Metalové novinky, zajímavosti, obscurnosti a info nejen o českém undergroundu The March Of Worms III – metalový koncert v PoličceEwenica18.1.2019Akce / Článek / NovinkyDeath-thrashová kapela SCREAMING Vás zve na svůj již tradiční březnový koncert The March Of Worms III a zároveň se vás ptá: “Co je v tom kufříku?” – viz teaser: Koncert proběhne v sobotu 9. března v Divadelním klubu v Poličce. K tanci zahrají kapely HONEM, ANTHEMS, SCREAMING a SECRETS OF SEPARATION. FB událost: https://www.facebook.com/events/525669547943356/ Free Download WordPress ThemesPodobné články Death metalová bábi Česká death metalová kapela o sobě dává po letech ... Frog Leap Studios se představí v Praze! Made By Zero vydali nový klip! Make Me Collapse vydali nový singl Rewind spolu s ...... Dvě depresivní novinkymiklaras18.1.2019NovinkySměs depresivního blacku, deathu, doomu a nekonvenční atmosfériky přináší německá kapela Architects of Aeon. Kapela, původem z německého Göttingenu vznikla teprve před necelými čtyřmi roky a za sebou má jen EP „Pharos“, které ale rozhodně nezní nezajímavě. Naopak. Zdá se, že na temném německém nebi se zjevil nový talent, který dává naším depresím trochu jiný rozměr. Album „Koloss“ vyjde 29. března tohoto roku a slibuje pořádnou dávku melancholie. Nový singl „Abyssos“ je k dispozici na Bandcampu. https://architectsofaeon.bandcamp.com/album/koloss S novým videem přišli i finští Swallow the Sun, o jejichž nadcházejícím albu „When a Shadow is Forced Into the Light“ budeme psát velice brzy. Čerstvá novinka „Firelights“ představuje kapelu v tom nejlepším světle, které kombinuje její novější, akustický zvuk se stylem, na kterém jsou fanoušci závislí. Download Premium WordPress Themes FreePodobné články Nailed to Obscurity představují videoklip z chysta... Lumina Aurea – temný pláč Swallow the Sun King Apathy ohlásili nové album Beast in Black s novým singlem Children of Bodom ohlásili nové album... Death metalová bábimiklaras18.1.2019NovinkyJestli má někdo pocit, že ti, kdo přežili holocaust, musí jen ronit slzy a žít uzavřeni ve své vlastní minulosti, pak se možná dost hrubě mýlí. Nebo možná nezná Inge Ginsberg. Inge oslaví za čtyři roky stovku. A ke svým stým narozeninám kráčí v rytmu, který pro běžného seniora není moc typický. Inge kráčí k černě nazdobenému dortu po cestě z lebek a rozhodně se nebojí černé. Inge totiž spolupracuje od svých devadesáti tří let na death metalovém projektu se skupinou TritoneKings. Samozřejmě, nejde o nějaký drsný death metal a samozřejmě je to z jedné strany velmi dobře prodejný komerční tahák a z druhé strany recese. Jenže nedá se jen tak šmahem říct, že jde o popkulturní kýč a důsledek toho, že metal se v posledních letech pomalu stává v mnoha ohledech masovou zábavou. Inge možná představuje pohled na starého člověka, který odmítá být zařazený do škatulky, který nechce prostě jen tak sedět a čekat, až ho sekáč zbaví posledního dechu. Inge je tak možná autentičtěji metalová než komerční postavy typu Ghost. Ve svých blyštivých šatech, se strašidelným make-upem, za doprovodu hodně nenásilného a dobře stravitelného death metalu nám tahle dáma říká, že kašle na předsudky, na pietní akce, glycerinové slzy a konec konců i na naši metalovou pózu. Není to špatná výzva. Člověka to donutí trochu se zamyslet. Zdroj: My Modern Met https://www.facebook.com/TritoneKings/ images: ©Inge TritonKings, Facebook free online coursePodobné články The March Of Worms III – metalový koncert v ... Cannibal Corpse podle všeho přijdou o kytaristu Pa... Root s Törr vystoupí v Brně a Plzni Na Brutalu se objeví Deicide + další kapely V novém Pařátu vyjde druhé album Scars of the Insa...... Vanguard vydávají desku a zvou na křest!Seth18.1.2019VyjdeBrněnší Vanguard téměř přesně po třech letech od svého debutového EP „I“ vydávají plnohodnotné album. Novinka „II“ čítající devět skladeb spatří světlo světa již 20. ledna, tedy jen pár dní před jejím křtem, který proběhne 26. ledna na brněnské Melodce. Kromě nového vokalisty deska slibuje posun k modernějšímu a techničtějšímu pojetí žánru a čítá řadu novinek, které dosud nezazněly naživo, a budou tak mít svoji premiéru právě na lednové akci. Kromě Vanguard se můžeme těšit na další brněnskou stálici Embrace the Darkness s jejich melancholickým melodeath/doom metalem. Svoji premiéru si zde naživo odbudou také blackmetaloví Eternal Damnation, kteří potěší nejednoho milovníka blackového oldschoolu, a jako hosté dorazí polští Lect3er se svým neotřelým podáním moderního metalu. FB AKCE: Facebook Akce udemy paid course free downloadPodobné články Somnus Aeternus odhalili detaily nového alba Exula...... Recenze – Tortura PsychopomposGord18.1.2019Článek / RecenzeNěkdy na konci roku 2018 mi zapadl jeden černý kousek za nehty, a protože jsem hovado, tak jsem si jej vybral až na začátku roku 2019, abych zjistil, že