Kalifornští Warbringer jsou kapelou, která se pomalu ale jistě dostává do povědomí metalových fanoušků. Za dobu svého působení se styl jejich tvorby formoval a měnil. V prvních albech se dle mého názoru snažili až moc podobat starým thrashovým legendám, což mi nikdy neimponovalo. V posledních letech však našli svou cestu jak spojit old-school thrash s tím moderním a tím u mě vzbudili zájem. Navíc, jak název napovídá, se tato sebranka věnuje válečným tématům a ty se neodráží jen v textech, ale jak můžeme právě na novém albu zaznamenat, tak i v hudbě. Tímto si Warbringer vytvořili svůj osobitý styl, který si můžeme plnými doušky vychutnat na placce „Woe To The Vanquished”.
Album začíná songem „Silhouettes”, kde můžeme slyšet vítr prohánějící se po pláni, na kterých nezůstalo nic jiného než stíny a siluety. Johnův křik pak zdůrazňuje beznaděj celé scenérie. Titulní „Woe To The Vanquished” je silný song stojící na silné base a ústředním rifu kytary s jasnou zprávou – běda poraženým. Po napjatých, čistě thrashových peckách přichází „Remain Violent” s daleko tanečnějším rytmem, pravidelně znějícími výkřiky a chytlavým refrénem, který si už při druhém poslechu budete také prozpěvovat. Na řadu přichází singl „Shellfire”, který jsme měli možnost vyposlechnout již pár měsíců před vydáním alba. Sama kapela k němu řekla, že je to pokus o nejrychlejší kousek, který na svém kontě mají. A tím tento song opravdu je – ostrostřelbou rifů, která vás vtáhne na bitevní pole, do kulometné palby bicích a rychlých dávek kytarových samopalů. V tom všem je slyšet Johnův hlas oscilující mezi hutným křikem a vysokým jekotem, který až vzbuzuje úzkost. „Descending Blade” vás vcucne na začátku a vyhodí až na konci, přičemž nebudete mít chvilku na oddych. Typicky thrashové figury, kytarové vyhrávky a vše to doplňuje až melodicky zpěvná linka frontmana. Pro mě je pak naprostou peckou „Spectral Asylum”. Pomalý flák, který se táhne v hnusné temnotě, mezi světem živých a mrtvých, aby tak gradoval k rychlejší kytarové mezihře, ale stále v nás zanechával atmosféru hmatatelnosti smrti, která visí nad bojištěm. Předposlední „Divinity of Flesh” je lehce cítit deathmetalem. Naše uši namasírují rychlé bicí, kvílící kytary ale i extrémně vysoký hlas zpěváka. Jako poslední pak přichází „When The Guns Fell Silent” která má více jak jedenáct minut. Píseň která zachycuje příběh nejen slovy, ale především hudbou.
Abych to celé shrnula, nové album Warbringer je pro mě opravdu příjemným překvapením. Nejen hudbou, která je technicky na vysoké úrovni, ale také celkovou atmosférou, která vás nutí se do hudby ponořit a vychutnat si jí od začátku až do konce. Je pravděpodobné, že časem si člověk na desce najde své favority, a naopak songy, které bude přeskakovat, zatím je pro mě ale „Woe To The Vanquished” něčím, co je třeba poslechnout od první skladby až do poslední.
Warbringer - Woe To The Vanquished
