Zatímco většina metalumilovného publika utíkala pozvednout rohy na koncert Amon Amarth a Testament, v žižkovském Fatal Music Clubu se 25. listopadu konala intimnější session, nadupaná hudbou a hodně dobrou atmosférou. V rámci PrΩgue Echoes s podtitulem Cygnus Maximus se na pódiu vystřídalo pět zajímavých sestav, které by si rozhodně zasloužily větší prostor a širší posluchačskou základnu.
Hlavní tahoun večera, pražská experimentální kapela „Demimonde“ křtila nové album a v případě těchto hudebníků rozhodně bylo co poslouchat. Nejde o provinční hudbu, nad kterou zmlsaný recenzent může ohrnout nos a štítivě ji odložit do složky poslechnuto. „Demimonde“ mají rozhodně nejen zkušenosti, ale i zatraceně dobrý repertoár a obrovský tah. Nehrají si na hudbu, oni hudbu vytvářejí a vytvářejí ji na světové úrovni. Album „Cygnus Oddysey“ je nepřehlédnutelná sprška nebo spíše výtrysk vzájemně se překrývajících hlubokých zvuků a „Demimonde“ se profilují jako lídři českého experimentálního metalu.
Za tímhle nadupaným obříkem ale rozhodně nezaostávaly ani ostatní kapely. Hodně mě překvapili muzikanti ze „Soul Decoder“. Možná byla škoda, že otevírali akci, protože k nim nebyla upřená pozornost. Jako recenzent, který se neorientuje na české kapely jsem mohla poctivě valit ušní bubínky, protože nadstandardní práce s hlasem frontmana kapely, Matta Kopeckého mi způsobila nejdřív šok, potom postupný nárůst údivu a nakonec to příjemné vrnění pod bránicí, které si užívám při poslechu jiných, zahraničních hlasů. Jestli se nepletu, slyšela jsem talent jako hrom (nezaměňovat se rčením „hrom do police“). Kopecký prostě velmi dobře ví, jak má znít a umí svůj hlas prodat.
Bohužel, i když prostor prošel rekonstrukcí, není úplně ideální pro takový typ hudby a zvukař se asi dost nadře. Zrovna „Soul Decoder“ bych si ráda poslechla znovu jinde.
„Demimonde“ nastupovali až po dvou bratislavských kapelách, z nichž první, „Symbiosis“ u mě nenašla takovou odezvu. Asi bych je musela také naposlouchat víc a jinde, protože téhle kapele zvuk uškodil asi nejvíc a trochu zabil každý melodický nápad. Rozhodně ale nemůžu říct, že by to byla hudba špatná nebo nezajímavá, možná jen po šoku přivozeném Kopeckým všichni ostatní zpěváci nedosahovali jeho hlasových kvalit.
„Holotropic“ jsou velice zajímavý projekt, který funguje a má rozhodně co ukázat. Nazvučení už bylo lepší a kapela dokázala rozproudit publikum. V čistých vokálech se sice občas událo něco překvapivě nepěkného, ale i to mohl způsobit můj úhel pohledu a hlavně poslechu.
Co dodat k „Demimonde“? Asi nic víc, než jsem napsala výše. Jsou zatraceně dobří a větší publicita by jim rozhodně neublížila.
Je mi líto, že jsem nemohla zůstat do konce, protože stupeň zadýmání klubu, ve kterém jinak vládla hodně vyladěná atmosféra, byl k nesnesení a plíce už takový nápor nevydržely, takže „Mallephyr“ si budu muset poslechnout ještě někdy jindy.
Rozhodně ale platí, že československá scéna nespí, neustrnula v dřevním metalu, vyvíjí se a umí být zatraceně dobrá. Kdo přišel do Fatalu, nemusel fňukat, že nevidí velkou vikingskou show, která se odehrávala o kousek dál a mohl v klidu konstatovat, že to byl hodně vydařený večer.