se jedná o novou desku Frýdecko-Místecké Tortury „Psychopompos“. Kvasil celkem vydatně a už začal i trochu hnisat, takže mám teď ruce mírně zčernalé, nicméně přehrávač mi desku přehrál. No jo, ale již nevydal. Temnota pokryla integrované obvody a do stroje zanesla jen chlad a zmar. Rozhodně budu mít co dělat, abych to odtama dostal. Klika od dveří mého pokoje zmizela, nebe padlo a z reproduktoru počaly téct proudy krve. To je prosím black metal v podání Tortury, alespoň tomu tak bylo u jejich předchozí desky „Heretic Pride“, která mě mile překvapila. Musím se přiznat, že takový black metal mám rád. (Ostatně proto si taky pánové zahráli na Necro Metal Pilgrims, který s kolegy každým rokem na jaře pořádám, a shodou okolnosti se účastnili zatím nejúspěšnějšího ročníku, co do počtu návštěvníků.) Nová deska se od té předchozí liší jen ve velmi malých nuancích a to je na jednu stranu dobře, mohlo taky dojít na horší variantu a já si teďkom mohl trhat zbytky vlasů z hlavy. Obálka „Psychopompos“ je černobílá a je dílem Lilith, která se velmi zdařile graficky vybouřila i na zbylém bookletu a pro neznalé přesně definovala, co mohou očekávat uvnitř. To samé se však nedá napsat o názvu alba „Psychopompos“. Trochu jsem pátral a narazil na dvě možnosti, jedna odkazuje na báseň amerického mistra tajemných a hororových příběhů H. P. Lovecrafta, kterou jsem však nečetl, a druhá možnost se vztahuje k Psychopompovi, stvoření-převozníkovi, který provádí duše zemřelých v podsvětí, což mi spíše sedí k pojetí desky, ale výrazný odkaz jsem nikde nenašel, takže jde z mé strany pouze o spekulaci. Tolik k úvodu, aby to bylo všem jasné. Nyní nadchází čas na to, abych vám zprostředkoval mou cestu od Hory Merido kolem pekelných sfér a chaosu, kde jsem nalezl Světců chtíč. Hned na začátek jsem si absencí intra přivodil drobný šok, který mi vyhnal potěšený úsměv na tváři, a poté, co zazněly první tóny skladby „Hory Merido“, opět jsem si připomněl, že tady je svět ještě v pořádku. Lehká melodická linka, která se táhne skladbou za přítomnosti typického sypání, je balzámem na mou veselou duši a se zprávou o úpadku lidstva a tikajícími bicími jsem rovnou naběhl k „Hladomoru“. Stejně jako v mnoha dalších případech alb kapel, i zde spatřuji ve dvojce na desce jeden ze zajímavějších kousků, které rozhodně album posouvají o stupínek výše. Zajímavé pasáže, střídající se tempa a skvělý Sathův hlas rozsévající „Hladomor“ po kraji jak milosrdenství, to vše je určitou předzvěstí hitu kapely. „Vzkaz mým padlým“ jsem si vyslechl stejně, jako táhlejší „Aton“, ale až na drobné ústřelky se nedá říct, že by skladby nad album nijak vyčnívaly. To „Pekelné sféry“ a „Chaos“ s bubenickým sólem v úvodu mi potvrdily mou domněnku, že si na jejich koncertech asi zaskotačím, jako za starých času Enochianu. „Světců chtíč“ je poslední skladbou na albu a z jisté letargie mě vytrhl až konec, když jsem uslyšel roj much, neboť jsem se domníval, že mi začínají ruce hnít a masařky hledají místo, kde naklást larvy. „Psychopompos“ je především blackmetalová deska se zajímavými nápady, ve starém klasickém podání s podporou českých textů, které dle mého názoru album zdobí stejně jako jeho grafika. Nejedná se o mistrovský kousek, ale domnívám se, že má nakročeno celkem slušně, aby nezapadl v zapomnění. Díky krátké stopáži a nemožnosti dostat cd z mechaniky jsem zůstal u této kapely opravdu dlouho, a ačkoliv nenásledovalo po jeho poslechu wau, rozhodně jsem na ně nezanevřel. Black metal má obecně těžkou pozici, protože díky některým snahám je pod drobnohledem, aby neporušoval nesmyslná pravidla. Tortura má díky tomu můj obdiv, neboť dělají muziku bez ohledu na předsudky, a ještě k tomu více než dobře. Seznam skladeb: Hora Megido Hladomor My padlí Aton Pekelné sféry Chaos Světců chtíč Free Download WordPress ThemesPodobné články Recenze: Mallephyr – Womb of Worms Postcards From Arkham a jejich Minulost / Přítomno... Ukradená značka kapely Батюшка/Batushka aneb když ... Blackmetalové novinky: Rotting Christ, Downfall of... Heathen Assault Over Brno je na obzoru.... Brutal Assault 2019 – hlásí novinky aneb crossover thrash nevymřel!Keagan17.1.2019Brutal Assault / ČlánekCrossover thrash nevymřel! Toho jsou jasným důkazem bostonští HC veteráni SLAPSHOT a švédští maskovaní maniaci DR. LIVING DEAD! Ti nám jasně, již před dvěma lety, ukázali se svým albem Cosmic Conqueror, že tohle není jen mejdanová kapela, ale hlavně sebranka skvělých muzikantů. Schválně jak velký circle-pit rozpoutají DR. LIVING DEAD ve vojenské pevnosti?! Thrashovou zběsilost pak předvede jedna z nejdivočejších jihoamerických kapel. Brazilští VIOLATOR budou konečně debutovat na BA! A thrash metal budeme ještě chvíli okupovat, tentokrát z progové stránky věci. Pevně věříme, že vám, stejně jako nám, udělá radost oznámení legendárních progresivních inovátorů