Měla jsem tu čest a setkala jsem se s Petrem Polákem, frontmanem Vintage Wine. Sedli jsme si do kavárny, kde ochotně zodpověděl pár mých zvídavých otázek.

Arnion: Jak jste se dali jako VW dohromady? Četla jsem, že nějaké základy byly u Neon Black?

Petr: Ano, Neon Black byla taková ostudná folková kapela, ke které mám krásné vzpomínky na skvělou společnost a strašnou muziku. Potom jsme chtěli přitvrdit. Inspirovali jsme se hodně kapelou Skyclad a podobně. Koketovali jsme i s folk metalem a folk rockem. Na to vlastně navazuje i náš název Vintage Wine, protože to byla deska od Skyclad, která v té době vyšla. Pak jsme se scházeli tady, v kavárně Cabinet, a dělali jsme jam sessions. Každý pátek byla improvizačka pro zvané a tam jsme si už nenápadně vybírali, s kým chceme hrát a s kým ne. Tak se dala dohromady sestava, která se vylučovací metodou úplně obměnila. Takže já a bubeník jsme jediní původní. Každý pak přišel do kapely s něčím – tenhle hrával jazz, tenhle rock, tenhle nic, ale prý dobře posiluje.

A: Ty hraješ na mandolínu, jak ses k ní vůbec dostal?

P: Jo, to je celý docela vtipný. Já jsem vlastně dvacet let baskytarista, a když jsme dávali dohromady Vintage Wine, což měla být původně kapela pro vtip, svou hlavní bandu jsem měl s basou. To nakonec ale dopadlo jinak, protože kapela s basou šla do háje a Vintage Wine nahoru. A já jsem zjistil, že při zpěvu se hrozně blbě frontmanuje s basou. Musíš totiž skákat po pódiu a zpěv se frázuje jinak než basová linka. Takže, kytaristu už jsem měl… A nástroj, který se hodil, byla mandolína. A mondolíňáci jsou ze mě hrozně nešťastný, protože ji hraju hodně kytarově. A ještě navíc díky tomu, jak ji zapojujeme napřímo, tak to zní jako nasraná vosa, protože je to takový jedovatý.
Začalo to jako z nouze ctnost a až potom jsem objevil, že ji mám vlastně rád.

A: Kde se dá vůbec taková mandolína sehnat?

P: Dá se koupit v hudebninách, ale strašně špatně, protože nejsou vůbec k dostání ozvučený mandolíny. A když, tak jsou to jen takový ty renesanční s kudrlinkami, umělecký nástroje, no ale já potřebuju něco, s čím se dá říznout.

A: Musím říct, že máte v kapele úžasnou energii. Ty mi tam připadáš jako hlavní element energie, je to tak?

P: Jo, já a bubeník, on ale většinou není moc vidět, ale jinak je to prostě poskakující pérko. Jinak se v kapele mísí takový to velký kamarádství a zároveň velká ponorka. Takže tam jsou ty vztahy takový složitý.

A: Ale funguje…?

P: No jasně, protože ona nasranost člověka inspiruje úplně stejně jako pohoda. Ale to bude asi stejný všude. Když s někým musíš sedět šest hodin celý léto v autě, tak se buď zkousnete a sednete si, nebo na sebe skřípete zuby na pódiu.

A: Pak by mě zajímalo, jak to máte s přezdívkami? Všichni v kapele mají přezdívku, ale ty jako jediný ne, proč?

P: No, já jsem si žádnou nevysloužil. Jakub – Jayne je jasnej, tam je odkaz na Firefly, protože má jeho ksicht, jeho postavu a jeho vystupování. Martin nemá přezdívku, je Martin Marek Menšík, protože je jako jedinej biřmovanej, to znamená, že jeden z nejzvrhlejších rockerů naší kapely je vlastně největší katolík. Teda, není, ale má to zázemí. Pavel Pšenička Pšenda, tam je ta cesta vcelku jasná. No a Rybíz, ten tu přezdívku dostal, protože byl nejmladší. Já přezdívku nemám, protože jsem frontman a protože tak strašlivý slovo zatím nikdo nevymyslel.
Chtěl bych nějakou, musí to být hezký, být známý pod svým fiktivním jménem. Teď jsem málem v létě se zlomenou nohou přišel k přezdívce Kriplík, ale nechytlo se to.

