Osmý dubnový den byl den speciální, a to ze dvou důvodů. Ten první byl, že Melodku měli pohltit doom metalové mračna a tak se tu nestává zrovna každým dnem. Druhý důvod byl významný křest nové, úspěšné desky „Exulansis“ brněnských Somnus Aeternus. Nové album těchto nadějných doomařů je plné těžko prostupných, avšak mocných skladeb, nesoucích typické rysy pohřebního metalu, ovšem v muzice brňáků jsou patrné i progresivní postupy, činící ze skladeb zároveň technicky dokonalé kompozice. Nejvíce byla moje zvědavost zaměřena na fakt, jak se popasuje se svými vokály zpěvák Insomnic. Na „Exulansis“ se předvedl jako zpěvák s velmi barvitým vokálem, disponujícím rozmanitou škálou poloh, ne zrovna snadných k živému podání. Nepoznal bych, že jde o téhož vokalistu jako na debutu, a to vlastně platí o celém CD – (recenze brzy). Sestavu doplnili velmi diskutovaní Self-Hatred. Black/doomaři, o kterých jsem mnoho slyšel, avšak nikdy neměl osobně tu čest. Jejich muzika působí nadzemsky, očekávání byla tedy obrovská. Třetím jménem na line-upu byla pro mě zcela neznámá banda Lacrima, jako jediná smečka ze zahraničí, tedy z Polska.
I přes to, že jsem skoro celou cestu do klubu utíkal, neboť můj příchod měl být těsný a přijít o Self-Hatred bylo nepřípustné, jsem tak činil zcela zbytečně. Kapela začínala se zpožděním. Alespoň byl čas k vydechnutí, pozdravení známých a rozkoukání se po klubu. S prvními tóny jsem byl okamžitě vržen z reality kamsi mimo své tělo. Self-Hatred naplnili Melodku snovou hudbou stvořenou v nejtemnějších koutech lidské mysli. Od prvních minut setu jsem byl v extázi a nebyl schopný pohybu. Těžkotonážní kytarové linky s pestrým, emotivním growlem zpěváka Kaťase byly protkané občasnými středními tempy, drtícími fanoušky hutným soundem. Někdy mi přišlo, jako by v tvorbě skupiny byli k nalezení až post-black metalové postupy, především v kytarových partech. Často mi na mysl vyskočilo jméno Below the Sun, ruská parta používající podobné prvky. Jediný song, co jsem slyšel před akcí a který jsem poznal, byl „Guild“. Zde mě nejvíce dostává hra s vokálem. Škoda je, že Self již nemají ve svých řadách zpěvačku Felis. Ta smečku nedávno opustila a jistě tomu dávala něco navíc. V sestavě byl nejzajímavější pohled na klávesistu v masce a kapuci – Michala Šandu. Líbí se mi kontrast civilnosti zbylých členů a tajemnosti tohoto klapkového hráče. Musím pochválit i práci se světly a dýmem. Dodávalo to koncertu na atmosféře, vlastně po celý večer.
Lacrima, pro mě neznámý pojem a spíše pauza na pivo. Nakonec moje zvědavé uši muzika upoutala a zlákala svými vnady k pódiu. Poláci zněli v ten večer nejsvižněji a nejenergičtěji ze všech. Popravdě, ony rychlejší heavy pasáže s čistým zpěvem narušovaly celkový dojem a atmosféru, avšak jak mile uskupení nasadilo poctivé, doomové tempa a growl, vše bylo lepší. Ve výsledku mě ale koncert přestával bavit s ubíhajícími minutami setu. Lacrima mě nedokázala natolik upoutat, navíc jsem se těšil na poslední, hlavní kapelu večera a byl plný zážitků z prvního koncertu.
Klub potemněl, modrá světla a dým všechny přítomné připravil na něco, co nelze slovy pořádně popsat. Když nyní někdo vysloví slovo doom, na mysl mi vyskočí jediné jméno… Somnus Aeternus. A jak zní nové písně v živém podání? Nadpřirozeně. Atmosféra byla tak omamná, že si celý sál okamžitě podmanila. Mystické osvětlení společně s dýmem vytvořili s hudbou brňáků nový svět, mimo tuhle realitu a na zhruba hodinu koncertu byli všichni přítomní polapeni prožívajíce totéž snové dobrodružství. Mé obavy ohledně zpěvu byly okamžitě ta tam. Insomnic své party zvládal s lehkostí a navíc celé dění neuvěřitelně prožíval, sám byl lapen ve své vlastní pasti. Jeho čistý zpěv mě ohromil i na v ten večer křtěné desce, na pódiu jej ovládal přesně jako na albu. Pěl jsem chválu na progresivní koření v soundu SA. Bicí party bicmana byly hodné označení mistrovské. Somnus Aeternus nyní zní jako monstrum – monstrum, neboť jejich tvorba je originální a to i co se světové scény týče. Vyspělá technika a progresivita rozhodně neubírá na atmosféričnosti, vše jde ruku v ruce, vyváženě, jako kdyby to hudebníci prováděli roky. V tomto ohledu je kapela o level výš než mnoho i zahraničních smeček. Zvuk sice nebyl dokonalý, vokál mohl být trošku více nahoru, čitelnost taky mohla býti výš (průser to ale rozhodně nebyl), jednalo se však o jeden z nejlepších koncertů, jaký jsem za poslední dobu mohl prožít. Stejně jako v případě úvodních Self- Hatred. Kdo nezažil, jako by neexistoval.
Na tento večer budu tak jako ostatní dlouho vzpomínat. Moc šancí vidět doom kapely naživo pro mě prozatím nebylo, přeci jen tento styl je skrytý před zraky mas, ale je to spíše dobře. Co mě velmi příjemně překvapilo, bylo to, že přišlo vcelku dost lidí. Ano, Melodka byla příjemně zaplněná. Očekával jsem, že na doom metal lidé chodí méně a co se Brna týče, víte všichni moc dobře, jak zde často „fanoušci“chodí na koncerty. Uvidíme, s čím se vytasí Self-Hatred a jakým směrem se bude ubírat tvorba Somnus Aeternus. Obě kapely jsou velkými nadějemi české scény.
Line-Up:
Self-Hatred
Lacrima
Somnus Aeternus
Místo konání:
Brno – Melodka
Vlez: 100,-Kč
Autor Fotek: Lukáš Ildža Photography
Klady
- Self-Hatred a Somnus Aeternus
- Zvuk
- Celková atmosféra
- Počet návštěvníků
Zápory
- Lacrima
- Pouze tři kapely