žánru, kanadských VOIVOD! Jejich nejnovější počin The Wake se dočkal skvělých ohlasů, a i za více jak 35 let existence kapela neztrácí ani kousek energie. Energických kapel není nikdy dost, proto máme v rukávu další kapelu s explozivní náloží technické, leč živelné hudby. Vloni jsme se o jejich skvělé show mohli přesvědčit na vlastní oči během turné s kapelou Beyond Creation. Ano, mluvíme tu o francouzských GOROD! Z ranku folkem inspirovaného melodického death metalu se na BA po dlouhých letech vrací jeden z pilířů tohoto žánru, finští ENSIFERUM! Další uskupení netřeba představovat, zvlášť po nedávném mediálním propírání, které ani tak kapelu nezastavilo. DECAPITATED jsou stálicí nejen na polském death metalovém pantheonu, která nepřestává bavit! Nepocházejí ze zdejší sluneční sestavy. Muzikanti mají po zhlédnutí jejich vystoupení chuť skončit s hraním. Mocné trio, která nepotřebuje slova k uhranutí. Před dvěma lety na Brutal Assault festivalu omámili nejednoho návštěvníka a letos tomu nebude jinak. ANIMALS AS LEADERS se vrací! Jejich projev není nic jednoduchého, stejně jako hudba new yorských CAR BOMB, jejichž hudba je opravdovým výbuchem nesmírné agresivity a invence, neustále atakující vaše smysly. Muzika CAR BOMB je nepříjemná, bolí, neustále posluchače intrikuje, mate, nutí ho se soustředit a zároveň ho dezorientuje, což je ovšem podloženo vynikajícími hráčskými výkony. Přijďte se ztrestat festivalovým debutem těchto šílenců z Long Islandu! Tento seznam pak uzavírají švédští progresivci LETTERS FROM THE COLONY a čínský atmosférický black ZURIAAKE. Kompletní soupiska kapel k dnešnímu dni: ABORTED, AFTER THE BURIAL, ALIEN WEAPONRY, AGNOSTIC FRONT, ANIMALS AS LEADERS, ANNAL NATHRAKH, ANATHEMA, ANNOTATIONS OF AN AUTOPSY, ANTAEUS, ANTHRAX, BATUSHKA, CAR BOMB, CARCASS, CARPENTER BRUT, COUNTING HOURS, CRYSTAL LAKE, CULT OF LUNA, CYTOTOXIN, DR. LIVING DEAD, DECAPITATED, DEICIDE, DAUGHTERS, DESTRUCTION, DIABLO SWING ORCHESTRA, EKTOMORF, ELECTRIC WIZARD, EMPEROR, ENSIFERUM, GET THE SHOT, GODFLESH, GOROD, GUTALAX, HEILUNG, HIGHER POWER, HYPOCRISY, IMMOLATION, IRON REAGAN, JINJER, JUNGLE ROT, KRISIUN, LETTERS FROM THE COLONY, LIONHEART, MANES, MESHUGGAH, METAL CHURCH, MGŁA, MIDNIGHT, MYRKUR, NAPALM DEATH, NECROS CHRISTOS, OF MICE & MEN, OCEANS OF SLUMBER, PERFECITIZEN, PRONG, RAISED FIST, ROTTING CHRIST, SACRED REICH, SAOR, SHAPE OF DESPAIR, SLÆGT, SLAPSHOT, TAAKE, TANKARD, TAPHOS, TESTAMENT, THE OBSESSED, THE OCEAN, THY ART IS MURDER, TOSKA, UNFATHOMABLE RUINATION, VARGRAV, VENOM PRISON, VIOLATOR, VOIVOD, VUUR, WINDHAND, WOLFBRIGADE a WOE UNTO ME, ZURIAAKE. YOUTUBE: ANIMALS AS LEADERS live at BRUTAL ASSAULT 2016: WEB: https://brutalassault.cz/cs/ FACEBOOK: https://www.facebook.com/brutalassault.cz/ INSTAGRAM: https://www.instagram.com/brutal.assault/ Download Nulled WordPress ThemesPodobné články Ostravští NAHUM zveřejnili skladbu z nového alba &... Další update na Brutal Assault Brutal Assault – spuštěn předprodej a update... Brutal Assault má generátor vlastních plakátů!... DAERRWIN jsou další českou kapelou Artists for Sea...... Recenze: Meadows End – The Grand Antiquationmiklaras16.1.2019Článek / Recenze„Zvrátil hlavu, otevřel doširoka ústa, vdechl vesmír a ve slabinách ucítil divoký tep. Potom se zhoupla nebesa a gejzír, doprovázený křikem vyvrcholení, vítězství a úlevy, naplnil prostor pod klenbou nekonečných nebes, přecházejících na modravém horizontu do zpěněných mořských vln…“ I tak může znít hudba. A symfonický metal často přechází z jednoho orgasmu do druhého. Když se nás nezasvěcení potom ptají, proč posloucháme metal, obvykle nám běží hlavou, protože tohle prostě Lady Gaga neumí. Ale i tahle nekonečná, hřímající linie permanentního vyvrcholení, nazvaná symphonic melodic death metal, může mít své trapné, slabé nebo příliš kýčovité interprety. Švédští Meadows End patří k tomu kvalitnímu druhu kapel v daném subžánru. Jejich hudba netrpí na trapná symfonické klišé a představuje jednu z nejlepších podob symfonického metalu. Není to sladké, není to legrační, ale má to svou nepopiratelnou lehkost. Seznamte se s Meadows End. Několik kamarádů ze švédského Örnsköldsviku pojí společné dětství. Kluci, kteří vyrostli ve středním Švédsku, našli společnou řeč a společný rytmus, což je v jejich hudbě znát. Neholdují příliš velkému nadužívání vikingských symbolů a nevypadají tak zoufale autenticky jako Johan Hegg a jeho parta. Jsou to spíš hipsta Vikingové. Muži, jejichž drakkar má zcela jistě wifi, malý, příjemný bar, delikátní kuřivo v mahagonovém humidoru na doutníky a jejichž meče se dají nabíjet přes USB, aby pěkně zářily. Meadows End se pohybují přesně na hranici mezi uměním a kýčem. Mají rádi barvy, neváhají si na obálku střihnout luznou krasavici, která v sobě skrývá anděla i démona, což je skoro trapně předvídatelně metalové, ale nikdy nezajdou