A: Jak došlo k tomu, že jste začali hrát thrashfolk? Velkou část v něm zaujímá i punk, je to tak?

P: No, od toho se vlastně taky snažíme dostat. Teda, teď myslím od punku jako hudebního žánru, čímž myslím to, co se rozumí pod slovem punk převážně tady u nás – frázování na druhou a jednoduchý melodie. Pro mě punk vždycky znamenal spíš Iggyho Popa a podobně. Ale není punk jako punk, o tom bychom mohli debatovat ještě hodně dlouho. Nicméně, jak už jsem říkal, každý přinesl svůj žánr a všichni jsme měli vztah k téhle muzice. Jak ke keltský, tak k rockový a bluesový.
Já jsem jezdil hrát s bráchou hodně do Irska, tam člověk tímhle nasáknul hodně. No a říkám, je to hodně vlivů, každou písničku se snažíme udělat trochu jinak, jak nás zrovna napadne. A když tomu říkáme thrashfolk, je to tak protichůdný žánr, že se nám pod to vejde cokoli. Protože je strašná škoda, když se kapela sváže škatulkou.

A: Kam se chcete po albu Thrashfolk posunout a co chystáte?

P: O tom už jsme se bavili mimo éter. V podstatě, když jsme začali dělat mísení keltský muziky s rockem, tak to bylo hodně skotských a irských tradicionálů. Pak jsme zjistili, že máme blíž spíš k těm Gogol Bordello a podobně. Takže posun do vlastní tvorby. A teď zjišťujeme, že si necháme už jenom kilty, protože nás uhlazený Skotsko a Irsko taky nějak nebaví a hrajou ho všichni. Takže to budeme směřovat do původních keltských pohanů a přitvrdíme a zůstaneme akustický. Zatím se nám nástroje ještě nerozsypávají, chodí do servisu každý měsíc, a taky chceme zjistit, co všechno ještě vydrží.

A: Takže třeba přidání elektrické kytary neplánujete?

P: Na hostování se jí nebráním, ale asi bych byl hodně opatrný, co to udělá se zvukem. Protože ten zvuk je velice specifický, všechny nástroje jdou přímo do linky a řežou se nemilosrdně. No a uvidíme, bubeník je nadšený stavitel nástrojů, takže možná vyrobí ještě niněru. To jsem fakt zvědavej, co mu z toho vyleze… Ale rozhodně plánujeme posun k tvrdší muzice, a pohanštější, a do vlastní tvorby.

A: Na kdy plánujete novou desku?

P: Když všechno půjde ideálně, tak na jaro, což samozřejmě nikdy nejde, ale uvidíme.

A: Kam byste se chtěli dostat?

P: Bude to znít neskromně, ale vlastně, co nejdál to půjde. Protože, konec konců, kapela, která si určí limit, tak tu nic nežene dál. Takže vždycky, když něčeho dosáhneme, tak říkám: „A chceme dál, pojďme se teďka zamyslet, jak to pošoupnout.“
Protože když to člověk myslí vážně, tak musí mířit vysoko. Žádná z kapel, co to kdy někam dotáhla, si neříkala, že tohle nám stačí. Zase musí být člověk realista a musíme chodit do práce a platit složenky. Muzika nás zatím opravdu ještě neživí. Muzika nám platí výdaje, je to příjemná brigáda, ale nestačí to. Jako další krok by bylo třeba hezké začít se tou muzikou živit. To by bylo moc fajn.

A: Tohle už jsme taky nakousli trochu předtím – jak je to s nahráváním ve studiu?

