„Nové album SHAPE OF DESPAIR je smutný, ale krásný sen, do kterého se budete chtít neustále vracet, utíkat tam z reality. Kapela pokořila svoji diskografii, stvořila veledílo hodné respektu a uznání, doom metalová scéna by se měla poklonit finským badatlům temných zákoutí lidské mysli, kteří alespoň pro mě vydali album roku.“
Představte si, že se topíte v chladném jezeře, jediné, co ozařuje hladinu, je měsíční záře, jež působí snovým
dojmem. Klesáte pod hladinu a vidíte krásný svět pod vodou, který v měsíčním svitu dýchá bělavou aurou. Klesáte a klesáte a celý život vám běží před očima. Hledíte na hladinu, na které plavou jen podzimní listy, utržené ze stromů ledovým větrem. Cítíte smutek, žal vám sžírá srdce, ale strach se rázem mění v klid a usmíření se s tím, co si na vás osud přichystal. Podobně krásné a smutné pocity budete mít při vstřebávání snových měsíčních melodických linií, pocházejících z temnoty lidské duše. SHAPE OF DESPEIR jsou opět aktivní a po 11 letech nahráli desku, na kterou se vyplatilo čekat tak dlouhou dobu. Tito finští funeral doom metalisté vždy věděli, jak stvořit krásné album plné poutavých doomových žalozpěvů, s nimiž se zcela jistě vydáte na pohřební průvod v depresivním, deštěm přemohlém počasí. Především debut „Shades of…“ je klenotem funeral doomu, šperkem ukrytým před zraky chtivých davů, o to však vzácnějším. Postupně Finové slábli, jejich pohřební průvod řídl a ubylo černých mraků a kapek deště, přesto si kapela vždy hrdě držela kvalitu, kterou ostatní účastníci obřadu nemají.
Approaching form
Approaching a deeper meaning
My fragments lay scattered
Buried deep
Never awaken
Still dreaming of life
Still dreaming of life
Stav při poddání se omamnému smutku na albu? Slzami nasáklé oči, nehybný stav a mráz po zádech, jenž vás doslova obalí mrazivým pláštěm. Dlouho mě nějaká muzika tak emočně nevyřídila, jako právě nové album SHAPE OF DESPAIR. Popravdě, slyšel jsem toho hodně, kapelu mám naposlouchanou, ale to, jakým způsobem si muzikanti vylili srdce na „Monotony Fields“, je místy dechberoucí. Očekávejte nejpomalejší formu muzikanství. Utahané písně, které vykreslují na náhrobní kámen atmosferické kytary, podbarvené klávesovými nánosy. Jako plevel, jenž na hrobě vyrůstá a pod ním čiré kaluže modravé vody se nachází. Henri a Natalie, to je okouzlující pěvecké duo. Henri má velmi hluboko posazený growl, který je ale sám o sobě plný žalu a melancholie, nikoliv agrese a zloby. Natalie je doslova anděl, zjevující se za hřbitovní zdí a sledující lidi v černém, jak hledí na tělo připravované k odpočinku a zpívá mrtvým své smuteční písně. Její vokál je na albu zastoupen vcelku střídmě, ale pokaždé, když se zjeví, má opravdu účinky na emoční stránku posluchače.
Přitom jsem zaslechl, že by písně na desce měly býti staršího data, kapela je měla složit již kdysi a použít až
nyní. Nevadí, čekání se, jak jsem již zmínil v úvodu, vyplatilo. Kompoziční nářky ztracených duší v deštivém a chladném hřbitovním světě jsou v podstatě stejného střhu, jako na předešlých dílech. Jen je vše mnohem účinější, troufám si tvrdit i více, nežli na debutovém albu. Melodie jsou okouzlující, tvoří spolu s vokály doslova onen hřbitovní svět smutku, ve kterém jste zůstali pohřbeni, věřte mi, po poslechu zůstanete napořád. Muzika je samozřejmě minimalistická, nečekejte progresivní technické pasáže či nějaké nečekané zvraty. Zde slyšíte klasicky střiženou doomařinu, od které víte, co očekávat. Možná to některé odradí, řeknou si: „To jsme již slyšeli tolikrát.“ Ale věřte mi, i když se zde neděje nic nového pod sluncem, nebo spíš pod měsícem, SHAPE OF DESPAIR ne že hrají funeral, oni ho doslova vyučují a ostatní kapely by měly jen naslouchat a nechat se doučovat z hodin této muziky. Ozvučení desky je také na místě zmínit. Sound má na svědomí Max Kostermaa a nutno podotknout, že emoce dokonale zabalil do černého, čistého, ale kapkami dešťové vody nasáklého pláště. Marusz Krystew se zase vyjádřil coverem, jenž ve vás bude vyvolávat jak fantazii, tak mnoho otázek. Kdo je ona zahalená bytost a co vlastně vyjadřuje?
Of longing
Lay the words
On open wounds
Head in hands
Dragging feet
Cortege is waiting
Moving slow
All this life force
Now fallen to stone
Your name is written
With the language
Stojím v prudkém dešti s rozpřaženýma rukama a hledím na mračna, jež probodávají zářivé blesky, sleduji, jak mezi nimi prolétají duše ztracených a zase ono podzminí listí, jež unáší vítr, vede mě zpět, zpět na onen hřbitov, abych se připojil ke smutečnímu průvodu, který se zastavil v čase, trvá věčně a já se rád připojím. „Monotony Fields“ je mistrovské dílo, je to umění, je to více než jen hudba. Nazval bych to emocionálním prožitkem, ze kterého si odnesete mnoho pocitů. Nové album SHAPE OF DESPAIR je smutný, ale krásný sen, do kterého se budete chtít neustále vracet, utíkat tam z reality. Kapela pokořila svoji diskografii, stvořila veledílo hodné respektu a uznání, doom metalová scéna by se měla poklonit finským badatlům temných zákoutí lidské mysli, kteří alespoň pro mě vydali album roku. Nerad bych někomu zkazil náladu, ale AHAB a MY DYING BRIDE čeká nelidský úkol. Nebýt zastíněni jménem nového alba této veličiny. 10/10