za tu hranu, která by je připravila o designový punc. Kapela, která funguje od roku 1997 a prošla si mnoha změnami line-upu, není na scéně žádným nováčkem. Má za sebou tři dlouhohrající alba a před sebou možná slibnou budoucnost, protože získala smlouvu u domácího labelu Black Lion Records. Label určitě ulehčil kapele hlavně v oblasti marketingu, který je najednou viditelnější, lepší a profesionální. Za rok 2018 tak Meadows End udělali obrovský kus práce na svém zviditelnění, což je jedině dobře. Jejich hudba se také trochu posunula. Od poměrně úspěšného a dobrého alba „Soujurn“ z roku 2016 je v novince patrný posun. Meadows End pokročili k větší vyváženosti a našli polohu, která to s epickou silou nepřehání. Je to stále symfonické, ale kultivovanější, bez toho, že by hudba ubrala na tvrdosti. Album „The Grand Antiquation“ tak představuje jednu z nejlepších poloh symfoniku, jakou jsem prozatím mohla slyšet. Meadows End jsou silní v dobře vymyšlených melodických postupech. A aby dosáhli efektu velikosti, lpí především na klávesách Robina Mattsona. Ten dokáže rozvinout opravdu velkoplošná témata a navodit atmosféru monumentálního soundtracku k pořádnému fantasy filmu. Jeho intra mají všechny aspekty toho symfonického orgasmu, a přitom nezní tak lacině, jako u většiny epických kapel. Jeho přístup je dost kultivovaný a na daný žánr vlastně ještě docela umírněný. Robin je experimentátor, který si rád hraje s chladným, odtažitým sborovým zvukem a rád tlačí Meadows End k elektroničtějšímu pojetí. V jeho podání má album nádech steampunku, je v něm zvukově něco ze starých her, jako z Age of Empires. Milovník nočního saunování má prostě rád plnokrevné retro. A v písni „The Insignificance of Man“ je to zatraceně znát. Jan Mehle. To je velice zajímavá postava. Není to kytarista typu „koukněte na můj skill“, ale úsporný kliďas, který si libuje v introvertní zvukomalebnosti. Pro melodathovou kapelu je to velmi netypické. Žádná superrychlá, excentrická sóla. Žádný Laiho nebo Amott. Mehle je elegán, který se odmítá na pódiu zpotit. A rozhodně se svou vizáží solidního otce rodiny nehodlá sbírat exaltované fanynky na umění svých rychlých, dlouhých prstů. Je to kytarista dokreslující atmosféru. U lead kytaristů to často nevídáme, většinou jsme spíš svědky boje lead kytaristy a vokalisty o pozornost publika. Mehle si užívá pocit z kvalitně zahrané melodie. Na něm je opravdu patrné, jak dbá na kvalitu, a jeho ESP-LTD Stephen Carpenter umí kvalitní atmosféru naplnit velmi vyváženým, čistým zvukem. V „Non-Dreaming Eye“ jsem plně podlehla Mehleho elegantnímu minimalismu. Velmi podobný způsob hry má i bubeník Olof Daniel Tiger. Ano, ten, kdo zná tygry, ví, že jsou to zvířata tíhnoucí k lenosti a ne zrovna k přehnané aktivitě. Takže tu máme bubeníka, jehož charakterizuje hlavně solidnost, která se odmítá nadřít víc, než je nutné. Tiger je záruka stability rytmu a na novém albu jsem si užívala kvalitu nahrávky, která byla znát hlavně u bicích. Žádná ostrá hrana, žádné nepříjemné šustění činelů. Tiger má rád hluboký zvuk, v tom se shodneme. V „Her Last Sigh Goodbye“ si vychutnal možnost bubnovat skoro bez pauzy a držet si své oblíbené tempo donekonečna. Tiger není válečný bubeník, je to mírový pohodář. Jestli má tahle švédská hipsterská loď kapitána, je to možná Mats Helli. Basák s otcovským výrazem poklidného lodivoda hezky sekunduje svému kytarovému protějšku. A kupodivu, zatímco lead kytarista nemá sklony k exhibicionismu, basa zní velice živě a je hravá. Meadows End tak docilují zajímavého efektu, kdy jejich hudba zní hluboce a opravdu basově. Nejsou v ní žádné nepříjemné výšky. Celé album se pohybuje v medonosné basové poloze. Je to velmi mužné, velmi zemité a zvukově neuvěřitelně příjemné. Kapela, ve které má basa tak silné postavení, je také dost nezvyklá. Johana Brandberga jsem si nechala nakonec. Zlý hlas kapely, milovník pizzy a piva má ve skutečnosti plnokrevný, vyladěný a příjemný growl, který se pohybuje v tlumených odstínech a vyvolává v bederní páteři příjemné jiskření. Brandberg není severský medvěd, spíš dobře najedený, velký kocour, jehož zesílené vrnění dokáže přivodit i kritikovi chvíle malých extází. Brandberg cílí na něžnou brutalitu. Drbe vás na břiše a slibuje, že další skladba bude ještě lepší. Skutečně, Brandberg má krásný odstín hlasu. V jeho případě napsat, že je harsh vokalista, by bylo poněkud nepřiměřené – z toho důvodu, že jeho growl je nadpozemsky čistý. „The Grand Antiquation“ je pěkné album. Je kvalitní, barvité a výjimečné právě svou precizností. Nepřichází s nějakým přelomově novým zvukem a neklade si za cíl položit Johana Hegga na lopatky. Je to jiná disciplína, a kdo čeká nové Amon Amarth, bude asi trochu zklamaný. Tohle není záležitost pro neovikingské publikum, tohle voní po whisky ve skle, nikoli po medovině v rohu. Meadows End