Když jsem tramvají dorazila do Chmelnice a vystoupila do šedivý a propršený pražský náruči, blesklo mi hlavou, že aspoň ten koncert by mi mohl zvednout náladu a hlavně mě zahřát, protože tenhle line-up budou tvořit převážně kapely ze slunnýho Řecka. Raději jsem to vzala s předstihem, hrozilo totiž, že fronta na vstup se bude táhnout až ven a pomalu tomu tak i bylo. Naštěstí to šlo kvapem, takže za chvíli už jsem byla v klubu, kde svou zvukovku zrovna dokončovala první kapela tohoto večera, Self-Hatred.
Tuzemská kapela, která nám předvedla songy z prozatím jediného alba „Theia“ z roku 2016, se postarala o velice pomalý rozjezd. Chápu sice, že se od atmosférického doom metalu nedá čekat zběsilý házení hlavou a nedejbohům moshpit, ale možná to byl záměr. Taková menší ukolébavka a naladění na dnešní helénskou temnotu. Musím zmínit velmi dobrý ozvučení, protože v tomhle žánru je to dost potřeba –procítěný zpěvákův growl provázený pomalejšími kytarovými riffy a občasný zatřísknutí do bicích musí bejt dobře slyšet. Takže z toho všeho vyplývá, že ano, atmospheric doom metal mám v oblibě, ale asi jen na poslech doma. Jako první kapela večera to nebyl dle mého názoru moc dobrej nápad, spíš bych je v line-upu přesunula do poloviny. Přesto si ale, co se týče kvality, nestěžuju. Zaujala mě i image kapely – např. klávesák jako anonymní týpek v černobílý masce s nasazenou kapucí či zpěvák v obleku, jako by si zrovna odběhl z teambuildingu na metalovej koncert. I za to mají Self-Hatred palec nahoru, protože na kapelu se musí dát i koukat, že jo! 😀
Napodruhý už to začalo pomalu vřít. Našinci Mallephyr už tomu dali více šťávy a pokud zde byli po první kapele nějací pospávající a tiše postávající, tak teď sebou museli škubnout a začít se hejbat. Headbangujících už bylo víc než dost a kapela předvedla brutální výkon. Samotný jejich počin „Assailing the Holy“ se skvěle poslouchá jak v klidu, tak na takovýchto akcích. Řezání do kytar bylo ostřejší než kdejaký nůž a growl svolával všechnu temnotu. Mallephyr si s hudbou umí dost dobře vyhrát, všechno do sebe zapadá, nikde nejsou hluchý místa a pořád vás to nutí poslouchat a zabrat se do toho. Oni vám nedovolí vydechnout a právě v tomhle duchu se neslo celý vystoupení týhle party z Rokycan. Jak předchozí Self-Hatred, tak i Mallephyr mají zatím vydanou jen jednu desku, taktéž z roku 2016. Ale jejich tvorbu budu dál sledovat, protože jejich výkon byl totální výbuch a nechtěla jsem, aby to jen tak skončilo.
A pak už začal slíbenej řeckej line-up, kterej začali Hail Spirit Noir. Ovšem než nám představili svou tvorbu za posledních 5 let, kdy vydali tři alba (Pneuma, Oi Magoi a Mayhem in Blue), museli jsme delší dobu čekat kvůli neshodám v ozvučení. Zvukovka trvala asi půl hodiny a po chvíli už začalo bejt publikum značně rozrušený, jako „kdy už začnou“. Ale pak už stačilo doladit pár detailů a všichni se hodili do klidu, protože už samotnej opening zněl fakt zajímavě. Doslova to člověka přeneslo do úplně jiný dimenze, vystřelilo ho do jiný galaxie a musím uznat, že to byl sakra zážitek. Přiznávám, že zbožňuju specifický hlasy. A zpěvák s ním uměl tak neuvěřitelně pracovat, až mi spadla dolní čelist někam do jádra Země. Navíc, nejednalo se jenom o growl, ale i o čistej vokál, kterej myšlenku songu vůbec nenarušoval, naopak. Však se taky nejednalo jen o čistej metal, ale šlo o spojení psychedelic rocku, black a progressive metalu. Naše uši se tak mohly nadopovat songy, jako např. „Satan is Time“, „Riders to Utopia“, nebo „Mayhem in Blue“. Bezkonkurenční souhra kláves (zvuky varhan a kosmických zvuků jako z 80. let), doplněná líbivým zvukem kytar a úderných nerušivých bicích byla doslova exotikou pro slechy a mysl.
