Co by člověk neudělal pro doom metal. Třeba jel čtrnáct hodin přes noc do německého Marburgu, skoro nespal, mrznul na nádraží v Regensburgu a pak se vracel devět hodin zpátky do Prahy, ve zcela vyčerpaném a destruovaném stavu. Na druhou stranu, slyšet špičkový doom metal z faerských ostrovů, hudbu, ze které na vás prší, hudbu, ze které vás mrazí a která pronikne až do morku kostí, to stojí za trochu nepohodlí.
Třetího února se na svém evropském turné po boku německých atmosférických post black metalistů Downfall of Gaia měli objevit i fenomenální Hamferð, doomová kapela z faerských ostrovů. Tahle nezvyklá a podivuhodná záležitost mě fascinuje už dlouho a kromě toho, naše vynikající redaktorka Katja Gessner, jejíž fotografie pravidelně vídáte v Obscuru, žije právě v Marburgu. Proč tedy nespojit příjemné s užitečným?
Nebudu líčit celou šílenou cestu do Německa, ani ten pach Burger King na nádraží v Regensburgu, jde o nepřenosnou zkušenost, která se s ohlédnutím zdá trochu jako mrazivá halucinace. Ale když autobus projížděl chladnou německou krajinou, která byla směrem k Marburgu pěknější a pěknější, začínala jsem se pozvolna těšit.
Těšení se vyplatilo. Zaprvé, setkání s Katjou, která je tak skvělá, jako její fotografie a tak nadšená do metalu, že jsem se nestačila divit. Stejně postižení lidé se potkávají dost rádi. Zadruhé, Marburg…něco mezi Bradavicemi, filmy Terryho Gilliama a podivným snem na motivy pohádek bratří Grimmů. Hrázděné domy, neuvěřitelně romantický hrad na červené skále, zarámovaný modrou oblohou, křivolakost uliček a taky moderní, výborně zařízený a zvukově hodně nadstandardní klub Kulturzentrum KFZ. Prostor, o kterém si občas můžeme nechat zdát.
Hlavním tahounem koncertu, na kterém vystupovaly tři kapely, měli být domácí Dawnfall of Gaia, atmosférický post black, který v roce 2016 zaujal albem „Atrophy“. Album jsem slyšela a byla na Dawnfall velice zvědavá. Ale popravdě, očekávání bylo o něco větší, než samotný zážitek.
Hodně jsem se snažila kapele na stagi fandit. Mám to tak vždycky. Nevyžívám se ve špatných výkonech hudebníků, nesleduji přezíravě chyby a nechci být kritik za každou cenu. Obvykle se snažím muziku si zatraceně užít a souznít s tím, kdo přede mnou stojí. Bohužel se mi to s Dawnfall nepodařilo.
Možná měla kapela jen výjimečně špatný den, ale koncert se příliš nepovedl, i když publikum bylo skvělé a atmosféra výtečná. Nechci hned vylívat vaničku i s dítětem, Dawnfall jistě umí podat lepší výkon, ale pro ten večer byl především výkon frontmana poměrně smutnou záležitostí pro moje uši. Chápu, že u screamu se hlasová indispozice může projevit všelijak, ale bohužel se celý výkon frontmana nepodařil ani rytmicky a já nakonec trpěla směsí trapnosti, lítosti a netrpělivosti, při které jsem si přála, aby kapela zachránila zpěváka tím, že celý koncert dohraje instrumentálně. Doufám, že Dawnfall of Gaia uvidím příště v mnohem lepší kondici.
Když nastupovali Hamferð, byla jsem už unavená a značně podrážděná z předchozí porce hudby. Vlastně už jsem ani neměla náladu poslouchat nic víc. Chtělo se mi spát, potřebovala jsem se posadit a vydechnout. To už se na stagi připravovali Faeřané a já je vnímala jen rozmlžené a z dálky.
Hamferð byli hosté. A člověk většinou hostující kapele nevěnuje takovou pozornost jako headlinerovi. Já čekala právě na hosty, kteří mě nezastihli v dobré náladě. Být to v Praze, asi bych na své oblíbené faerské doomaře ani nečekala a odešla prostě spát, protože jsem trpěla obavou, že jejich vystoupení dopadne také špatně.
Ale od prvních tónů jsem zapomněla na nepohodlí, únavu, zklamání i špatnou náladu. Protože prostor naplnil ten nejluxusnější doom, jaký znám. Ano, od prvních tónů. Protože Hamferð nejsou jen fenomenální hlas Jóna Aldary, Hamferð jsou zvukově skvělí, silní, nápadní, odlišní a nenapodobitelní. Z pohádky bratří Grimmů, ve které mě sežral a strávil vlk jsem se ocitla v temných faerských legendách, zpívaných s brilancí, která dalece předčila i nahrávky.
Pomalá, srdcervoucí hudba nadčasových kvalit. Všechno dokonale vyvážené. Emocionalita vyšponovaná nad míru bolesti. Pro člověka, který miluje doom, je tohle nepřetržitý orgasmus. Navíc, ten fascinující jazyk, u kterého mám vždycky pocit, že neobsahuje žádné souhlásky a že to snad ani není jazyk, ale systém rafinovaných tónů, přímo určených pro hudební použití. Velice elegantní kytary, jejichž dlouhé, těžké riffy kloužou po stěnách mozku. Přesné bicí, nádherné, mnohavrstevné klávesové party.
Hamferð. Bylo to fascinující. Jako nějaká podivuhodná bohoslužba, v níž obřadník zastupoval moc božstva, o kterém nic nevíme. Bylo to hutné a kruté, nádherné a silné. Na nějakou dobu jsem visela v extatickém stavu tisíc mil nad mořem a sledovala vzdálenou linii faerských ostrovů. Potom všechno skončilo a můj organismus tak trochu zkolaboval únavou. Droga Hamferð účinkovala přesně po dobu koncertu. A i když se potom dostavilo znovu vyčerpání, byla jsem si jistá, že to byl jeden z emocionálně nejsilnějších hudebních zážitků mého života.
Musím se omluvit domácím posthardcorovým Yanos. Po tak silném zážitku už jsem opravdu nemohla pojmout nic dalšího a tiše pospávala v předsálí. Takže od hodnocení výkonu poslední kapely raději nenápadně ustoupím.
Je mi líto, že Hamferð neúčinkovali u nás, na druhou stranu, nejsme zemí, kde by velké množství fanoušků ocenilo doom a navíc tu Hamferð zná opravdu málokdo. Doufám, že tenhle fenomén najde své posluchače i v České republice, protože bych rozhodně ráda znovu viděla a hlavně slyšela jejich živý koncert. Tímto jim děkuji za neskutečný zážitek. A stejně veliký dík patří naší milé redaktorce Katje Gessner i všem jejím báječným přátelům. Cesta do Marburgu rozhodně nebyla marná.
Images: ©Katja Gessner, miklaras