jsou pro ty, kdo mají rádi dřevité vůně, měkkost ručně zpracované kůže, přítmí pánského salónku a saunu. Meadows End odkazy: https://www.facebook.com/meadowsend/ https://meadowsend.org https://meadowsendblacklion.bandcamp.com/album/the-grand-antiquation Imges: ©Black Lion Records Album vyjde 8. března 2019 u Black Lion Records free download udemy paid coursePodobné články In Flames se hlásí s novým singlem Recenze: Evilon – Leviathan Recenze: Soliloquium – Contemplations Luxus v Opeth stylu Recenze: Coldbound – The Gale... Reportáž: Behemoth otevřeli brány do říše ohněRadek Chlup15.1.2019Reporty12. ledna se v Praze odehrála pro mnohé akce roku. Do haly Forum Karlín zavítali legendární rouhači Behemoth v rámci tour Ecclesia Diabolica Evropa. S sebou si Poláci přivezli klasiku atmosferického black metalu Wolves in the Throne Room a švédské ranaře At The Gates, tedy veličiny, které měly samy o sobě potenciál nalákat další fanoušky. Náš příjezd byl načasován ideálně tak, že jsme stihli první vystupující i přes děsivou frontu, linoucí se jako dav duší pochodujících do útrob pekelných. Potvrzení akreditace bylo poměrně chaotické, právě proto, že jsem neměl tušení o chodu věcí na Forum Karlín, nakonec mě však můj boj bavil a vše dopadlo tak, jak mělo. Prvními vystupujícími byli Wolves in the Throne Room z Ameriky. Kapela, již sleduji poměrně dlouho, ale po dlouhý čas jsem je neposlouchal. Wolves in the Throne Room patří mezi zásadní ikony atmosferického black metalu, což ve Foru Karlín potvrdili. Leč s první písní nebyl ideální zvuk, jemuž tvořily vrásky nepříjemně vytažené kytary a do zadní části sálu doléhající plochost (možná za to mohla absence baskytary), s druhou skladbou se zvuk spravil a kapela vytvořila kouzelně snovou uvolňující atmosféru, tvořenou až pohádkově melodickými linkami tří kytar a závojem snovosti kláves. Wolves in the Throne Room střídali rychlejší skladby s melodičtějšími, přesto dokázali utvořit ucelenou atmosferickou clonu, jejíž kouzlo dokreslovalo osvětlení s dýmem. Američané měli docela solidní odezvu, leč ne každému sedli. Zahráli půlhodinový set věnovaný aktuální tvorbě s rozšířenou sestavou, pro někoho plus, mně se set zamlouval. Melodický death metal, stejně jako death metal celkově, mě nebaví a nevyhledávám jej. Proto jsem Švédy bral spíše jako hudební aspekt, jenž mě bude zdržovat. Nakonec jsem však musel uznat, že At The Gates jsou skvělí muzikanti, kteří umí hrát. Není se čemu divit, jde o zkušené borce. Spíše než melodický death, mi kapela zněla jako melodický thrash s hardcorovými vlivy, a zejména tyto údernosti se mi zamlouvaly. Právě do jejich rytmů skvěle pasoval uštěkaný vokál Tomase Lindberga. Poslouchat to nemusím, ale proti kapele říci snad nic špatného nemohu. Za znění dětských sborů z intra aktuální řadovky „I Loved You at Your Darkest“, po dlouhých přípravách ceremonie oslavující temnotu, na pódiu stanuli samotní Behemoth. Vnitřní dohady o tom, zda je to jen prvoplánová komerce a show, nebo opravdová upřímnost a pravost, sice u mě byla přítomna, avšak síla projevu Poláků ve mě tyto myšlenky spálila na černočerný popel. Jedno se totiž Behemoth nechat musí – jsou to mistrovští hráči, jsou naprosto profesionální ve všech směrech, což potvrdil zvuk, který byl bombastický, leč ze začátku nebyl úplně na jedničku (neslyšitelné kytary) a propracovanost celého vizuálu okolo. Zejména Inferno za bicími upoutával moji pozornost. Hra tohoto mistra v oboru působila, jako by do mě parta rarachů bušila kladivy. Naprosto sebejisté a zkušené mistrovství, technicky absolutně dokonalé, plus zvuk bicích byl opravdovou lahůdkou. Z celého koncertu sálala vášeň, odhodlání a spalující energie, zejména to platilo o Nergalovi, který do svého vystupování dával tolik energie, až mi přišlo obdivuhodné, že po tolika letech intenzivního hraní, jí v sobě stále tolik skrývá, přitom však působil přátelsky a lidsky. Skvělý byl i setlist, který obsahoval hitovky z aktuální řadovky (jako „Ecclesia Diabolica Catholica“), která byla se závěrečnou gradací naprosto uhrančivá, tak i z „The Satanist“ („Blow Your Trumpets Gabriel“). Po výměně kytar přišla řada na deathovou řezničinu z éry „Demigod“ a blackové začátky z období „Satanica“, což působilo prasácky zahuhlaně a surově, protože tímto se moje oblíbená éra Behemoth vyznačovala, a velmi mě to potěšilo. Nejvíce potěšující pro mě bylo zařazení skladby „Ov Fire and the Void“ z desky „Evangelion“, která platí za mé stále nejoblíbenější album. Drtivé Infernovy bicí lámaly kolena masivními kopáky a riffy tvořily démonickou stěnu, přes níž nemělo možnost proniknout žádné světlo z nebes, žádná pokrytecká naděje a dobro. Stínání hlav věřícím ovcím jdoucím na porážku. Zakončení setlistu patřilo samotnému Luciferovi, v němž si Behemoth pozměnili image a odehráli jednu z nejzlověstnějších skladeb, jakou se