Červen je tady a festivalová sezóna může být oficiálně pokládána za zahájenou. Vydala jsem se tedy již po čtvrté na plzeňský Metalfest Open Air.
Program letos sliboval několik velkých a zajímavých jmen a rozhodně bylo na co se těšit. Lochotínský amfiteátr pro mě vždy představuje příjemné prostředí s pohodlným zázemím, kde i trpaslíci mají to štěstí, že díky uspořádání hlediště vidí na pódium.
První koncert, který jsem měla možnost zhlédnout, byl v podání Primal Fear, německých powermetalistů, kteří na scéně působí již 20 let. Předvedli skvělou show a dostali mě tak do správné festivalové nálady. Spolu s Gotthard nás připravili na následující smršť v podání Airbourne. Vydali ze sebe maximum a i přes panující vysoké teploty se jim podařilo obecenstvo pořádně rozhýbat.
Hlavními hvězdami pátečního večera byli Hammerfall. Vystoupení švédských kladivářů jsem měla možnost vidět již před dvěma lety na Masters of Rock, kde mělo skvělou atmosféru. Tentokrát se ale hudebníci překonali a předvedli ještě lepší výkon. Setlist byl sestavený výborně, takže si na chuť přišli jak dlouholetí fandové, tak ti, kteří si poslechnou raději novější alba.
Zazněly skladby jako „Hector‚s Hymn“, „Hearts on Fire“ nebo tradiční „Let the Hammer Fall“. K jejich koncertu nemám jedinou věc, kterou bych mohla vytknout.
Byl to skvělý den a výborné zahájení festivalu.
V sobotu jsem svůj setlist začala The Unity, kapelou, která vznikla teprve nedávno. Dva členové jsou původně z Gamma Ray, a tak jsem byla zvědavá, co nám tato banda přinese. Se zájmem jsem si tedy poslechla jejich vystoupení a dočkala jsem se kvalitní dávky metalu.
Hned po The Unity následoval koncert řeckých Septicflesh, kteří předvedli jako vždy impozantní show. Osobně si na jejich kombinaci symfonických prvků spolu s death a black metalem velmi potrpím a tentokrát jsem byla velmi potěšena, jelikož i zvukaři se povedlo vše vyladit tak, že každý prvek vyzněl, jak měl.
Jediná věc, která mě na koncertu naštvala (a ne vinou Septicflesh), byl čas jejich vystoupení. V programu byli totiž zařazeni na třetí hodinu, a to před Citron. Nechci nějak znehodnocovat jakoukoliv hudbu, ale rozhodně bych Septicflesh dala až PO Citronech. A nebyla jsem jediná toho názoru – bylo to šlápnutí vedle.
Dále jsem tedy vyrazila na Ensiferum. Teplota ale opět dosáhla nepříjemných výšek, a tak jsem zůstala sedět ve stínu a vyslechla si jejich hudbu zpovzdálí. Dostalo se mi pořádné porce finského metalu a mé folkařské já bylo také naprosto spokojené.
Zvědavá jsem byla, s čím letos přijdou Amaranthe. Jejich prvotní výtvory zněly originálně a zajímavě. S poslední deskou se ale trochu odkolonili od své minulé cesty a nevěděla jsem, co čekat. Také prošli personálními změnami, při kterých je opustil i zpěvák čistých vokálů, za kterého měli nyní náhradu. Změna to ale byla opravdu citelná a hlasy se dle mého názoru tloukly. Vystupování zpěvačky Elize Ryd na mě také příliš kladně nepůsobilo. Zejména hozením červeného ručníku, jímž se utřela, do obecenstva. Bylo to tedy pro mě vcelku zklamání.
Velká očekávání jsem také měla ohledně hlavního sobotního koncertu, a to Tarji. Vystoupení bylo prezentováno jako velmi speciální a jako velký boom. Nešlo se tedy netěšit.
Hned na začátek by ale nebylo od věci říct, že na autogramiádu Tarja dorazila o půl hodiny později. Jak se následně ukázalo, bylo to nejspíš proto, že Tarja podepisovala auto a byla u toho i TV Prima… (Zajímavé, když Prima Zoom nás před nedávnem tak pěkně popsala, že?) Každopádně takovéto chování považuji za nekorektní vůči fanouškům. Dlouhá fronta na autogramy, ve které se několik hodin v sobotním vedru tísnily i děti, si to fakt nezasloužila.
