad očekávání skvěle. Dokonce i zvuk v tak nevelkém prostoru nebyl katastrofální a lidé odcházeli zpocení, trochu proložení pivem, unavení, ale spokojeně pobrukující, že „…Cause it gets more paintful every time I die…“

images: ©miklaras, ©Children of Bodom,facebook

Podobné články

Report: Children of Bodom v Plzni

About The Author
- Suomi - Finnish metal from Aamunkajo to Zyprexa

*

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>