mohou pyšnit. Velmi silný byl konec, kdy post frontmana zaujmul Orion s maskou připomínající orlí hlavu, a za ním byl chrlen dým obklopený nažloutlým osvětlením. Majestátní, až oslavné zakončení, které bylo dovršeno členy útvaru bubnujícími do ručních bubnů. Jediné, co mě iritovalo, byl blikající trojúhelník s projekcí, který ve mně vyvolával dojem satanistické diskotéky. Celkově už mi podobné divadlo nic moc neříká, ale u Behemoth jde i tak o působivý vizuál, nad kterým jsem musel smeknout. Především poměrně agresivní, rychle proudící dým ve tvaru obrácených křížů mě uchvacoval, stejně jako chrlené ohně. Po samotném rituálu jsem byl zmatený tím, zda to mám kapele věřit či nikoliv. Na jedné straně skupina, která si svůj úspěch zaslouží, na druhé straně kapela, která začíná působit podbízivě, trendově (chorály na aktuální desce a chytlavější výraz), což si odporuje s mým vnímáním hudby. Tak či onak, nelze popřít, že své řemeslo Behemoth ovládají znamenitě a jsou to profíci se vším všudy, což se podepisuje také na samotných skladbách, které jsou podány o to grandiózněji. Wolves in the Throne Room vytvořili podmanivou kouzelnou atmosféru, přičemž koncert na mě působil naprosto uvolňujícím, kosmicky plujícím dojmem, kdy jsem si připadal jako v nějaké temné pohádce, chytajíc smysly jak nádherné snové kytarové harmonie hladící mě po duši, tak i pohlcující klávesy, tvořící jiný svět v tom, v němž jsme se nacházeli. At The Gates nejsou mým šálkem kávy, avšak dokázali i přes mou nechuť zabavit hezkým a zkušeným ovládáním svých nástrojů. Behemoth otevřeli brány do říše ohně, vypustili pekelné zlo pochodující do války proti nebesům s mocným zvukem, energickým výstupem a epickou show, která na mě byla místy už příliš diskotéková, avšak atmosféru určitými prvky dokreslovala účinně. Behemoth jsou na svém vrcholu a dokázali, že mají sílu přinášet destrukci všemu svatému. Jen si Poláky rád představuji s osekanějším vizuálem, více surové, nedostupné. Nic to nemění na faktu, že jsem odcházel uspokojen. Kapely: Behemoth, At the Gates, Wolves in the Throne Room Místo konání: Forum Karlín, Praha Za akreditaci děkujeme Obscure Promotion free online coursePodobné články Reportáž: Nocturnal Pestilence odehráli koncert, k... Pražská zastávka Insomnium a Tribulation Report z Hellenic Darkness 2017, 18. 3. 2017, Nová... Report z koncertu Elementarie, Sféry a Surmaty, 25... Finská zimní bouře v Praze... Česká death metalová kapela o sobě dává po letech vědět!Keagan14.1.2019ČlánekJihlavská kapela Parricide o sobě dává znovu vědět prostřednictvím reedice alb The Threnody For The Tortured a Incidents In The Extinct Spot, které patří k tomu nejlepšímu, co se urodilo na poli tuzemského technického death metalu. Při pátrání po kořenech se dá nalézt leccos pozoruhodného, zvlášť, děje-li se toto pátrání v tajuplném městě zvaném Jihlava. Gotickému klenotu Vysočiny, jehož úzké uličky a katakomby už zrodily nejeden hudební klenot. Jedním z nich byla i skupina Parricide. Těleso, v jehož hudební řeči se mísila tvrdost s křehkostí, melodie s nesmlouvavostí. Základním kamenem jeho hudební řeči byl death metal, s nímž ale kapela nakládala po svém. Přehazovala jej v rukách, zkoumala jeho možnosti, zjišťovala, co by se stalo, kdyby jej okořenila nečekanými zvraty a zalila melancholickou náladou města, které dokáže zmást stejně jako nadchnout. Parricide vznikli v roce 1993, o tři roky později natočili demo The Book Remains Open a v roce 1997 debutovali nahrávkou The Threnody For The Tortured. V době, kdy se death metalu – a ostatně ani jiným dalším těžce kovovým odvětvím – příliš nedařilo, přišli s nekompromisní, žánrově přesně definovanou nahrávkou, která zároveň otevírala bránu k svobodnému a dogmaty nesvázanému projevu. Na debutu si cením toho, že byl podle mého názoru v místních vodách dost originální, což se týká především výrazné melodiky a zajímavých kompozičních nápadů. hodnotí zpětně debut kytarista Petr Judas Kružík. K téměř ideálnímu tvaru svého hudebního projevu Parricide dospěli na druhém a zároveň posledním albu Incidents In The Extincts Spot z roku 1999, koncepčně pojaté nahrávce, na níž je patrná instrumentální, zvuková i skladatelská vyspělost. Lehkost se tu snoubí s brutalitou, inteligence s dychtivou snahou nepodléhat trendům a dělat si věci po svém. Natočila ho prakticky stejná sestava jako debut, jen bubeníka Vojtu Dubu vystřídal Petr Štáva. Byla to bohužel labutí píseň kapely. Po vydání došlo k několika personálním změnám. Parricide ještě nějaký čas pracovali na novém materiálu, ale v roce 2001 ohlásili rozchod. „Dělily nás rozdíly v názoru na materiál, který pak nějak nebyla energie prosadit u fanoušků. Závěrečnou fázi Parricide mapoval materiál nazvaný Trajectory Of The Fall. Ten jsme ale bohužel do studia nedovezli.