Suicidal Tendencies (ST) – kapela, která vznikla před více jak pětatřiceti lety a za dobu svého působení se stala legendou. Sebevražedné skejťáky netřeba více představovat. I tak by se však hodilo říci něco ohledně jejich současného obsazení. Jediným, kdo zůstal z původní sestavy, je zpěvák Mike Mury. Dalším členem, který má své místo v ST již více než dvacet let, je kytarista Dean Pleasants. Na basu hraje jejich bývalý fanoušek a nynější člen Ra Díaz. Roli druhého kytaristy pak obsazuje mladý Jeff Pogan, který v kapele hraje sice pouhý rok, avšak s ST již za předchozí dva roky coby kytarový technik najezdil velké množství koncertů. Příjemným překvapení pro mnohé z nás se pak stává Dave Lombardo, který se skejťáky odehrál poslední turné a poté oznámil, že se stává trvalým členem kapely.
Nevýhoda všech dlouhohrajících kapel je bohužel v tom, že většinou vydají jednu či dvě skvělé desky, ke kterým se jejich fanoušci s oblibou vrací a ke kterým se stejnou oblibou přirovnávají novou tvorbu. Kapela se pak může snažit sebevíce ale „nikdy už to nebude jako zastara“ a „nikdy už to nebude jako když s nima hrál ten a ten“. Musím se přiznat, že se stejným skepticismem jsem přistupovala i k albu „World Gone Mad“. Jenže po pár poslechnutích mi bylo jasné, že zde můj úsudek selhal. Suicidal Tendencies a především tedy Mike totiž dokázali, že i v roce 2016 dokáží stvořit hudbu srovnatelnou s tou z „devadesátek“.
„Clap Like Ozzy“, skvělá pecka věnovaná jednomu ze základních kamenů heavy metalu, vás v uvede do celého alba přesně ve stylu, který byste od ST očekávali. „The New Degeneration“ to valí v čele s Davem Lombardem, který dokazuje, že změnit tempo několikrát během jednoho songu pro něj rozhodně není žádný oříšek. „Living For Life“ vás nejdříve uhojdá pomalým tempem, aby vás pak nakopal do zadku thrashem, který si jemně přičuchl k punku. V „Get Your Fight On“ se ocitnete v pouliční rebelii mířené proti systému. K tomu všemu přispěje Mikův náruživý projev. Následuje titulní píseň „World Gone Mad“, která ačkoliv je z velké části spíše funková, neztrácí typický “rukopis” Sucidal Tendencies. „Happy Never After“ je jedna ze slabších písní, která sice jistě obsahuje spousty zajímavých riffů, avšak valí se s takovou tíhou, že mezi ty mé oblíbené určitě patřit nebude. „One Finger Salute“ začíná velice slibně, poté přichází monotónní část, kterou si projdeme až k příjemnému kytarovému sólu, které to energeticky dovalí ke konci. Pomalejší nástup má pak „Damage Control “ – zatěžkanější, hutnější skladba, ve které si naše uši polahodí především při sledování basové linky. Kontrastem je pak „The Struggle Is Real“, která se přes nás ve svém rychlém tempu převalí jako stádo dusajících koní. Následuje předposlední „Still Dying To Live“, balada, která i přes svých sedm a půl minuty udrží vaší pozornost a bude se líbit. Poslední písní je pak re-make „This World“. No u té se stále nemohu rozhodnout, jestli je lepší tato verze, nebo ta verze z alba „13”. Celkově je album našlapané a svými kritickými texty patřičně agresivní. Jako vždy u ST se i zde můžeme těšit výrazné base podtrhující hiphopové prvky, ostrým kytarovým sólům, divokým tempům a především Mikovu typickému hlasu.
Suicidal Tendencies - World Gone Mad