P: S nahráváním ve studiu je to těžký. Prošli jsme už čtyřmi nahráváními, každý bylo jiný. První, to je sběratelská záležitost, v podstatě nedohledatelný. To bylo samonákladem, byl to singl a jmenoval se Dead Man’s Reel. To jsme nevěděli, co budeme dělat. Produkční nás vedl za ručičku a my jsme byli vůbec rádi, že jsme něco nahráli a že to bylo slyšet. To nás hodně nadchlo. Za pár let jsme se vrhli na druhou desku, to bylo Drums and Guns. Tam jsme nahrávali postupně každý nástroj zvlášť a zjistili jsme, že se nám sice líbil zvuk, ale vytratil se z toho veškerý život a nebyla to věc, která by nám sedla. Pak jsme se vydali nahrávat singl Selection of Grapes. Tam byl zase trochu jiný styl muziky i produkce. A taky všechno špatně. Nesedlo nám to. Nahrávali jsme zase stopu po stopě a experimentovali jsme se zvukem. Po cimrmanovsku jsme zjistili, že „tudy ne, přátelé“.
No a Thrashfolk jsme nahrávali napůl živě. Takže rytmika se nahrávala živě, basa s bicíma se snímala najednou a zbytek kapely hrál taky, jenom v jiný místnosti do sluchátek. A tam jsme zjistili, že to, co udržuje ten život, jsou drobný chyby a odchylky. Například to, že bubeník zrychlí v každém refrénu a spolu s ním zrychlí i celá kapela. A jsou to právě ty drobný chybky, který tomu dodávají to, že to celý dýchá. Na Thrashfolku se nám už líbí ta energie, ale zase se nám nelíbí to, co jsme udělali se zvukem, protože jsme zkusili jiný způsob míchání. A příště to zase chceme udělat trochu jinak. Takže teď, až bude nová deska, která má už i název, tak tam se vrhneme zase na trochu jiný způsob nahrávání a budeme trochu experimentovat. Máme štěstí na produkčního, který si s tím hraje spolu s námi.
Je to hrozná alchymie, každý to nahrávání je jiný, vždycky zjistíme, kudy jo a kudy ne, ale ještě jsme nenašli tu ideální cestu. Tak doufám, že brzo najdeme něco nového.

A: Další otázka je spíš na odlehčení – nejoblíbenější pití na koncertě?

P: Whisky. A mohl bych být dokonce i konkrétnější. Kdo přinese kapele desítkovýho Laphroaiga, bude navždy náš přítel. Až se nám opět zaostří vidění… Ale všeobecně whiska a pivo. Ideální před hraním se stále přesnou artikulací jsou tři piva a dva panáky, jak jsme zjistili limit dlouhým zkoumáním, jestli je lepší hrát střízlivej, nebo opilej.  Člověk nemá opici a na pódiu stejně vystřízliví hrozně rychle, protože to vyskáče.

A: A co jinak děláte ve volném čase? Jestli nějaký máte?

P: Tak abych to shrnul. Je to hodně různorodý. Náš kytarista je trenér, osobní. Hodně teda jede fitko a podobně. Houslista zvučí u filmu, absolvoval FAMU. Martin, kromě toho, že staví nástroje, tak se mnou vymetá všechny jam sessiony a jeho koníčkem je obecně muzika. Basák, no, rád jezdí do přírody a žije spokojeně s tím, že cvičí slepecké psy a stará se o ještěrku a svoji dívku. No a já dělám ve FotoLabu, moderuju na Beatu a vymetám koncerty, a pak taky takový ty věci jako je psaní a kreslení – obojí strašně neúspěšně, ale hrozně rád. A hodně taky cestuju ven a do přírody.

A: Pak je tu jedna věc, která mě hodně zajímá – Jak jste se vůbec dostali na Óčko a proč zrovna tam?