“ vzpomíná Judas. Po jedenadvaceti letech od vydání debutu je tu možnost si připomenout jedno z nejvýraznějších jmen tuzemského extrémního metalu, pro jehož hudební řeč se nejlépe hodí označení „neortodoxní“. Premium WordPress Themes DownloadPodobné články The March Of Worms III – metalový koncert v ... Nové album In Flames Pat O’Brian: podivný příběh zatčení kytarist... Receze: Deathrite – Nightmares Reign Interview: Dom R. Crey – Nothgard... Terapie zlemVendy Thorne14.1.2019ČlánekČasto se lidé ptají, jak prý můžeme vidět krásu v něčem temném a zlověstném. Proč tolik agrese, vzdoru, zloby, temnoty? Fascinace smrtí a destrukcí? Ano, to vše je v metalové hudbě obsaženo. A víte proč? Protože to vše je i součást nitra člověka. A Zlo jako takové se stává Zlem, pouze pokud je v člověku popřeno a tím začne ovládat ono nás. Připusťme si, co vše v nás je, a pracujeme s tím. To metal dělá. Metal pomáhá vše zlověstné a negativní vypustit z člověka ven kontrolovanou formou a tím posiluje to dobré v nás. Obklopeni smrtící energií metalové hudby stojíme semknuti jeden vedle druhého a cítíme krásu a vzácnost žití. Tady a teď v přítomném okamžiku, který nás spojuje. Jsme unášeni bouří. Společně! Cítíme, jak vším tím záporným sílí dobro v nás a také touha nebýt tu jen sám pro sebe. Alespoň tedy tak to mám já, a proto jsem se stal součástí metalové hudby a komunity lidi, kde vzdor, nasranost a vše, co jsem zmínil, se nechává ve velké míře jen a jen v hudbě. Co že je na tom krásného? Je to výbuch energie a pocitu člověka, ač negativní, agresivní, smutný, ale i přes to upřímný a nic neskrývající. Vše je ventilováno ven. Je to vzrušující umění a práce se vším temným v člověku. Je to o obrovské síle, osvobodit své nitro a démony. Vše, co nás dusí, necháme vybuchnout a kontrolovaně vložíme do hudby. A my víme, že tam to zůstane. Obdivovat metalovou hudbu je jako obdivovat temné stránky naší matky země. Třeba sílu přírodních živlů. Nespoutanost bouře nebo výbuch sopky. Stáli jste někdy ohromení a fascinovaní sílou bouře nebo výbuchem sopky? Víte, že to rozbouřené zlověstné moře se vzdouvajícími vlnami je smrtící, ale právě to se vzrušením sledujete. Dech se tají a jste tou energií strhnuti. Pak vše ustane. Vydechnete. Uvolněni a stále plni vzrušení hledíme do sebe. Vše uvnitř se uklidní a dojde k harmonii a potřebě sdílení s těmi, kdo u toho nebezpečí byli s námi. Tak vnímám metalovou hudbu. A právě to se mnou dělá. Je obdivuhodné, když někdo dokáže z negativního vytesat monumentální živelnou energii, která lidi spojuje a vrhá do víru společného cítění, kdy lidé začnou vnímat jeden druhého. Cítění všeho zlověstného z hudby, na kterou se napojí vše tíživé z nás. A to vše se stane, aby člověk byl očištěn a byly posíleny i jeho stránky. Nikoli však ty špatné, ale právě ty dobré. Člověk se cítí v tu chvíli svobodný a ničím nespoutaný. Není otrokem ničeho. Je osvobozen. Užívá si a přijímá temnotu, aby si o to víc uvědomil krásu světla. Cítí své bytí se vším všudy. Zlo a dobro je v rovnováze a člověk je středobodem s mocí vše řídit. Metalová hudba možná tvoří zlo v hudbě, ale dobro v životě. A díky tomuto mému zjištění vznikla touha a potřeba založit metalovou kapelu. Takovou kapelu, do které může být vložen všechen hněv a temná energie. Takovou, která bude jako plamen, co zároveň spaluje, ale také svítí. Která bude přesně tím nespoutaným přírodním živlem plným energie. Nazval jsem ji Purnama. Autor článku: Jakub Víták (Purnama) Download Nulled WordPress ThemesPodobné články Metalový benefiční koncert na hradě Trosky vol.4... Deset asijských black metalových kapel, které musí... Recenze: Purnama – Lioness Winter Violence no.8 Purnama – Acheron... Recenze – Instorm a jejich Taming the ChaosCurly Redhead14.1.2019RecenzeNedávno se mi dostalo do sluchátek album „Taming the Chaos“ této death/power metalové bandy z Ruska a musím říct, že z něj mám opravdu velice smíšené pocity. Ani nevím, jestli se spíš přiklonit k negativní, nebo k pozitivní části, protože i když kapela nevypustila nic originálního, ani nic extra zajímavého, a některé momenty vyřešila poněkud nešťastně, jsou tady i chvíle, kdy to opravdu šlape a kdy stojí za to si album poslechnout. Při začátku každé skladby jsem si říkala, že to zní velice slibně. Intro nahodilo správnou atmosféru, jakou byste od tohoto žánru čekali; různé zvukové efekty, foukání větru, tajemno, napětí… Po několika sekundách ale přijde neskutečná smršť, která vás smete, ani nevíte, jak, a do toho je každý jednotlivý song tak moc podobný ostatním, že kdybych si je měla pustit v jedné smyčce bez mezer a bez intra, ani bych skoro nepoznala, že začalo hrát něco dalšího. Kytarové vyhrávky občas zní jako od žáka základní umělecké školy, který se učí hrát podle etud; sekané, jednoduché, snažící se teda vypadat složitě, ale podané v takové formě, že člověk tomu prostě nevěří. Co bych mohla ocenit, je, že