Pak přišlo dalších asi 25 minut zvukové zkoušky předposlední kapely večera, Acherontas. Pár pomocníků začalo na podiu stavět oltář, jehož součástí byly fakt působivý lebky a asi šest černých svícnů, takže se odhadovalo, že se bude konat nějaká satanská mše. Tohle všechno bylo podtrhnuto sladkou vůní kadidla. Postupně jsem se dostávala do předních řad, tím pádem jsem viděla (a v tomhle případě i cejtila) vše. Členové si dali s příchodem na pódium fakt na čas a my si už si začali dělat srandu z toho, že čekaj, až svíce komplet dohoří. Ale nebylo tomu tak a za chvíli přišli drsný řečtí metalisti ve svý celý hrůze (kráse by bylo zavádějící). Šátky přes papule a horko v kotli, to je vše, co k tomu můžu říct, protože jsem se nudila. Mrzí mě, že to takhle musím říct, snažila jsem se tam najít jediný song, který by mě bavil, ale přišla akorát další a další uspávačka a já si říkala, kdy už to skončí … Hudba pomalá, bez energie, čekala jsem, kdy se to rozjede, ale žel bohům, tentokrát došlo na druhý odpočinek, jako u první vystupující kapely. Možná mě už zmohla únava, protože akce probíhala už přes pět hodin a poslední, co jsem chtěla, byla pomalá black metalová kapela. Snad nebudu ukamenována.
Celou Helénskou temnotu uzavírala hlavní kapela večera, Rotting Christ. A to by samozřejmě probudilo i mrtvýho, protože kapela si pro Českou Republiku připravila speciální setlist tvořený zčásti z tý nejstarší tvorby z alba „Thy Mighty Contract“. A jak víme, žánrová tvorba kapely se postupem času měnila, proto to probuzení mrtvýho. Neudělala jsem dobře, když jsem se dostala dopředu mezi fanoušky žhavé na moshpit, takže se svými pětačtyřiceti kily jsem musela sakra daleko od běsnících namakaných a hyperaktivních jedinců. I přesto si moje vlasy zavlály v rytmu Rotting Christ nabitých energií od hlavy až k patě. A samozřejmě aby i vyznavači nejnovější tvorby týhle kapely nebyli zklamáni, došlo i na kousky z desky Rituals, takže si každý přišel na svý. Nezůstala jsem ale na posledních pár songů, protože jsem pospíchala na tramvaj, čehož teď fakt lituju, takže jsem si ještě narychlo koupila mikinu „Hnijícího Krista“ a běžela jsem. Ale i tak si myslím, že šlo o velkej hudební zážitek. A hlavně nezapomenutelnej.
Takže celkový hodnocení? Hodně povedená akce, i když pár much by se najít dalo. Přesto ale obrovský dík organizátorům z Metalgate, fanouškům, kteří doslova přetékali výbornou náladou, zvukařům a kapelám, které se postaraly o nezapomenutelnou cestu do řeckých tajů.
Fotografie: Já – ale musím se omluvit za kvalitu fotek, moje kalkulačka si nerozumí s chmelnickými světly.
Úvodní obrázek: facebook.com/events
S hodnocením bych souhlasil.. ta předposlední kapela byla fakt hrozná. Rotting Christ mě albem Rituals nadchli, takže jsem měl radost z několika skvělých kousků naživo.
Přesně tak, byla jsem ráda, že zahráli i nejnovější kousky a ne jenom starší tvorbu, jak původně slibovali. Ty Acherontas mě docela mrzí, protože si je třeba v klidu poslechnu ráda, ale asi to naživo není nic pro mě.