Rozhovor: Pasi Koskinen (Ajattara) – Smrt je na jakékoli vysvětlení příliš jednoduchá

Připravila jsem si set otázek, ale interview nabralo úplně jiný směr. To, co se stalo a jak se to stalo, bylo na jednu stranu naprosto neočekáváné, na druhou stranu to přesně odpovídá tomu, co se o Pasi Koskinenovi říká. Tedy, že je nevyzpytatelný.

Ale jedno po druhém. Jelikož jsem nenašla žádného prostředníka z médií, napsala jsem přímo manažerovi kapely, který mi po určité době odpověděl, že může zařídit interview, ale nemůže zaručit, že bude dlouhé. Nevadí, pomyslela jsem si. Setkání s frontmanem Ajattary bude stát za to, i když to bude jen na chvíli.

Jejich koncert na Nummirocku se přiblížil. Ajattara nastupovala jako poslední a navzdory pozdní hodině a nepříjemně studenému počasí, byl dav pod pódiem, čekající nedočkavě na nástup kapely, početný. Když kapela vystoupila na loňském Nummirocku, všichni její členové byli pomalovaní krví. Na začátku show také vylili poměrně značné množství krve do hlediště, takže letos nebyl prostor přímo pod pódiem příliš zalidněný. Kapela nastoupila v obyčejném oblečení, žádné barvy, žádná krev. Dav zaryčel…

O samotném vystoupení toho moc říct nemůžu, protože hudbu nemám tak naposlouchanou. Alespoň ne natolik, abych si mohla dovolit o ní psát. Kapela odehrála show plnou světelných efektů a pěveckých výkonů. Zvlášť Ruoja byl mnohem aktivnější v práci s publikem, než jsem čekala. Před nedávnem vydané album „Lupaus“ jde na odbyt a recenze mezinárodních i lokálních médií jsou veskrze pozitivní. Uznání se kapela dočkala i od publika.

Ke konci se davu zmocnilo jakési kouzlo. Opravdu. Nevím, jak jinak to vyjádřit. Ruoja oznámil název skladby a řekl magickou formulku. Jediné slovo… „Moshpit.“ Jenom to. Nebylo to nahlas. Nebyl to příkaz. Jen to řekl. Skladba začala a dav poslechl svého mistra, jeho kouzlo. Najednou, jako kdyby někdo zmáčkl spouštěcí tlačítko, se v davu roztočila ohromná, divoká kola rytmicky se pohybující masy, která vypadala do jisté míry až esteticky. Moshpit! Bylo to jako pod vlivem kouzla… Pasiho kouzla. Kouzla muže, se kterým jsem se měla brzy setkat. Ta chvíle na mě udělala opravdu dojem.

Samozřejmě, dříve byl Pasi jedním z nejcharismatičtějších frontmanů. I tak mě ale jedna jeho fotka, kterou jsem viděla po Nummirocku 2016, šokovala. Na té fotce byl úplně jiný člověk. Nemohla jsem uvěřit, že je to vážně on. Samozřejmě, všichni se časem měníme, ale ono foto ukazovalo něco hlubšího. Nikdy jsem nad tím moc nehloubala. A také jsem si nezkusila přeložit nejnovější interview…

Po show jsem se konečně setkala s frontmanem. Představil se mi jako Pasi a zdvořile mi potřásl rukou. V místnosti byla ještě značně podnapilá parta lidí a pár Pasiho přátel z kapel, jako třeba Aksu Hanttu a Mikko Herranen. Pasi a já jsme se odpojili a zamířili do karavanu, kde jsem se už před tím setkala s S-Tool. Pasi uhladil černý ubrus na stole a nabídl mi místo naproti sobě. Mluvil pomalu. Já byla nervózní a extrémně unavená. Celá situace nicméně vypadala příjemně. Vážně.

Díky za možnost se potkat. Zvlášť takhle pozdě.

Jasně, v pohodě. Je to lepší takhle po koncertě. Před ním jsem vždycky nervózní a nedokážu se na nic soustředit.