v písničce „Lethal Winter“ hudebníci upustili od klasiky a využili tříčtvrteční takt, který sice dodává skladbě houpavého, waltzového ducha, avšak je to něčím ozvláštněné a je to snad jediný moment, kdy bych si při oné „smyčce“ všimla nějaké změny. Co se týče bicích, mrzí mě, že si bubeník nemohl ve většině skladeb odpustit tzv. „kobercový nálet“ na dvojšlapku, který dost často zbytek instrumentálního obsazení zabije a totálně upozadí. Abych maestrovi ale úplně nekřivdila, musím říct, že jsou momenty, kdy celou situaci najednou dokáže uklidnit a umí bicí pořádně „posadit na zadek“. Kdyby tuto schopnost využíval víc, myslím si, že by celá tvář kapely najednou dostala jiný šmrnc. Album začíná skladbou „Day’Night“. Jsou momenty, kdy celá instrumentální část má opravdu něco do sebe, každý nástroj se plynule zapojuje do dalšího a má to hlavu a patu. Pak tu ale nastanou chvíle, kdy se zvuk spojí do jednoho velkého chumlu a člověk nepozná, co kdo vlastně hraje. Co se týče zpěvů, lépe by vokalisté (kapela má jak mužský, tak ženský vokál) udělali, kdyby v této skladbě zpívali sólově a ne jako duo. Bohužel k sobě barvou hlasu moc nesedí. Přestože jsou oba velice kvalitní hudebníci, kteří každý zvlášť stojí za poslech, v této skladbě se jim moc nepodařilo obě role skloubit dohromady. Na samotném songu jako takovém se mi líbí, že to šlape od začátku až do konce, že celé hudební obsazení do toho dává plnou dávku energie a že se tímto snaží posluchače „nakopnout“. Nebýt občasných kytarových vyhrávek, které zní, jako kdyby je kytarista nestíhal, dalo by se to považovat za slušné dílo. Pravý opak, co se týče kytary, můžeme slyšet ve skladbě „Quest for the Light“. Tady se nástroj projevuje opravdu jasně a zřetelně, najednou dostává jiný ráz a můžeme tak mít pocit, že kytarista ví, co hraje, a ví to opravdu velice dobře. I přes místy „cirkusový“ nádech má skladba něco, co by mě přesvědčilo o tom, že zrovna tuto bych si chtěla zařadit do svého playlistu, protože si myslím, že jako jediná z celého alba nemá v sobě nic přehnaného. Jako baskytaristka musím ocenit song „Reach for the Sky“, kde basa dodává celému znění hutnost a sebejistě řeže tón za tónem. I přes fakt, že jsou basové linky často hodně jednoduché, konkrétně tady je právě ta jednoduchost tím, co tvoří onen pump a dodává skladbě řádnou dávku energie. Mrzí mě, že takového prostoru se base nedostává více, protože si myslím, že by si to zasloužila a že na takový žánr je dost upozaděná a nevýrazná – až na chvilkové výjimky, jako jsou právě momenty v „Reach fot the Sky“. Jako naprostá sypačka, skoro bez hlavy a paty, mi připadá „Lifeless“. Název songu vypovídá o celkovém znění; je to takové bez duše, bez života. Při prvních pár sekundách připomíná spíš ska nebo punk, za intrem pak sice vyzařuje drsně a bezcitně, ale opět se zde vracím k tomu osudnému kobercovému náletu, který tady snad nejvíc plní svou funkci – zabití ostatních nástrojů. Mám pocit, jako kdyby si každý člen kapely hrál „to svoje“ a moc ho nezajímalo, co hrají ostatní, až na některé chvíle, kdy se tento nezastavitelný vlak na chvíli zabrzdí a je na scéně jen samotná kytara. Osobně bych tuto skladbu mohla považovat za asi nejslabší článek alba, protože mě žádným způsobem neoslovila, naopak mě nechala docela neklidnou z jejího chaotického znění, na druhou stranu – umění má člověka znepokojovat. Celkově si myslím, že album je docela zdařilé, ale není to až na takové úrovni, jakou by mohli někteří čekat. Kapela má na čem pracovat, v určitých chvílích má záseky, které jsou docela průšvih. Spolu s Imperial Age a dalšími kapelami zavítají 26. 1. 2019 do Prahy, tak jsem velmi zvědavá, jak se jim bude dařit na živáku. free download udemy coursePodobné články Moonspell – Extinct Hate – Crusade Zero (2015)... Frog Leap Studios se představí v Praze!Ewenica13.1.2019Akce / Článek / NovinkyZaplaťpánbůh za YouTube! Bez něj bychom totiž asi neměli ve světě tak neuvěřitelně talentované lidi, kteří dokáží vymýšlet a hlavně tvořit nápadité předělávky slavných skladeb. A jeden takový člověk nás přijede navštívit! Ano, Leo Moracchioli, známý též pod hlavičkou Frog Leap Studios, nám přiveze se svojí kapelou představit ty nejlepší kusy, jako například Hello od ADELE, Africa od TOTO, Feel Good Inc. od GORILLAZ a další! Koncert proběhne 26. dubna v pražském Paláci Akropolis. Nenechte si jej ujít! Předprodej: https://obscure.cz/cs/tickets/detail/id/198 FB událost: https://www.facebook.com/events/396551434421557/ Pořadatel: Obscure Promotion Download Nulled WordPress ThemesPodobné články The March Of Worms III – metalový koncert v ... MONO, ÅRABROT, JO QUAIL v Praze: Intenzivní hudebn... Made By Zero vydali nový klip! Make Me Collapse vydali nový singl Rewind spolu s ... Postcards From Arkham a jejich Minulost / Přítomno...... free download udemy course
Poslední komentáře