Po nečekaném a trochu záhadném rozpadu v roce 2007, hned po vydání alba Antichrist, jsou Akercocke zpátky v plné síle, i když (nebo právě proto) jejich deska má přemýšlivější, vyzrálejší tón.
Experimentální ladění tentokrát jde ještě dál, než na předchozích albech. Ke zvuku nového alba frontman Jason Mendonca říká:
„Nikdy jsme si nemysleli, že bychom se museli urputně držet hesla „musí to znít jako death metal“. Vždycky jsme odbočovali a dělali vše, co bylo dle našeho názoru nutné, abychom byli schopni vyjádřit smysl a kreativní náboj songu. Stejně jako se neomezujeme při hře na nástroje a nevyhýbáme se akustické kytaře a groovu, tak se neomezujeme v instrumentaci skladeb. Nikdy jsme se neomezovali na basu, kytaru, bicí a vokály. Vždycky jsme zastávali názor, že pokud píseň potřebuje dodatečnou barvy a textury, tak je dodáme.“
K tomu, že poprvé na řadovém albu Akercocke texty nepojednávají o Satanášovi, ale o civilních tématech jako smutek, ztráta bližního apod., se Mendonca vyjádřil:
„Myslím, že po tak dlouhé absenci je logické, že jsme se jako jedinci změnili a vyvinuli. Jednou z věcí, na které jsme se shodli, když jsme dali kapelu opět dohromady, byla potřeba neopakovat se – o což jsme se taky vždycky během působení kapely snažili – a bylo proto logické, že texty písní se spolu s námi posunuly dál. Nechtěli jsme se stát parodií na sebe samé a omílat dokola, co už bylo řečeno dřív. Bylo pro nás výzvou inkorporovat různá témata a myšlenky jako doprovod k naší muzice.“