 

To si umím představit, protože kdybych měla jít na stage, určitě bych před tím také chtěla mít svůj klid. Musím říct, že jsem trochu překvapená. Viděla jsem videa z poslední show tady na Nummirocku 2016, a rozhodně jste na sobě měli víc corpse paintu…

No, Ajattara ale nikdy neměla corpse paint. My používali krev.

 

Moje chyba, promiň. Nicméně letos nebyla ani krev. Co se stalo?

Úklid stage po našem vystoupení trval hodinu a půl. Takže nám z Nummirocku napsali něco jako „Kdybyste byli tak laskavi a příští rok nenadělali takový nepořádek, byli bychom vděční.“ No nevím, myslím, že na tom stejně nesejde. Asi.

 

Ale jinak vystupujete zkrvavení?

Jo, při zvláštních příležitostech. Krev je život, ne?

 

To dozajista je. No, nejsem zrovna zběhlá ve finštině, tedy vlastně finsky neumím ani slovo.

To slyším (smích).

 

Takže nerozumím vašim textům. Mám o nich jenom velmi mlhavou představu.

A jaká je ta mlhavá představa?

 

Mohlo by to být něco jako smrt a náboženství. Nějaká forma náboženství. Něco takového by v tom mohlo být…

(Hlasitý povzdech)

 

Není to tak?

Ne, není. Já jsem ve skutečnosti proti jakémukoli náboženství. Jsem ateista. Existuje spousta pravdivých příběhů, které jsou skutečné příběhy o zlu, které si lidé dělají sami navzájem. A to je pro mě to hlavní, když píšu texty pro Ajattaru. Něco si musím prožít, něco, co si zaslouží chvíli black metalu, abych to potom mohl překonat. Takhle se dostávám ze sraček. Ale taky do toho dávám to dobrý. Vlastně do muziky dávám všechno. Takže texty jsou o životě. Většinou.

Stejně ale největší momenty v životě jsou vždy ty největší ztráty. Vždycky. Víš co, to je vlastě paradox. Zkus o tom chvíli přemýšlet. Je mi čerstvých 45, jo, hodně jsem přemýšlel. A dost jsem četl. Snažil jsem se chápat. Takhle být minutu a půl mrtvej… Pořád to ještě nechápu, jako třeba ta věčnost. Člověk ji nemůže pochopit, protože je věčná.“

 

Promiň, pochopila jsem správně? Byl jsi mrtvý?

Jo. Minutu a půl.

Najednou se všechno změnilo. Zvuky venkovní party teď jen podtrhují absurditu bytí. Možná, že naše konverzace nebyla na vysoké jazykové úrovni Shakespearovské hry, ale určitě měla svou hloubku.

 

Vážně?!

Jo, minutu a půl.

 

A…?

Není to moc dlouhá doba.

 

Ne, ale stačí.

Jo, to jo. Je to totální tma. Je to něco úplně jiného. Je to jiný než cokoli, co jsi kdy zažila. Ale nikam neodcházíš. Jenom začneš existovat jinak.

 

Wow, ok. Tohle je dost hluboký.

Jo, to je. Ehm… byl jsem uškrcenej. Pasiho hlas zní pobaveně, ačkoli to za daných podmínek nedává smysl. Ale to nebylo z nenávisti. Bylo to jenom, no víš, moc alkoholu a tak. A jeden můj takzvanej kamarád mě začal škrtit, protože jsem mu bez dovolení vzal cigaretu. Úplně mu šiblo. Ležel jsem na nehybně na zemi, pochcanej. A žádnej puls. Vůbec nevěděli, co se mnou, zkoušeli úplně všechno. Nakonec mě jeden chlap, voják z povolání, obrátil a praštil mě pěstí. Tohle si samozřejmě nepamatuju.