P: Tak to mě zajímá taky. Nabídka z Óčka prostě přišla, přišel s tím houslista, že nás tam chtějí. Tak jsem řekl – tak jo, jdeme. A byla to hrozná sranda, protože paní moderátorka s náma evidentně měla plný ruce práce. A mám pocit, že dostala víc, než o co si žádala. Byl to pořad rozdělený na víc půlek než na standardní dvě. Na druhou stranu měl kytarista konečně možnost vystrčit zadek na největší publikum, co kdy měl. Což je nabídka, která se neodmítá. Ale nevím, jak na nás přišli ani jak si nás vybrali. Ale strašně mě potěšilo, že nás objevili a že si náš našli.

A: Předskakovali jste Uriah Heep, jaké to bylo?

P: Byl to splněný sen, byla to výborná možnost vyzkoušet si velký pódium a profesionalitu. Protože najednou člověk může uběhnout deset metrů, místo toho, aby uběhl půl metru a vrazil do bubeníka. Velký světla, velký publikum, to je úžasný zážitek. Zase úplně jiný druh adrenalinu. A taky jsme pak v Ostravě předskakovali naší druhé oblíbené kapele, a to Wolfe Tones. A to bylo taky bezvadný. Tam jsem zjistil, že sedmdesátiletý dědouškové ve folkový muzice pařej úplně stejně jako rockeři, jenom v jiným ročníku a jiným stylu. A byla to taky velká jízda.

A: Co máte radši, malé koncerty, nebo velká pódia?

P: Milujeme malý koncerty, milujeme klubový koncerty a milujeme fesťáky i haly. Když hrajete v hospodě, vyloženě přátelská akce, hodně se hází fóry a velkou část publika člověk zná a bavíme se s kamarády. Je to na pohodu a improvizuje se. Hrají se věci, který se normálně nehrají, a je to super. Kluby jsou taky super. Protože z těch koneckonců vycházíme a tvoří velký procento našeho hraní. A je to takový kompromis. Je to koncert, který má pravidla klasických koncertů, má dramaturgii, ale přitom vidíš do ksichtu lidem, pro který hraješ. Takže si člověk opět může dovolit s publikem komunikovat. Myslím si, že v klubu umíme s lidmi pracovat nejlíp. Hrajeme třeba každý měsíc na Vagonu, takže to už je hodně zavedená scéna. Takže když má člověk ještě domácí půdu, tak se cítí jistě a pohodlně. A když jsou festy, to je zase jiný adrenalin, velký pódium, všechno utíká hrozně rychle a člověka to tak napumpuje, že se zase baví jinak a užívá si to. Když byla možnost dostat se do haly, tak to už člověka pohltí, tam zas není jediný obrazový vjem. A baví nás to všechno. Všechno má to svoje.

A: Otázka na závěr – Kde vás můžeme v budoucnu vidět a kam byste nás pozvali?

P: Určitě vás pozvu do Prahy do Vagonu, tam hrajeme každý měsíc. Teď tam budeme první úterý v prosinci s Hakka Muggies.  Můžeme se vidět na keltských festech, to znamená na Skotských hrách a  Keltské noci na Plumlově. Nebo taky třeba na Lughnasadu v Nasavrkách, tam se těšíme moc. Jinak jezdíme i do zahraničí, pojedeme zase do Německa a do Rakouska, projeli jsme i metalový fesťáky v Rakousku, měli jsme tour v Anglii…  Takže rádi bychom se dostali na další takový štace. A rádi bychom pronikli pořádně na naši českou rock-metalovou scénu. Uvidíme, kam to půjde a kam nás zanese nová deska. Jsem sám zvědavý. Ale Skotské hry, Plumlov a Nasavrky můžu už teď slíbit.

A: Na koncerty se těšíme a mockrát děkujeme za čas, který jsi věnoval tomuto rozhovoru.

thrashfolk

 

O autorovi

Odběr
Upozornit na
guest

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

0 Komentáře
Inline Feedbacks
Všechny vaše komentáře
0
Moc by nás zajímalo co si o tomto článku myslíte, napište komentář!x
()
x