Ze samotného koncertu mám lehce smíšené pocity. Začátek byl dobrý, pak ale nastalo dlouhé hluché místo, kdy kapela vytvořila provizorní „orchestr“ a hrálo se chvíli bez elektrických kytar. Bylo to ucourané a hluché. Operní Tarja vystoupila již mnohokrát a troufám si říct, že jsme si tentokrát přišli poslechnout její metalovou tvář.
Po onom hluchém místě jsme se na pódiu konečně dočkali i Sharon Den Adel. Zazněla skladba od Within Temptation „Sparkling Angel“, pak Tarjina „I Walk Alone“ a konečně i „Paradise (What About Us?)“. Jakmile skladba dozněla, Sharon opustila pódium a spolu s ní začali opouštět svá místa i fanoušci. Zbylá polovina koncertu byla tedy o část publika chudší.
Druhá polovina koncertu byla výrazně lepší a měla energii, ale cosi tomu přesto chybělo. Doprovodná kapela byla nevýrazná a působila uměle. Očekávala jsem víc.
Zpětně bych tedy sobotu ohodnotila jako nejslabší den festivalu.
Neděle byla pro mne jednoznačně nejsilnější den s naprosto výborným line-upem.
Ovšem ještě než jsem se dostala na první koncert, přehnala se velká průtrž mračen a celý Metalfest lehce spláchla. Na druhou stranu to ale bylo příjemné osvěžení a po zbytek dne nebylo tak úmorné horko.
I přes stálé poprchávání jsem se vydala na koncert kapely Dr. Living Dead. Účast na jejich koncertě i přes počáteční nečas byla daleko větší, než jsem čekala, a jakmile začali hrát, pochopila jsem proč. Skvělá dávka crossoveru spolu s energickým a vtipným představením opravdu stála i za to, lehce zmoknout.
Musím zmínit, že jsem po jejich představení zašla na autogramiádu, a jsou to moc prima chlapíci, které hudba a komunikace s fanoušky baví, čehož si velmi cením.
Orden Ogan pak započali finální hvězdnou šňůru koncertů až do samého konce festivalu. Němečtí powermetalisté zrají jako víno a rok od roku zní jejich hudba líp. Zahráli i zbrusu nový song „Gunman“ a sklidili od publika velmi vřelé ovace. (Detail, který mě na jejich koncertě pobavil, byly zpěvákovy bílé tenisky, které značně kontrastovaly s černým kostýmem.)
Hotové peklo se rozproudilo při koncertu Avatar. Nevím proč, ale dřív mi tato banda unikala a nikdy jsem jim nevěnovala přílišnou pozornost. Byla to chyba, protože jejich nasazení bylo neuvěřitelné a hudba kolosální a chytlavá. Vše bylo doplněno o nápadité kostýmy a neotřelé vystupování, díky čemuž bych jejich koncert označila za nejlepší z celého festivalu.
Korpiklaani vyhlíželo mnoho fanoušků a netrpělivě čekali na jejich vystoupení. V kotli a na dolních lavičkách bylo plno. Kdo by si nechtěl poslechnout slavné „Beer Beer“?
Pilo se, užívalo se hudby a panovala úžasná atmosféra. Ani u Korpíků nemám nic, co bych vytkla, při žádném koncertu kotel nevařil tak vydatně a rychle a počet těl, který se nad ním přemisťoval, trhal rekordy a zaměstnával ochranku, která zdatně pomáhala, aby nikdo nepřišel k úhoně.
Poslední koncert patřil Maxovi a Igorovi Cavalerovým a jejich Return to Roots. Jediné, co můžu říct, je , že v úvodu zazněla skladba „Roots, Bloody Roots“, pak jsem se musela vydat na cestu domů a velmi mě mrzelo, že jsem nemohla v nádherné atmosféře setrvat až do úplného konce.
Byl to skvělý ročník, dokonce bych jej označila za nejzdařilejší z těch, které jsem zatím navštívila. Organizace byla zvládnutá dobře a zvuk se letos obzvlášť povedl.
Díky tomu, že je Metalfest menší než další velké letní festivaly, panuje na něm vždy velmi příjemná atmosféra se skvělými lidmi, která byla letos ještě vydařenější než obvykle. Také si na Metalfestu cením rozličnosti žánrů. Vždy tu je od každého kousek, takže si na své přijdou milovníci death metalu, folku, poweru a mnoha dalších žánrů. Proto se na Metalfest rozhodně vydám i příští rok, abych tradici tohoto festivalu podporovala.