 

Takže všechny ty vize a světla na konci tunelu…

Staneš se prostě vším. Už žádné starosti. Nic. Žádnej hlad, žádná žízeň. Prostě nic. Ale pořád jseš. Protože si to pamatuju. Pamatuju si, že jsem tam byl… Pamatoval jsem si to, když mě oživili. Teda, ne hned. Chvíli jsem měl blackout, Ale pamatuju si to teď. Taky jsem se hned potom nemohl postavit. Jasně byl jsem trochu připitej, ale já se nikdy neopiju natolik, abych se neudržel na nohou. Upřímně, pak jsem dva týdny nespal, protože jsem se bál, že už se znova neprobudím.

 

Změnil se díky tomu tvůj postoj ke smrti? V textech, myslím. Dá se taková zkušenost převést do slov?

Ne, asi ne. Respektive jo. Smrt je strašně jednoduchá. Hrozně jednoduchá. Je to… no, a to je ten problém. My lidi, dokonce i já, přemýšlíme moc komplikovaně, a to o všem. Proto je těžké něco takového pochopit. Ani já to nedokážu vyjádřit. Je to prosně moc jednoduché. Ani nevíš jak.

 

Takže slova jsou na to moc komplikovaná?

Přesně tak. Teda, pokud sis něčím takovým neprošla sama. Znáš Barathrum? Nedávno jsme s nimi měli rozhovor.

 

Jo, viděla jsem obálku. Mimochodem, pěkné fotky.

Jo, to jo (smích). Vypadá to, jako bychom měli krizi čtyřicátníků nebo něco takovýho. Ve skutečnosti to bylo tak, že jsem se právě vracel z vězení, kde jsem byl navštívit kamaráda, tak jsem na sobě měl jenom tepláky Adidas a mikinu, a to se na obálku časopisu moc nehodilo. Takže ten chlapík z Barathrum dostal nápad, že se svlíknem do naha. Jo. Jednoduchý. Stejně jako ta záležitost se smrtí. On tomu rozumí.

 

Taky si prožil něco podobného?

Jo, dost jsme si o tom povídali. Jsme ti divní zpěváci, co byli oba mrtví. On se předávkoval. Jo, hele, o tomhle máme i skladbu na našem posledním albu. Jmenuje se „Sinä“, to jako „Ty“, a ta je věnovaná tomu chlapovi, co mi to udělal. Tomu, co mi dal tenhle hluk, kterej nemůžu s nikým sdílet. Snad až na Demonose Sovu, toho zpěváka z Barathrum. Jsme si dost podobní. Oba malujeme a děláme muziku.

 

Maluješ?

Jo, maluju. Teď dělám akryl. Začal jsem s tím, když mi bylo šestnáct. To jsem pracoval s olejovkama, ale ty moc dlouho schnou. Viděla jsi obal Lupaus? Tak to je moje malba.

 

Proč sis vybral právě tenhle motiv?

Protože jsem byl trochu ztracenej, a nebyl jsem úplně v pohodě. Bubeník Ajattary umřel roku 2012, ve třiceti osmi letech. Moc alkoholu a drog. A ten samej rok byl zastřelenej můj bratranec. Vídali jsme se dost často. Měl trochu jiné zájmy než já. Byl to kriminálník a zabili ho. Já jsem byl a ještě pořád jsem tak trochu kriminálník.

Čtyři roky mi trvalo, než jsem se z toho dostal. A pak mě zabili. A později jsem si uvědomil, že jsem byl opravdu mrtvej.

 

Myslel jsi i na pomstu?

Ne. No, asi i jo, ale jinak. Asi o tom nemůžu moc mluvit. Sám násilí nesnáším. Moje násilí je v mých textech.

 

Normálně ještě dodávám jednu závěrečnou otázku, ale tady mi to přijde nepřístojné. Jsem velmi vděčná, že jsme se potkali. Myslím, že si odnesu hodně věcí, o kterých budu moct uvažovat.

Jo, tak fajn. Hej, bylo fajn tě poznat.

Images: ©Katja Gessner

Autor: Katja Gessner alias Ms Cesar Little

Přeložila: Toini

 

 

Podobné články

Rozhovor: Pasi Koskinen (Ajattara) – Smrt je na jakékoli vysvětlení příliš jednoduchá

About The Author
-

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>